V Mongolsku pracovaly tisíce Čechů, dnes tam nezůstal téměř nikdo
České krajanské komunity se v některých státech počítají na desítky tisíc lidí, jako například ve Spojených státech nebo v Kanadě. Jsou ale země, kde najít Čecha je opravdu vzácností. Patří k nim některé africké nebo asijské země jako Gambie, Kambodža nebo Myanmar. Zde podle údajů našich úřadů trvale žije pouze jeden Čech. A podobně je tomu i v Mongolsku. O Čechy v Mongolsku se zajímala Milena Štráfeldová:
Mongolsko patří k zemím, kam za minulého režimu jezdily tisíce českých specialistů.
"Ta spolupráce začala vlastně už koncem 50. let, ale v 60. letech to byl největší rozkvět. Budovala se tam velká cementárna ve městě Darchan, závody na zpracování kůží, Vědecký ústav kožedělný, obuvnický průmysl,"
říká mongolista a předseda Společnosti přátel Mongolska a Pražské jurty Jiří Šíma. Podle něj byli čeští experti v Mongolsku hned na druhém místě za specialisty ze Sovětského svazu. Sám Jiří Šíma v Mongolsku vystudoval:
"Mne zaujala východní Asie a zejména Mongolsko už od středoškolských studií. Už když jsem studoval na střední škole, zajímal jsem se o orientální jazyky a o etnografii. A když byla možnost získat stipendium na Mongolskou státní univerzitu, měl jsem velikou radost. Pochopitelně když jsem tam jel poprvé, neměl jsem téměř žádnou konkrétní představu, neznal jsem jazyk. To první, co člověka zaujme, jsou samozřejmě lidé, takže vlastně díky Mongolům jsem se naučil mongolsky tak rychle. Byl jsem jediný Čechoslovák na univerzitě, tak jsem byl neustále zván do rodin. Lidé to jsou fantastičtí. Samozřejmě dnes se dají najít i lidé, kteří trošku ztrácejí tu mongolskou identitu, to znamená především tu bezprostřednost, dobrosrdečnost, okamžitou ochotu pomoci v jakékoli situaci."
Po studiích v Mongolsku se Jiří Šíma vrátil zpět do Československa a desítky let pracoval v Orientálním ústavu AV. Do Mongolska se ale stále vracel. Jako tlumočník tam například doprovázel vědecké a kulturní delegace. V 60. letech navštívil Mongolsko několikrát i architekt Stanislav Toman. Během studií tam vždy o prázdninách jezdil na brigády. Pracoval na stavbě nemocnice v Ulánbátaru, která byla v tehdejší době největší nemocnicí v centrální Asii.
"Já jsem tam odjel se skupinou třiceti mladých lidí, kteří byli budoucí architekti, studenti medicíny, stavaři, zedníci, a bylo to v roce 1966."
České studenty v 60. letech ale nečekala v Mongolsku jen práce na stavbě. Měli možnost cestovat, poznat i vzdálené oblasti země, a Stanislav Toman odtud přivezl množství fotografií:
"Zajímala mne architektura, dějiny, příroda, všechno tam bylo pro mne úplně nové."
Dodnes také vzpomíná na to, jak české studenty přijímali místní Mongolové:
"Lidé se k nám chovali velice hezky, zvali nás do rodin, nabízeli nám všechno, co měli. Byli velice bezprostřední, seznamovali nás s hudbou, s divadlem, s tancem."
I Stanislav Toman se do Mongolska vrací. Naposledy tam byl v roce 2003, kdy zde vystavoval své fotografie ze studentské brigády z let 1966 - 1968. Po více než třech desítkách roků zaznamenal v zemi velké změny:
"Ta expanze je tam obrovská. Dneska vlastně hlavní město trpí všemi neřestmi moderního města, to znamená předimenzovaná doprava, infrastruktura, rekonstrukce staveb, samozřejmě i vztahy, protože na sebe nabaluje spoustu lidí z venkova. Takže tam je obrovský rozvoj."
V 80. letech pracoval v Mongolsku i Bohumil Dvořák. V letech 1983 - 1986 vedl na předměstí Ulánbátaru Klub čs. geologie. Tehdy tam podle něj pracovalo na pět set Čechů a Slováků
"Jednak tam byli kožaři, stavbaři, a pak tam byli pracovníci z oblasti geologie."
