V Chorvatsku jsem postrádala spolupráci rodičů se školou

Po šesti letech strávených mezi krajany v Chorvatsku se česká učitelka Bohdana Pěva Šolcová vrací domů. Český jazyk předávala dětem i dospělým s českými kořeny s obrovským zápalem.

Po dlouholetém působení v chorvatském prostředí říká, že jí budou chybět její studenti i samotné Chorvatsko, které se stalo její druhou domovinou. Za horkého letního dne jsme si o tom povídaly ve stínu statných platanů v Juliově parku v Daruvaru.

S jakými pocity a očekáváními jsi před šesti lety přijížděla do Daruvaru?

Bohdana Pěva Šolcová|Foto: Radek Janček

Nepřijela jsem do úplně nového prostředí, které bych neznala, protože už jsem před tím za sebou měla tři roky tady v Chorvatsku. Myslím, že to bylo před patnácti, šestnácti lety, pak jsem měla pauzu. Věděla jsem, do čeho jdu. Myslela jsem, že vstoupím do stejné řeky, ale bylo to tentokrát trochu jiné. Co mě překvapilo, a teď si budu možná maličko protiřečit, bylo, že ve své podstatě jsem nalezla krajany, kteří stále zpívají a tancují, stále se scházejí v českých besedách, takže na tom se nic nezměnilo, ale spolupráce byla trochu jiná.

Dělají se věci jinak, než když jsi tu byla poprvé?

Ano, do Svazu Čechů přišla spousta nových lidí, já jsem začala spolupracovat s více lidmi. Rozjeli spoustu projektů, což tady předtím nebylo.

Dotklo se to i tvojí práce?

Ani ne, já jsem ve své podstatě zase jenom naslouchala krajanům, poslouchala jsem, jaké mají potřeby, a snažila jsem se jejich potřeby uspokojit.

Jak se liší výuka dětí v Česku od toho, když učíš krajany v Daruvaru a okolí?

V Česku je větší dotace hodin předmětu český jazyk, zdejší osnovy neodpovídají osnovám v České republice, takže své dcery ve čtvrté třídě doučuju vzory, pády, syntax, podmět, přísudek a tak dále. Čeština se vyučuje taky trochu jinak, u nás v Čechách ustupujeme od nějakého encyklopedismu, od frontální výuky, učitelé začínají být velmi otevření a mění se i vztah mezi učitelem a žákem, je to trend už mnoho let. Co se mně líbí, a tady jsem to postrádala, bylo, že u nás se hodně spolupracuje s rodiči a rodiče jsou součástí školy. To jsem tady vůbec necítila. Zdá se mi, že zdejší školy nejsou tolik otevřené jako v České republice. Když jsem se jako rodič chtěla zapojit, tak to nefungovalo jako v Čechách, a to mě hodně frustrovalo.

Školka Ferdy Mravence, foto: Pavel Novák, archiv ČRo

Proč myslíš, že to tak je?

Nevím. Připadá mi, že rodiče i škola mají nějaký zavedený systém a v tom si jedou. Můj subjektivní dojem je, že mají pocit, že to takto má být, a nenapadne je, že by to mohlo být jinak.

Když se vrátím k výuce českého jazyka, tak ty jsi sama říkala, že hodinová dotace je v krajanských školách jiná, a z toho samozřejmě vyplývají rozdíly v tom, jak se učí. Ale dá se ten rozdíl pozorovat i v tom, že se tady žáci méně věnují například jazykovědě, a naopak více času stráví nad literaturou nebo jinými věcmi?

Výuku češtiny jsem nechávala plně na zdejších učitelích, protože oni jsou odborníci, jsou erudovaní a já jsem byla jenom člověk, který přinášel nějaké podněty a snažil se do výuky přinést trochu inovaci. Vždycky jsem brala výuku češtiny jako takové projektové vyučování, brala jsem ji přes tvořivou pedagogiku. Snažila jsem se nejet striktně výuku češtiny jako jazykovědy a literatury, ale zapojit do ní všechny smysly. Snažila jsem se poukázat na mezipředmětové vztahy, takže jsem do češtiny hodně zapojovala výtvarnou výchovu, protože jsem i výtvarnice. Snažila jsem se všechno propojit se vším, aby ta čeština byla bohatá, aby to nebyl striktně předmět čeština a literatura.

Jak vlastně vypadá program českého učitele mezi krajany? Máš svoje hodiny? Když říkáš, že funguješ jako podpora a vnášíš do výuky nějaké podněty, tak jak to funguje?

Funguji ve výukovém modulu A, to znamená, že vyučovacím jazykem je český jazyk, a funguji v modulu C, kde je vyučovacím jazykem chorvatština a děti se učí češtinu jako volitelný předmět, v podstatě jako cizí jazyk. Na to musím reagovat, takže buď učím češtinu jako mateřský jazyk, anebo jako cizí jazyk, výuka se v obou modulech docela významně liší. Většinou to dělám tak, že si vyberu nějaké aktuální téma, které se týká toho roku. Pro mě byl ohromným tématem Komenský, protože v České republice se už asi dva roky oslavoval. Byla veliká výročí, letos má opět velké výročí, protože byl vydán Labyrint světa a ráj srdce. V hodinách češtiny jsem se tedy věnovala Komenskému, zapojovala do toho výtvarnou výchovu, vyprávěli jsme si o době, ve které žil. Teď nejaktuálněji jsem dělala Jaroslava Haška, který také měl velká výročí. Zdá se mi, že zdejší učitelé méně sledují podobné aktuality, výročí, takže vždycky najdu nějakou díru na trhu, když to řeknu takto obrazně, a na to reaguju.

