V Dlouhé uvedli Rusáka Oněgina
Knihu Ireny Douskové Oněgin byl Rusák jsme už v našem vysílání představili. Tvůrci z pražského Divadla v Dlouhé teď spolu s autorkou připravili její divadelní podobu. Jak se inscenace zdařila či nezdařila? A jaký trend v současném českém umění představuje?
"Vytvářejí dohromady seskupení, které si říká Pomed, a těchto šest lidí, kteří prožívají svůj maturitní ročník v roce 1983, to jsou hlavní hrdinové inscenace."
Spisovatelka Irena Dousková stvořila Helenku, své dětské alter ego, v románu Hrdý Budžes, který si získal velkou oblibu mezi čtenáři a stal se předlohou stejnojmenného monodramatu uvedeného v divadle v Příbrami. Kniha Oněgin byl Rusák pokračuje vyprávěním o dospívající Helence.
Nezbytnou součástí života mládeže je hudba. O tu se v inscenaci v Divadle v Dlouhé postaral Milan Potoček.
"V té době každý z nás něco poslouchal a většina toho, co jsme poslouchali, nebyla úplně "vhodná", jak se tehdy říkávalo. Hledali jsme v tom nějakou opozici nebo vzdor. Proto jsme tady použili právě Pražský Výběr, který byl v té době zakázaný, je použitý i Vladimír Merta, Jaroslav Hutka..."
"Kateřina Jirčíková písničku Dybbuku Panenství, která je v tomhle představení, zpívala už v 80. letech a teď po 20 letech ji zpívá znovu s námi na jevišti."
Inscenace režiséra Jana Borny je mozaikou krátkých scén ze života a hudby, na jevišti dojde během večera k více než dvěma stům světelných změn. Základem je dějová nitka převzatá z knihy - příběh sdružení Pomed, gymnaziálních lásek a toho, co způsobí prostořeká píseň jednoho z členů na uměleckém večírku. Jan Borna říká:
"Smyslem té inscenace není suplovat studium historie. Je to umělecké dílo, tam jde o lidské emoce, o obrazy, o vyjádření niterných procesů, které se dějí uvnitř člověka. A chtěli bychom, aby si z toho diváci odnesli to, že za jakékoliv doby, kterou nám osud nadělí, stejně musíme prožít všechno to, co člověk prožít musí, od lásky, nejrůznějších zklamání a touhy, ať mu v tom doba brání sebevíc."
Na premiéře 19. ledna byl i divadelní kritik Vladimír Just:
"Tento typ inscenací, který se vrací k minulosti ať už kriticky nebo nostalgicky, nejčastěji obojí současně, se objevuje velmi často, protože jak se ukazuje, diváci to velmi akceptují, je po tom hlad. V Dlouhé hrají například představení Jak jsem se ztratil, což je reminiscence na 60. léta."
Mimochodem také z dílny režiséra Borny.
"Já jsem už dlouho neviděl tak obrovský divácký úspěch jako na premiéře této inscenace. Je to dané nejenom perfektní hudbou, která se tam provozuje v imitační i lehce ironizující poloze, ale je to i tím, že většina lidí to prožila nebo jim to připadá tak - Jiří Voskovec by řekl hovadné a dadaistické, že se tím baví. To jsou myslím ti nejmladší."
Také kritik Martin Švejda inscenaci uvítal, podle něj to není jen nostalgická vzpomínka, ale poctivý pokus o reflexi naší minulosti:
"Je to inscenace, kterou bychom mohli nazvat velkým plátnem, snaží se zachytit normalizaci ve velké šíři. Myslím, že dějových pásem a motivů je tam příliš, proto aby inscenace byla koncentrovanější, bych mnohé oželel. Myslím, že inscenace velice reálně a přesně vykresluje život mladých lidí, studentů gymnázia, se všemi soukromými i společenskými trably, s nimiž se museli tehdy potýkat. Ostatně já sám patřím k vrstevníkům hrdinů této inscenace a myslím, že ta doba nebyla nijak zásadně přikrášlena."
Podle Švejdy nejautentičtější pohled na období normalizace přinesl loňský film režiséra Nikolaeva ...a bude hůř.
Inscenace Divadla v Dlouhé patří do linie uměleckých reflexí komunistického období s komediálním podtextem. Začalo to už zkraje 90. let muzikálem HaDivadla Hvězdy na vrbě, druhou vlnu zájmu o minulá desetiletí vyvolal Hřebejkův film Pelíšky, později Pupendo, již zmíněná představení Jak jsem se ztratil a Hrdý Budžes, film a muzikál Filipa Renče Rebelové a v současnosti podobně zaujaly výstavy designu a výtvarného umění Husákovo 3+1 a Květiny v popelnici. Potřeba reflexe předlostopadových poměrů může být i reakcí na diskontinuitu ve vývoji společnosti, kterou rok 1989 způsobil. Podle Vladimíra Justa trend návratů bude určitě dál pokračovat.
Foto: www.divadlovdlouhe.cz
