Takhle hraje na ulicích Ostravy jeden z mnoha zdejších Romů: Dani Koloman. Patří k dnes naprosto převládající skupině Romů, kteří se v Čechách a na Moravě usadili až po druhé světové válce. Kolomanův rod pochází ze Slovenska od Zvolena. Tradiční usedlé romské rody jsou v Česku v menšině. Jim se věnuje vzpomínková kniha Memoáry romských žen.
Kniha má dvě autorky: Karolína Kozáková vzpomíná na své kočující rodiče v první části knihy "Cesta životem v cikánském voze", Elina Machálková je autorkou druhé části "Sága rodu Holomků". Autorky se poprvé setkaly minulý týden na oslavě uvedení knihy na trh. Obě seniorky se Muzeu romské kultury přihlásily nezávisle na sobě. A obě si podle Jany Horváthové z Muzea romské kultury přály podělit se o své životní zážitky.
"Obě se neznaly a přišly za mnou s už napsaným životopisem a obě říkaly vlastně to stejné: My chceme, aby lidi znali ten náš příklad, že jsme vzešly z chudých poměrů, vlastně ubohých, a dneska žijeme naprosto normálně, úspěšným, šťastným životem, takže chceme, aby se taky ostatní Romové o něco pokusili - dát jim příklad."
Každá žena reprezentuje jinou skupinu tradičních českých Romů. Karolina Kozáková je rozená Růžičková, což byla romská větev z Čech.
Emílie Machálková, foto: Jana Šustová
"To je jedna z těch dvou skupiny, které u nás žily už dlouho před 2. světovou válkou a už vlastně v té době byli do značné míry integrovaní do majoritní společnosti. Ti čeští Romové byli vlastně kočovníci, oni ještě na počátku války kočovali v těch svých vozech, proto taky paní Karolína vzpomíná na život ve voze. A ta druhá vzpomínka se jmenuje Elina - Sága rodu Holomků. Napsala ji Emílie Machálková, rozená Holomková. Ta zase patří do skupiny moravských Romů. Tato historická skupina u nás žila už od konce 17. století, velmi intenzivně potom od poloviny 19. století - a to je právě případ rodiny paní Machálkové, těch Holomků, kteří se v oblasti moravského Slovácka, konkrétně u obce Svatobořice u Kyjova od poloviny 19. století usadili a trvale zde žili usedlí."
Vzpomínky obou žen se nemohly vyhnout válečným 40. letům. Elina Machálková si dodnes živě vybavuje nacistický pokus sterilizovat romské ženy.
Zleva Karolina Kozáková, Jana Horváthová a Emílie Machálková, foto: Jana Šustová
"Roku 1944, kdy mně bylo 18 let, jsem dosatala zprávu, že mám být připravená, že mě pozvou ke sterilizaci, aby se nerodilo více cikánů, neboť to je rasa podřadná, práce se štítící. Takhle výslovně to bylo napsáno, s razítkem brněnského gestapa. Víte jak mě bylo? Já už jezdila čtyři roky do práce do Slavkova u Brna, půl roku jsem už chodila s manželem, já jsem plakala, on plakal se mnou, šla jsem na druhý den do práce a nemohla jsem pracovat. Já plakala, pan ředitel si mě nechal zavolat, byl tady z Brna nějaký Karel Pochop, zavolal mě, já jsem mu to ukázala a on říkal: Děvče, přece teď, když už Němci pomali utíkají, kdy ruská armáda už je žene, ty se necháš miškovat?! Je ti osmnáct let. Schovej se! Kdyby se po tobě ptali, já tě budu krýt, schovej se. Ten den k nám ze Svatobořic přijela moje teta, ona pocházela z Olomouce, nebyla Romka, a odvezla mě v noci do Olomouce, ke své matce, které už bylo pomali 70 let, a ta mě schovávala ve sklepě. Na noc, když už bylo úplně tma, tak mě na chvilku vzala k sobě zahřát. Ona bydlela v pavlačáku dole ve dvoře. To bylo v zimě, já jsem tam byla skoro šest měsíců, do nového roku 1945. Jednou tam za mnou i můj chlapec, můj manžel přijel. Tak jsem byla zachráněná před sterilizací. Proto jsem chtěla hodně dětí a proto mám čtyři."
Z tradičních skupin usedlých a z velké části i asimilovaných Romů předválečných dnes zbývá - právě vinou nacismu - jen zlomek procenta. O to větší význam čerstvá publikace brněnského Muzea romské kultury má. Je to vůbec první memoárová literatura romských pamětníků.
