V "Potichu" se uzavírá jedna etapa, říká Rudiš

r_2100x1400_radio_praha.png

V následující Knihovničce Radia Praha se budeme věnovat knížkám. Ta dnešní nás zavede stejně jako v předchozích vydáních, do Havlíčkova Brodu na Podzimní knižní veletrh. Četli tu ze své tvorby mnozí současní literáti, a byl mezi nimi i Jaroslav Rudiš, který přinesl svůj nejnovější román Potichu. Autorské čtení zaznamenal a celou knižní rubriku připravil Vilém Faltýnek.

Jaroslav Rudiš, foto: autor
„Potichu završuje jakousi městskou trilogii. V Nebi pod Berlínem to byl Berlín, v Grandhotelu to byl Liberec a Potichu je Praha, kde teď nějakou dobu žiju a asi ještě i nějakou dobu žít budu. tahle postava jménem Vanda měla nepříjemný zážitek, noc před tím ji opustil její kluk a ona se z toho nějak dostává. Je jí 17 a tři čtvrtě, má kapelu, která se jmenuje Kill The Barbie. A takhle to začíná: Nedotýkali se…,“

zahájil čtení autor románu Potichu Jaroslav Rudiš. Když diváci odešli, ptám se na okolnosti vzniku této knihy.

Která z těch hlavních postav, jejichž příběh kniha sleduje, byla první?

„Asi tramvaják Petr. Já jsem napsal povídku o tramvajákovi na lince 22, který zachraňuje holky ze vztahových katastrof a trpí za to tím, že ty holky ho po jedné noci opouštějí, ale on by s nimi chtěl zůstávat. A pak druhá postava, která tam vplula, je Hana, třicetiletá, velmi elegantní, sebevědomá dívka, která dospívá ten den k pocitu, že by ještě chtěla něco zažít a nesetrvávat ve vztahu, ve kterém není úplně šťastná. tyhle postavy přišly jako první a vznikly v jakýchsi povídkách. A na ně se nabalila Vanda, Hanin americký přítel Wayne a jako poslední a myslím jako nejzávažnější a možná i nejvýraznější z těch pěti postav přišel Vladimír. Lovec ticha, bojovník za ticho, anarchista, který ničí zdroje hluku a odstřihává lidem sluchátka, protože má pocit, že se lidé neposlouchají. Má přesný cíl, vyhlásil válku hluku, protože má pocit, že hluk může za všechny problémy, které ho v životě potkávají. Sestavil třeba v domácí laboratoři přístroj, který umí číst frekvence hluku a vysílat protifrekvence. To skutečně existuje, na téhle bázi existují zařízení, která vysílají protifrekvence, které interferují hluk a je ticho.“

Ten Vladimír je nejvýraznější jednak proto, že na rozdíl od ostatních postav prožívá asi nejextrémnější životní situaci, hodlá svůj život ukončit, zároveň protože se pohybuje trochu na hraně zdravého rozumu, je i nejplastičtější, a navíc vybočuje i věkem.

„Vybočuje, ale zároveň všechny nějak spojuje. Protože to téma hledání ticha a harmonie, nebo hluku, je tématem celé knihy a každá z postav s tichem nebo hlukem okolo nebo v sobě bojuje. Ten román je nejen o hluku, který nás obtěžuje a kterému je Praha vystavena, ale je to pro mě i metafora nějakého neklidu, který okolo i v sobě zažíváme.“

Když před 5 lety vyšel první díl komiksu Alois Nebel, byl Rudiš známý jako autor debutu Nebe pod Berlínem z prostředí berlínské podzemní dráhy. Tehdy jsme spolu mluvili o tom, že v Nebelovi se podruhé věnuje kolejovým dopravním prostředkům. Ukázalo se ale, že souvislosti jsou trochu hlubší.

„Já mám koleje hrozně rád. Až to je možná trochu otravné. Já jsem chtěl být do sedmé třídy strojvedoucí, ale naměřili mi dioptrie a musel jsem se stát učitelem a posléze novinářem. Ale ke kolejím bych se docela rád vrátil, kdyby to jednou šlo. Ty vlaky jsou prostě něco napínavého. Strašně rád jsem s nimi dřív utíkal, ať už konkrétně, nebo že jsem si vysníval nějaké železniční tratě a vlaky a jezdil jimi tam a zase zpátky a vymýšlel svoje grafikony. Dodnes odebírám řadu železničních časopisů, kupuju si železniční literaturu, mám sbírku starých jízdních řádů a taky plánů metra a železniční mapy. Tak si třeba porovnávám, jak ty vlaky jezdily před 70 lety a jak dnes. Což je zvláštní úchylka, ale mám pocit, že ty jízdní řády mají skutečný řád ve srovnání s tím světovým neřádem, chaosem. Vlaky jezdí a dvouhodinové zpoždění ve srovnání s blížící se válkou v Iráku… Že život má rytmus a pravidlo a čísla ačkoliv znějí studeně, tak studená nejsou,“ vysvětlil Rudiš před pěti lety.

Řád hledají i postavy mozaikového románu Potichu. A důležité místo tu mají tramvaje, říká Jaroslav Rudiš dnes.

Jaroslav Rudiš, foto: autor
„Ty tramvaje tam samozřejmě nejsou náhodou. Mě připadalo strašně vizuálně zajímavé ta Praha viděná z tramvaje, očima tramvajáků, těch hrdinů každodenního městského provozu, kteří jsou vystaveni velkému stresu a chaosu a zároveň jsou připoutaní ke kolejím… měl jsem metro, měl jsem vlaky a ty tramvaje k tomu vlastně logicky přibyly. A tramvaj vlastně i spojuje postavy. Linka 22 se dotkne všech postav toho příběhu…“

Paralelní příběhy mladých obyvatel současné Prahy se protínají v postavě Vladimíra a autor je v závěru svádí všechny dohromady na jedno místo, do paláce Akropolis na koncert skupiny Kill The Barbie.

Románem Potichu se prý uzavírá volná, nezamýšlená trilogie, kterou tvoří Nebe pod Berlínem, Grandhotel a Potichu. Zároveň Rudiš přiznává, že bude muset hledat nový typ postav. Zatím vždy vystačil s hrdiny kolem třiceti let, kteří cítí, že je nejvyšší čas najít v životě pevné vztahy a své směřování. I Vladimír z románu Potichu je v zásadě těmto o generaci mladším hrdinům podobný. Je vykořeněný, přišel o rodinu a anarchisticky se bouří proti světu. Zatím prý Rudiš nic nového nepíše, když nepočítáme jeho dramatickou tvorbu pro rozhlas a divadlo. Na nový román si budeme muset počkat.