V ukrajinském Melitopolu působí české řádové sestry z Velehradu
Už od roku 1997 působí na Ukrajině české řádové sestry z Kongregace svatých Cyrila a Metoděje z Velehradu. V Melitopolu vybudovaly malý klášter s kostelem, kde se scházejí desítky katolických věřících. Jsou mezi nimi i čeští krajané. Sestřičky pomáhají zdejším katolíkům i mimo klášter, starají se o staré a nemocné nebo o lidi bez domova. Od roku 2003 tu žije i sestra Benedikta. Milena Štráfeldová ji při své návštěvě Melitopolu požádala o rozhovor:
"Nevím, mně to přišlo takové... Když jít do kláštera, tak jsem chtěla být alespoň misionářka. Teď už o tom mám úplně jiné představy, ale ten život je zajímavý zase jiným způsobem. Člověk není takový misionář, aby chodil po buši a obracel tisíce. To je jiné, ale tady zase žijeme pro ty lidi. Ta misie je myslím v něčem jiném. Prostě žijeme s nimi, žijeme jako oni. Samozřejmě se nějakým způsobem odlišujeme, v mnohém jsme ale našli společný jazyk. Třeba i mládež k nám přijde, že někdo má problém nebo že něco potřebují. Myslím, že jsme dosáhli alespoň toho, že už nás mají za své."
Co tomu Vašemu rozhodnutí říkala Vaše rodina v Uherském Hradišti?
"Mamka si už zvykla. Už mi sem i volá. Vždycky zavolá, jak se mám. Dřív to bylo takové... Brácha si z toho spíš dělá srandu, že už neumím česky. Když mi volá, tak na mne začne mluvit rusky."
Jak jako katolíci na Ukrajině vycházíte s jinými církvemi, hlavně s pravoslavnou?
"Je tu pravoslavná církev Moskevského patriarchátu a Kyjevského patriarchátu. Když se osamostatnila Ukrajina, vznikl Kyjevský patriarchát, který ale Moskva neuznává. Tak s nimi se nám celkem dobře spolupracuje. Oni jsou vlastně ve stejné pozici jako my. Oficiální pravoslavná církev nás nebere. To je pravda, Moskevský patriarchát nás tu nemá rád. Ale z Kyjevského patriarchátu sem přicházejí, jeden kněz celkem pravidelně za Otcem. Taky těch věřících moc nemá. Mají tu ale mnohem víc kapliček, rozesetých po městě, skoro v každém rajónu. A řecko-katolická církev tady u nás není. Taky řecko-katolíci přicházejí k nám, protože tu není řecko-katolický kněz. Ale třeba v těch větších městech v okolí, kde máme taky katolické kostely nebo kaple, tam už jsou."
Dá se tu vůbec mluvit o ekumeně?
"Byly tady takové pokusy. V roce 2000 tu byla konference mezi konfesemi, každý si připravil nějaký příspěvek. Nebylo to jenom o religii, ale i o kultuře. Byl tu jeden učitel z Čech, tak tam taky měl příspěvek o tom, jaké je vyučování v Čechách. A tenkrát se pravoslavní strašně divili, že máme katechismus. Oni prostě absolutně nevěděli, že máme svátosti jako oni a že rozdíl mezi námi je v podstatě malinký. To bylo takové světélko, jenomže pak se právě nepohodl Moskevský s Kyjevským patriarchátem a to byl konec. Paní z odboru školství řekla, že když se nedovedou dohodnout mezi sebou, tak je ani do školy nikdo nepustí. Takže si vlastně zavřeli cestu sami."
Vy ale nepůsobíte jen v Melitopolu. Jezdíte i do nedaleké vesnice Čechohrad za českými krajany...
"V Čechohradu v pátek vždycky bývala česká mše. Teď máme kněze, který je Polák a česky, ač se snažíme, moc neumí. Tak těch babiček tam v pátek chodí asi patnáct. Děti v pátek nechodí, protože to je dopoledne a jsou ve škole. V neděli jich chodí tak kolem dvaceti, třiceti. Děti chodí, ale někdy je jich pět, jindy patnáct. Záleží na tom, jestli před tím byla nějaká akce, kde jsme jim to připomněli, protože jim se to musí připomínat. Doma jim to nepřipomene nikdo. Když jedeme přes dědinu do kostela, tak na ně ještě zatroubíme. To už vědí, že mají jít. Tak je to s dětmi...
Objevili jste tu i další české komunity?
