V prvních letech exilu pomáhal Čechům v Jihoafrické republice Sokol

Cílem tisíců československých exulantů po srpnu 68 se stala Jihoafrická republika. V adaptaci na tamní podmínky jim v prvních měsících a letech hodně pomáhal Sokol. Jeho dlouholetý starosta Jan Drahota nedávno navštívil Prahu. V rozhovoru s Milenou Štráfeldovou pro dnešní rubriku Češi v zahraničí ale vzpomínal i na svou politickou činnost, za kterou byl v r. 1950 odsouzen na pětadvacet let do vězení:

"Byl jsem v Mládeži Milady Horákové. Prostě jsme nechtěli, aby Československá republika spadla hned do útrob někoho jiného."

Co jste tehdy věděl o Sovětském svazu a celém tom režimu?

"Nic, ale pak jsem se dozvěděl moc věcí, a nemám je rád. Nemůžu si pomoct, protože já jsem strávil v kriminále skoro jedenáct roků."

Jan Drahota na předávání cen Gratias Agit, foto: Barbora Kmentová

Za co konkrétně vás odsoudili?

"Za politiku, protože jsem se snažil informovat veřejnost, hlavně ty mladé, aby se vyhýbali zdejšímu dění a nechtěli podporovat to, co jsem já neměl rád, resp. v čem jsem možná viděl dál než oni. Tak mne zatkli a byl jsem odsouzený pro tzv. velezradu."

Byl jste tehdy členem nějaké skupiny, kterou soudili?

"Byl jsem v takové skupině, byl to Zdeněk Slavík, ten je už dnes myslím mrtvý. My jsme ale neměli žádné teroristické poslání, jen jsme chtěli informovat veřejnost a dávat lidem poznatky, čeho se mají vyvarovat a podobně. A to se nelíbilo těm, co byli v té době u vlády."

Souviselo to už tehdy se Sokolem?

"To víte, že jo! Byla to částečně sokolská činnost, byla to skautská činnost, protože já jsem dělal i do skautingu od útlého mládí."

Čili ve chvíli, kdy Rusové okupovali Československo, jste se rozhodl, že musíte pryč?

"To bylo taky trošku dramatické, protože jsme neměli ani pasy, nic takového. V noci jsme přijeli na hranice s Rakouskem. Tam nás zastavili a kde máte nějaké pasy? Neměli jsme, protože já jsem na to neměl nárok jako bývalý politický vězeň. Tak jsme se museli otočit, ještě jsem je umluvil, že neutíkám, ale že si jedu vyřídit pasy, abychom tedy mohli jet. Mezitím jsem si zajel do Prahy, to trvalo pár dní. Tam jsem od určitých známých získal to, že mi okamžitě vystavili pasy. Další den jsme nasedli a jeli jsme už za bílého dne. Přijeli jsme na hranice, s malým klukem, s naším synem, který měl tři roky. Přijeli jsme na čáru a oni věděli, že s námi asi něco není v pořádku, to byli ještě lidi, kteří fandili komunistům. Viděli ale, že už mám nějaký papír v ruce, tak nás pustili. A najednou syn, tříletý kluk, říká: Tak vidíš, tati, a přeci nás pustili! - Ti ztvrdli a jeden říká: A prosím vás, jeďte! Poněvadž už pochopil, o co kráčí. Tak jsme přejeli hranice do Rakouska, tam jsme šli do sběrného tábora a strávili jsme tam pár týdnů."

Jihoafrická republika byla rovnou vaše volba?

"Ne, ne. My jsme emigrovali do Kanady, protože jeden z mých kolegů byl v Kanadě už rok před námi. Ten nám říkal, abychom si vyřídili Kanadu nebo Ameriku. Tak jsem začal běhat po ambasádě v Rakousku a dostali jsme velmi přednostně možnost odjet do Ameriky. Zase v tom ale byla další epizoda, když jsme se už připravovali, že pojedeme do Ameriky. Najednou jsem potkal jednoho známého a ten mi vysvětlil, že by to bylo fajn, že ale v Americe vystoupíme na letišti a nikdo si nás nevšimne. A když máme malé dítě, že s tím budou velké problémy. To jsem zavětřil, protože jsme neměli ani korunu, ani dolar, nic. Tak jsme začali špekulovat a já jsem to pak vyšpekuloval tak, že by nás Kanada vzala rychle i s dítětem. Tak jsme si to za pár týdnů vyjednali a emigrovali jsme do Kanady. V Kanadě jsme byli něco málo přes rok, už jsme se usadili, a najednou jsem dostal pozvání z Jižní Afriky od firmy Siemens, že prý mají o mně reference. Já nevím, kdo ze mne udělal Einsteina v elektřině, protože Siemens taky neskákal na každou nabídku. Jestli bych tam nepřijel, že tam mají výrobu a velkou pobočku."

