Vánoce roku 1907

r_2100x1400_radio_praha.png
0:00
/
0:00

Vánoce bývají mimo jiné chvílí, kdy se člověk hlouběji zamýšlí nad dobou, ve které žije. Pokusme se s vánočními Historickými obzory podívat do doby před sto lety. O čem asi přemýšleli lidé o Vánocích roku 1907?

Jelikož se dnes již těžko najde přímý pamětník doby před sto lety, vydali jsme se s vánočními Historickými obzory za profesorem českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Zdeňkem Benešem, aby nám přiblížil, o čem asi tak přemýšleli lidé o Vánocích před sto lety roku 1907.

Na počátku roku 1907 se české země nacházely ještě v rámci habsburské monarchie. Byla to pro české země doba, která již dlouho nezažila válku. Poslední válečný konflikt se na území českých zemí odehrál roku 1866, kdy proti sobě stanula vojska Rakouska a Pruska. Mohla se tato dlouhá doba míru odrazit v myšlení občana českých zemí?

Pruská armáda
Pokračuje profesor Zdeněk Beneš: „Z rodinné tradice vím, že si toto uvědomovali. Oni netušili, co přijde, a i to, co přišlo, se potom strašlivě lišilo od toho, co řekněme znala generace jejich rodičů, prarodičů. Poslední válku, kterou v této zemi mohli zaznamenat, byla v roce 1866 a my ji známe jaksi z bitevních polí, v zázemí to mohlo vypadat jinak. V pamětech mé babičky je zaznamenán krásný příběh, který se váže k válce roku 1866. Podkrkonošské městečko, čili v rajónu, kde se několik bitev tažení z roku 1866 odehrávalo. A když se městečkem rozšířila zpráva, že jde pruská armáda, tak se obyvatelé sebrali a šli se schovat do lesa. Vzali to nejcennější, co doma měli, což zpravidla bylo dítě a peřina, a odcházeli do oněch lesů. Když k nim přicházeli, tak proti nim vyjela švadrona jezdectva. Ta zastavila a velitel říká: 'Kam jdete?' Obyvatelé odpovídají: Schovat se. 'Proč?' Jdou Prusové. Velitel odpovídá: 'To jdou, to máte pravdu. A máte s sebou dostatek jídla?' No... to máme... Velitel přikázal švadroně, aby jim odevzdali svůj denní příděl chleba, což vojáci udělali. A říká: 'A teď se běžte schovat. A kdyby něco, tak my jsme ti Prusové.' A jeli dál. To je asi scéna, která je pro další vývoj ve dvacátém století poněkud neuvěřitelná.“

Na druhou stranu Vánoce roku 1907 nebyly již příliš vzdálené od vypuknutí první světové války v roce 1914. Mohli lidé v českých zemích v roce 1907 již pociťovat hrozbu následující velké války? Zdeněk Beneš Historickým obzorům odpověděl: „Bude to prosím krajně subjektivní výrok, ale spíše si myslím, že to začalo o něco později. Možná, že ten rok 1907 patřil k těm klidnějším. Ale to, co začalo charakterizovat tu válku, to přišlo spíše nejdříve o rok, možná o dva o tři později. Ale otázka je, jestli si to ti lidé vůbec připouštěli. Oni ani ten začátek první světové války tak nevnímali. Nikdo nemohl tušit, co to bude za vlastně úplně jinou válku ve srovnání s předchozími válkami. Vojáci se ještě pořád sice v roce 1918 vraceli na žebřiňácích nebo pěšky, to zůstalo stejné, 'do švestek budeme doma'. Ta ruptura, ten mlýnek na maso, který tak strašlivě zahýbal lidskou či sociální citlivostí a vnímáním reality, to všecko muselo teprve přijít. Ten rok 1907 ještě v tomto byl plný takové té naivní naděje v lepší příští. Ona to byla belle epoque. Ona to byla krásná doba. Sice každá doba má své stíny, ona je měla také, ale pro tehdejší žijící lidi to pořád bylo něco, co opravňovalo k jistému optimismu.“

František Josef I.
Konec devatenáctého a začátek dvacátého století byl mimo jiné také ve znamení zlepšování politické a sociální situace širších vrstev obyvatelstva. Právě v roce 1907 došlo k významnému rozšíření volebního práva v zemích tehdejšího Rakouska-Uherska. Namísto dřívějšího kuriálního systému, kdy bohatší a urozenější vrstvy obyvatelstva měly zároveň více hlasů do říšské rady, tehdejšího parlamentu, bylo zavedeno všeobecné, rovné, tajné a přímé hlasovací právo. Ve vlastním slova smyslu však nešlo o zcela všeobecné právo, jelikož z možnosti hlasování byly vyloučeny ženy, které mohly k volbám až po vzniku samostatného Československa.

Zároveň se dlouhodobě zvyšovala životní úroveň obyčejných lidí. Profesor Beneš Historickým obzorům naznačil, zda se tato vyšší životní úroveň mohla obrazit i na štědřejším Štědrém večeru: „Pro tu předválečnou dobu byl charakteristický ještě jeden jev, který my jsme už asi úplně zapomněli a byl to jev typický pro společnost jako takovou – od císaře pána po posledního podruha, abych to řekl takto – to byla střídmost. Jídelníček císaře pána také nebyl nic moc, kromě festivit samozřejmě. Čili neexistovala tak silná touha po všem posledním, novém. Ono na to z valné části taky nebylo, ale ono to bylo i ve vyšších vrstvách motivováno také snahou o řekněme 'akumulaci prostředků'. Takže takové zběsilé nakupování, které my známe z dneška, to opravdu nepřicházelo v úvahu ještě z mnoha dalších důvodů. Ale že tam určitý sociální pokrok byl a že byl patrný a že byl viditelný, to jistě. I v dělnických vrstvách srovnání životního niveau dělníka na začátku druhé poloviny devatenáctého století s tím, jak to vypadalo na konci století, to už bylo velmi patrné. Já jsem tady několikrát vzpomněl rodinné záznamy, tak mí praprarodiče, když se vzali, tak vlastnili dvě věci – ševcovskou třínožku a zimní kabáty. To bylo vše. Pak se vzmohli na postel. Ale jejich dcera, čili moje babička, když se vdala, tak už si mohla dovolit postavit sice primitivní nicméně dělnický domek v nově vznikající dělnické čtvrti. Takže nepochybně ten sociální vzestup byl pociťován. Také se otevíraly jisté kariéry v souvislosti s postupující vzdělaností a potřebou té vzdělanosti.“

Na závěr jsem se zeptal profesora Beneše, jaký má on sám vztah k době kolem roku 1907: „Asi bude rozporný. Závidět bylo možno pocit jistoty, ten řekněme naivní optimismus, ale zase v té době bych žít nechtěl a důvod je velmi jednoduchý: Já vím, co přijde,“ uzavřel profesor Beneš.