"Jsou na Krymu, tam ale teď nejezdíme, protože to je druhá diecéze. Jezdívali jsme tam ještě asi před osmi lety. Je to tady takových 160 kilometrů, v Lobanovu. Potom je tu Aleksandrovka a ještě Bratskoje. Tam jsme tedy nikdy nejezdili, to už je blíž k Jevpatorii a to už měli na starosti ti druzí. Ale tyhle dvě vesnice jsme měli my. Vždycky tam jezdíme, když tam mají pouť nebo něco podobného. Babičky jsou rády, že si povykládají, pozdravují všechny své příbuzné tady, protože to jsou sestřenice. Nevím, jakým způsobem se tam dostali. Asi ze Simferopolu. Teď jsme tu ještě našli na mapě nějakou Čechovku. Zjišťovali jsme, jestli tu jsou nějací Češi, a nejsou. Nevím, jak ten název vznikl."
Kolik tu během Vašeho působení proběhlo například křtů?
"Moc to nebude. Malé děti, co se křtí, těch jsou desítky. To bych ani nevěděla přesně. Spíš jsou to takové zajímavosti, když přicházejí starší lidé. Jedna paní byla pokřtěná v 77 letech. Jedna profesorka, ta měla přes padesát, byla tedy muslimka - tatínek byl muslim, maminka jí umřela, pak sem přejeli ze Sibiře - tak ta k tomu došla jako učitelka. Ona také myslím vyučovala religii. Jsou to asi dvě desítky dospělých, kteří byli pokřtěni. Tady je to většinou tak, že oni jsou pokřtěni u pravoslavných, přijdou ale s tím, že podle svých kořenů jsou stejně katolíci. Nebylo ale kde se pokřtít."
Jsou tu katolické pohřby?
"Tady ty katolíky většinou zjistíme, až když umřou. Jejich děti nebo vnuci přijdou a řeknou: "Ona byla katolička, teď nám umřela, tak kdybyste ji aspoň pochovali." A my jim říkáme, proč nepřišli dřív, než umřela, že bychom jim třeba pomohli. Jim je to ale jedno, hlavně aby byla pochovaná, jak to má být. A teď zjišťují, co je k tomu potřeba, protože u pravoslavných je celý spisek, co a jak se musí. Takže přijdou většinou, když už je pozdě, to ale nevadí, my je pochováme. V Čechohradě ale většinou ti lidé vědí. Tam je takových 70 procent lidí, kteří se chtějí nechat pochovat v kostele. Tak tam otec jede a je pohřeb. Nejdřív ale přijdou babičky. Babičky jsou tam hlavní, protože dříve pochovávaly jenom ony. Večer mají modlení a druhý den, asi tak v jednu po obědě přijdou do kostela. To už tam přijde většina lidí, kteří jsou ve smutečním průvodu. Někteří se ještě bojí, tak stojí venku. A pak se jde na hřbitov. Jsou ale lidi, u kterých samy babičky uznají, že nemá cenu ho do kostela nosit. Babičky tam ale stejně přijdou a odmodlí to..."
V Melitopolu prý chcete postavit nový katolický chrám. Co Vás k tomu vede, když tu není mnoho věřících?
"Tady jsme spíš na okraji města. Tam by měl stát víc v centru, mezi domy. Škola je tam blízko, i mládeže je tam hodně. Když tam někdy jsme a uklízíme, nebo je tam nějaká bohoslužba, protože už tam někdy bývá, tak tam projde velké množství lidí. A zastavují se a ptají... Takže i ti, co byli celkem proti, že to není oddělené místo, že to není úplně v centru a na nějakém náměstí, tak posledně už taky říkali: je to pravda, tady zase projde víc lidí a mají zájem."
Pro kolik lidí tedy bude Váš nový kostel sloužit?
"Já myslím pro dvě stě, dvě stě padesát. Tady nemá cenu stavět cokoliv velkého, protože takového množství nedosáhneme nikdy. Spíš aby ti lidé měli pocit, že jsou tam doma a že to není neosobní. A aby tam zas bylo víc místa. Zdejší kaplička je dost malá, pro takových třicet, čtyřicet lidí. Všichni už se známe, takže nám to nepřijde. Myslím si ale, že když přijde nový člověk, je třeba ho vzít a posadit ho na jeho místo. Myslím, že to psychologicky tak působí, že bych si rozmyslela, jestli přijdu ještě jednou."
České sestry přišly na jižní a jihovýchodní Ukrajinu poté, co zde naše krajany v 90. letech objevili čeští cestovatelé a kněží. Původně působily v Rusku, tam se ale musely stále stěhovat z místa na místo. Kongregace sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě proto rozhodla, že se sestry usadí v Melitopolu, v jehož okolí žije česká komunita katolického vyznání. Kromě katolíků zde ale jsou i potomci českých pobělohorských exulantů, kteří se sem dostali během více než stoletého putování z polského Zelowa.