Jak se tehdy žilo Čechoslovákům v Jihoafrické republice? Tam jich bylo poměrně hodně...

"Bylo jich tam moc a přijeli tam o něco dřív. Někteří měli tu šanci, že hned jeli do Jižní Afriky, protože ta brala. My jsme tam přijeli mnohem později, když už jich tam několik tisíc bylo. Když jsme přijeli, šel jsem hned na ředitelství Siemensu říct, že jsem tady. Tam mne přivítali a že můžu zítra nastoupit! Já říkám: počkejte, já ještě nemám byt! Pan ředitel Siemense se divil, že nemůžu druhý den nastoupit. To byla taková ta stará garda. Tak jsme to museli nějak zimprovizovat, sehnal jsem si nějaký byt. Všechno se to vyřešilo a začal jsem dělat u Siemense. A tam jsem asi trošku ukázal ty své odborné zoubky. To jim vyhovovalo, takže jsem se dost rychle dostal nahoru, za týden nebo za čtrnáct dní jsem už dělal šéfa projekčního oddělení. Tam jsem začal a taky jsem tam skončil asi po dvaceti letech, když jsem šel do penze."

Když jste tam přijeli, pomáhali si Češi?

"To je právě důvod, proč jsem asi dostal tady tu věcičku /tj. cenu Gratias agit/. Když jsme se tam trošku rozkoukali, tak jsme zjistili, že se tam valí množství Čechoslováků. A z nich skoro nikdo neuměl anglicky. Já jsem uměl trošku z vysoké školy, tam jsem se vždycky naučil na zkoušku. Tak jsem říkal, že s tím něco musíme udělat. Musíme něco udělat pro ty lidi! Opravdu mi to bylo až líto. Oni prostě utekli z politických důvodů, nebo si mysleli, že je to z politických důvodů, a teď tam byli jako bez rukou a bez nohou. Tak jsme chvilku přemýšleli, ale ne dlouho. Sehnal jsem pár lidí stejného ražení, jako jsem byl já, a založili jsme tam Sokol. A přes ten Sokol jsme začali pomáhat krajanům. To byl ten účel. Bylo to pod hlavičkou Československého Sokola Jižní Afrika a tak jsem se do toho dostal. Za začátku tam chodilo dvě stě, tři sta, čtyři sta lidí, dělali jsme hlavně akce, které jim pomáhaly v angličtině a na úřadech."

A jak to vypadá dnes? Co Sokol dnes?

"Sokol se samozřejmě smrknul. V té době to tam lidi táhlo, protože chtěli být pohromadě. My jsme totiž organizovali taneční zábavy, dětské hry, tam vždycky přišlo takových tři sta, čtyři sta rodičů s dětmi. A tancovačky, to, co prostě láká lidi, a nic se přitom po nich nechce. A tím se dostávali i do té angličtiny, to byl vlastně hlavní smysl, proč jsme to dělali. Protože já jsem ale od malinka chodil do Sokola a do skautingu, tak mi to nedělalo žádný problém. Byl jsem zkrátka spokojený, že to přináší nějaké ovoce."

Hodně Čechů se z Jihoafrické republiky sem vrátilo...

"Kam se všichni vraceli, nevím. Někteří se určitě vraceli sem a někteří odjížděli zase do jiných států, protože tam se holt taky muselo umět trošku pracovat."

A je to teď pro vás těžší žít v Jižní Africe?

"Ne, vůbec ne. Vůbec to není těžší, tam se žilo slušně, dobře. Manželka mi sice musela pomáhat, ona je stavařka, takže tam chodila pracovat k nějaké firmě. To jsem ale pak zastavil, když už jsem měl trošku lepší příjem. Tak takhle to bylo. Nebylo to snadné, ale když chcete, tak jde udělat všechno."

Za svou činnost v Sokole Jihoafrická republika i další krajanské aktivity dostal Jan Drahota od ministra zahraničí letošní cenu Gratias agit.