Budoucnost venkovských škol v Česku? Ministerstvo zvažuje jejich slučování pod jedno ředitelství
Na nedostatek základních škol si Česko rozhodně stěžovat nemůže. Jejich počet v současné době přesahuje čtyři tisíce. Z toho třetinu tvoří malotřídní školy. Česko v počtu škol do 50 žáků výrazně převyšuje jiné evropské země. Provoz venkovských škol je ale neefektivní. Ministerstvo školství vidí možné řešení v jejich slučování do větších celků.
Malotřídní školy se většinou nachází na venkově, kde kvůli počtu žáků není možné otevřít jednotlivé třídy pro každý ročník základní školy. Zpravidla vzdělávají jen žáky první až páté třídy, tedy prvního stupně, na druhý stupeň už většinou žáci dojíždí do tradiční školy v nejbližším okolí (tzv. spádové školy).
„Individuální přístup (aktuálně naši školu navštěvuje 11 žáků), moderní technika (interaktivní tabule, každý žák má svůj tablet), netradiční způsoby výuky (výuka venku, dílny čtení), vzdělávací akce (beseda se spisovatelkou, preventivní akce Policie ČR a Českého červeného kříže), zážitky (tréninky s trenéry z Fotbalové asociace ČR, virtuální prohlídky elektráren, divadla, účasti a umístění na soutěžích, vystupování na pravidelných školních akcích v místním kulturním domě, návštěvy knihoven a muzeí)…Je toho hodně, co u nás děláme,“ tak popsala vzdělávání v malotřídní základní škole Brzkov v kraji Vysočina učitelka Zuzana Svobodová.
Řada malotřídek ale bojuje s finančními problémy. Do roku 2020 dostávaly malé školy od státu peníze podle počtu žáků, po realizaci reformy financování regionálního školství byl normativ na žáka nahrazen normativem na jednoho pedagogického pracovníka. Počet žáků ve třídě je ale důležitý pro existenci školy. Je určen školským zákonem a vyhláškou, která stanovuje minimální a maximální počet žáků ve třídách. Výjimku může ale povolit zřizovatel školy, tedy obec.
„Pokud je ve škole nižší počet žáků, než jaký stanovuje vyhláška jako limitní, škola může existovat jedině takzvaně „na výjimku“ od zřizovatele a na její činnost musí zřizovatel, obec, přispívat ze svého, a tím teď nemyslím provoz, ale platy pedagogů. Podlimitních je dvacet procent z celkového počtu škol. Starostové zkrátka o školu ve své obci většinou velmi stojí,“ upozornil v rozhovoru na webu informačního centra o vzdělávání EDUin Tomáš Zatloukal, šéf České školní inspekce, která nedávno vypracovala studii o malotřídkách.
Jeho slova potvrdil Českému rozhlasu i místopředseda Sdružení místních samospráv Oldřich Vávra. „Obce ať už malé nebo velké, vnímají školu jako silnou stránku – tu nejdůležitější, co v obci je. Mateřská, základní škola, pošta, zdravotní středisko, dopravní obslužnost, obchod, sportoviště. To jsou základní věci, to co si každá komunita nejvíc cení,“ přiblížil.
Také podle sociální geografky Silvie Rity Kučerové je škola na venkově spjata s místní komunitou více než škola ve městě. Odvolává se na studii z roku 2020, kterou se svými kolegy provedla na školách v regionech: „Atraktivita komunity se pro mladé lidi zvyšuje, když vědí, že tam je škola. To může hrát roli při výběru místa bydlení. Škola může být také důvodem k podpoře dalších investic. Vybuduje se například sportovní hřiště, které bude sloužit škole, ale i obyvatelům.“
Rušení malotřídek není v plánu
Ministerstvo školství i přes neefektivitu neplánuje malotřídní školy rušit. Řešení vidí ve slučování více malých škol pod jedno ředitelství.
„Pro nás jsou vizí profesionální ředitelny, řídící centrum managementu školy, s dostatečnou kapacitou na to, aby zajistily ekonomiku, legislativu, GDPR, BOZP, archivní službu a všechno, co se vztahuje k tomu být právní subjekt. V Libereckém kraji tomu někdo na setkání říkal škola-matka a školy-dcery,“ řekla Českému rozhlasu náměstkyně ministra školství Martina Běťáková z hnutí STAN.
Tato struktura by podle Běťákové nejen zlevnila provoz malých škol, ale také by ulevila jejich ředitelům od administrativní práce. Mohli by se pak více věnovat samotné výchově dětí.
Co se týče regionálního rozložení malotřídních škol, podle dat České školní inspekce je jich přes 40 procent na Vysočině, 40 procent je v Pardubickém a Jihomoravském kraji. Naopak v Praze jich je pouze necelých 8 procent a například v Ústeckém kraji necelých 20 procent.