I Bohumil Dvořák připomíná mongolskou pohostinnost. Čechy tam rádi přijímali:
"Protože spousta Mongolů v Československu i v Česku studovala nebo studuje, tak ovládali dobře český jazyk. Vyhledávali nás sami, chodili jsme i do jejich rodin, zvali nás na křtiny dětí i na svatby,"
Přestože v Mongolsku se za éry socialismu vystřídaly tisíce zaměstnanců z bývalého Československa, dnes tam Čechů zůstalo velmi málo. Mongolista Jiří Šíma má informace, že v minulých desetiletích vznikly v Mongolsku asi čtyři desítky smíšených manželství. Všechny rodiny se ale podle něj z Mongolska odstěhovaly a většinou žijí v České republice.
"Já mám to štěstí, že jsem taky tlumočník, překládám rodné a oddací listy, takže celkem přehled mám."
Architekt Toman si vzpomíná asi na pět nebo šest lidí, kteří se v Mongolsku usadili:
"Z těch lidí, kteří byli s námi, tam nezůstal nikdo, ale vím, že tam žijí Češi, kteří tam nějakým způsobem zakotvili a zůstali."
A Bohumil Dvořák ví jen o jediné rodině:
"Pokud si vzpomínám, jeden z kuchařů, pan Topor, se tam oženil a založil tam rodinu. A mám informaci, že jeho syn, který pochopitelně mluví mongolsky, umí česky, chodil do ruské školy, takže ovládá i ruský jazyk, nyní studuje v Americe."
Řada Čechů, kteří v Mongolsku pracovali nebo tam založili rodinu, jsou dnes členy Společnosti přátel Mongolska. Ta dnes sdružuje asi sto padesát lidí. Její tajemnicí je Mongolka Baldandordžín Ariundzul, která v Praze studuje výtvarné umění:
"Já jsem dělala přijímačky do různých zemí a pak jsem vyhrála konkurs na studium v České republice."
Přiznává, že naučit se česky pro ni bylo velmi obtížné, o naší zemi ale měla hodně informací ještě před svým příjezdem do Prahy. V bývalém Československu totiž studoval už její otec. Dnes jsou tu podle ní asi čtyři desítky mongolských studentů, studují hlavně medicínu nebo ekonomiku.
Jedním z těch, kdo v Československu vystudovali, je i mongolský režisér Amgalangín Čojson. Ten dokonce uvedl v Mongolsku nejznámější Smetanovu operu:
"Přesně to nemohu říct. Byl jsem tu při stém výročí Smetany /tj. v r. 1984/ a dostal jsem za to medaili.""Já jsem přeložil Prodanou nevěstu."
Kdy to bylo?
A jak jste se učil česky?
"Já jsem dlouho studoval na AMU."
Ve kterých letech?
"Začal jsem v r. 1960 a dostudoval jsem v r. 1965."
Pak jste se vrátil do Mongolska?
"Ano, do Mongolska, a začal jsem tam pracovat jako vedoucí v loutkovém divadle."
V Ulánbátaru?
"Ano, ovšem, v Ulánbátaru. A v té době jsem přeložil Prodanku. U nás ji hráli hodně dlouho."
Kde ji hráli, v tom loutkovém divadle?
"Ne, v operním divadle. Od vás tam přijeli nějací lidé z operních divadel a byli se na ni podívat."
Jaký měla Prodaná nevěsta v Mongolsku ohlas?
"Měla velký ohlas, hráli ji hodně dlouho."
Vztahy mezi Mongolskem a Českou republikou po r. 1989 stagnovaly, v posledních letech je ale zájem o rozvíjení hospodářských kontaktů i turistiky. Mongolsko se díky své přírodě stává velmi vyhledávaným cílem turistických cest.
"Zejména mladí lidé už jsou prostě trochu nasyceni cestami na Západ. To bylo něco jiného po 90. roce, ale teď se Mongolsko stává místem, kde je možné strávit velice krásnou dovolenou."
říká Jiří Šíma ze Společnosti přátel Mongolska a Pražské jurty. Ta pro zájemce o mongolskou kulturu a historii připravuje přednášky, výstavy, filmová představení i koncerty, nabízí i výuku orientálních jazyků. V knihovně si lze půjčit knihy a časopisy o Mongolsku, členové společnosti připravují i ochutnávky tradičních mongolských jídel. K nejzajímavějším akcím patří stavba typické mongolské jurty, stanu, ve kterém bydlí rodiny mongolských pastevců. Členové Pražské jurty ji předvádějí několikrát do roka, v těchto dnech lze jurtu vidět například v Malém asijském muzeu v Ledcích u Slaného.