Děti krajanů v Daruvaru|Foto: Pavel Novák, Český rozhlas

Jak bys zhodnotila úroveň češtiny krajanských dětí v Chorvatsku? Třeba i v kontextu toho, že některé mluví česky s rodiči, prarodiči, některé jenom ve školce a škole.

Je tady spousta rodin, které tu možnost propásnou. Mají schopnost předat svým dětem svůj mateřský jazyk, a nepředají ho. Oba rodiče mluví česky, ale s dítětem mluví chorvatsky, pak to dítě přijde do české školy a všichni se divíme, že nerozumí ani slovo. I v modulu A potkávám spoustu dětí, které mi vůbec nerozumí, a já si říkám, co tady takové děti dělají? Ale abych nebyla příliš kritická, tak musím říct, že je úžasné, že po všech těch letech si česká menšina uchovala český jazyk a že děti mluví. Jsou děti, které mluví skvěle a je radost je poslouchat. Rok od roku ale úroveň češtiny klesá. Kupříkladu když jsem tady byla před těmi dvaceti lety, tak v Ivanově sele neboli Pemii děti o přestávkách běžně mluvily česky. Když jsem sem přišla před šesti lety, tak mě velmi udivilo, že právě v Pemii, která je, když to tak řeknu, „echt“ česká vesnice, na sebe děti hovoří chorvatsky v české škole.

Čím myslíš, že to je? Mají málo českých podnětů?

Bavím se o tom s učitelkami a všechny se shodujeme na tom, že to vychází z rodin. Naším úkolem není suplovat za rodinu a naučit děti česky. To je úkol rodiny a rodičů předat svým dětem mateřský jazyk.

Co jsi v práci s krajany vnímala jako největší výzvu?

Svým způsobem je celá ta práce jedna velká výzva. Pro českého učitele není snadné fungovat v cizí zemi, začít pracovat s lidmi, kteří tvoří velmi heterogenní skupinu, někteří mluví skvěle česky, někteří nemluví. Je velká výzva umět v tom reagovat na jejich potřeby.

Naučila ses tady něco?

Naučila, dozvěděla jsem se spoustu věcí o sobě, ale i o krajanech.

Daruvar, foto: Pavel Novák, archiv ČRo

Naučila ses chorvatsky?

Mohla jsem se naučit chorvatsky daleko líp, ale já jsem to brala jako, dá se říct, povinnost nebo poslání. Poslání, to je to správné slovo. Vnímala jsem jako poslání, že Česká republika mě platí za to, že musím mluvit česky a že jsem v české komunitě, obklopena českou menšinou a mým úkolem je předávat jim náš společný jazyk, zdokonalovat je, pomáhat jim v jejich úsilí uchovat mateřský jazyk, takže jsem do chorvatštiny moc nevplula. I když jsem cítila, že mi někteří krajané nerozumí nebo rozumí hůře, tak jsem stejně mluvila česky, aby mě slyšeli. Nijak jsem jim to neusnadňovala, protože jsem věděla, že pro ně je přínos, když se musí snažit mi porozumět.

Mluvily jsme o tom, že do české školy někdy přijde dítě, které česky nerozumí. Jak to pak funguje? Je to tak, že za pár let žák odchází na vyšší stupeň s nějakou základní znalostí jazyka?

Funguje to. Viděla jsem pokrok u dětí, které na začátku přišly a opravdu nerozuměly, a pak ve čtvrté třídě, když odcházely na druhý stupeň, měly základ, češtiny a rozuměly. Myslím, že hodně dělá prostředí, mají tu dost podnětů. Učitelé s nimi mluví česky, já osobně jim to neusnadňuju a děti vědí, že neustoupím a nepřejdu do chorvatštiny, takže se snaží.

Říkala jsi, že když jsi tu byla poprvé, úroveň krajanské češtiny se ti zdála lepší než teď. V jakém smyslu? Bavíme se třeba o slovní zásobě?

O slovní zásobě, syntaxu. Současná krajanská čeština obsahuje hodně chorvatismů, je jimi hodně prosycena, i co se týče stavby jazyka. Lexikální úroveň je na tom také trošku hůř.

Na jednu stranu rozumím tomu, že tendence sbližování češtiny a chorvatštiny je asi přirozená, na druhou stranu přístup k informacím, internetu, obecně k obsahu v českém jazyce, je obrovský. Není to pak trochu paradox?

Paradox to je. Sleduju, že spousta krajanů využívá hromadné sdělovací prostředky, sledují české filmy, české články na internetu, české stránky… Řekla bych, že je to nějaký přirozený proces.

Budeš se sem vracet a budeš se vracet ráda?

Teď mám úplně jiné plány, ale nezavírám za sebou dveře. Chorvatsko je taková moje druhá země, mám ho ráda jako Čechy, i když Čechy o něco víc, to je ten můj domov. Ale Chorvatsko vůbec nevnímám jako cizí zemi, a jestli se sem někdy v budoucnu vrátím, tak velmi ráda. Mám moc ráda českou menšinu i chorvatský národ, jsou to dobří lidé a jsou mi velmi sympatičtí.

Krajanský Čech je taková symbióza obou.

Je to hezká země a je mi líto, že se spousta lidí z Chorvatska vystěhovává. Je mi jasné, že to dělají z ekonomických důvodů, ale ten úbytek obyvatelstva, který se podepsal i na úbytku žáků v základních školách, je patrný. Je to krásná země a je škoda, že přichází o svoje lidi.