Varnsdorf IV: romské děti se ve speciálních školách učí základním návykům

V našem dnešním vysílání uzavřeme cyklus rozhovorů a reportáží ze severních Čech. Ve Varnsdorfu jsme se snažili zjistit, jaké jsou příčiny tamní napjaté situace mezi většinovou společností a sociálně nepřizpůsobivou minoritou. Všichni se shodují, že jednou z cest, která do budoucna může romské menšině pomoci ve zlepšení jejích životních podmínek, je vzdělání. Většina romských dětí ale stále chodí do speciálních škol, což kritizuje i Evropská unie. Jak funguje tato škola ve Varnsdorfu? Co dětem přináší a jak se v ní malí Romové sami cítí?

Ilustrační foto

Čtrnáctiletá Martina bydlí s rodiči a třemi dalšími sourozenci v romské ubytovně. Do školy prý chodí pravidelně:

Co se tu všechno učíte?

"Všechno možný."

Baví tě to tady?

"Jo, tady je sranda, tady si užijeme."

Co bys chtěla dělat, až školu skončíš?

"Já nevím. Já si to chci ještě pořádně rozmyslet."

A chodila sem třeba i tvoje maminka?

"Chodila sem do školy."

Čili ty vlastně jsi už druhá generace, kdo sem chodí. A co říkáš tomu, co se tu ve městě děje? Bojíte se?

"Já se nebojím!"

Ani když jsou tu třeba ty demonstrace?

"My se nebojíme. Všechny děti jsou zalezlý, naházený do dvou místností, a na chodbě jsou jenom dospělí."

Třídním učitelem v 8. třídně varnsdorfské speciální školy je Aleš Ondráček:

"Já tady učím český jazyk, matematiku, fyziku a kluky mám na tělocvik."

Jaká je vlastně ve srovnání s dětmi na základní škole úroveň vašich žáků? A co se tu za tu dobu naučí?

"Samozřejmě v každé třídě jsou žáci, kteří jsou chytřejší, a někteří jsou slabší, pomalejší. Od toho je třída složená pouze z deseti žáků. A protože máme na žáky víc času, můžeme se jim individuálně věnovat."

Jak je to tu se záškoláctvím?

"Samozřejmě je to problém, který se tu vyskytuje. My se snažíme tento problém hned v začátcích eliminovat. Máme tu i nějaké dohody s obvodními lékaři. Netolerujeme nějaké omluvenky od rodičů, u kterých máme pochybnosti, že jsou falešné nebo smyšlené. Takže není přehnaná absence, ale musíme ji hlídat."

Premiér Nečas přišel s tím, že děti budou muset chodit do školy, jinak rodičům odeberou sociální dávky. Vidíte to jako opatření, které má smysl? Povede k tomu, aby záškoláctví bylo menší?

"Určitě. To je správná věc, měla už být dávno. Ty dávky na to určitě mají být vázány a je to motivace pro rodiče i pro ty děti."

A jak s vámi jako s třídním učitelem rodiče spolupracují?

Ilustrační foto

"Samozřejmě bych si představoval lepší spolupráci rodičů. Jsou tu rodiče, kteří mají velký zájem o své děti, pak je tady ale spousta rodičů, kteří ten zájem v podstatě skoro neprojevují. Kdybych to měl odhadnout, tak třicet procent rodičů má opravdu velký zájem o svoje děti."

Byl jste někdy vy sám, jako učitel, navštívit své žáky doma?

"Byl jsem, spíš na takové kontrole, jestli se nejedná o nějaké záškoláctví. Takže určitě mám tu zkušenost."

Ředitel Jaroslav Červinka projekt speciálních škol obhajuje. Problém vidí spíš v tom, že romští žáci po jejím ukončení už dál nepokračují:

"Tady skončí školu, do učení nastoupí, moc se jim tam ale nechce chodit, protože tam přeci chodit nebudou. Hlavně už se ale vrátili první, kteří byli v diagnostickém ústavu anebo už i byli poprvé zavření. Takže ti, co chodí do školy, vidí, že tamti do práce nechodí, vymýšlejí všelijaké věci - a oni mají chodit do školy? Oni mají ty vzory trošku jinak. A jestliže je kluk zavřený na šest nebo devět měsíců, tak se tam naučí spíš ty negativní věci, než ty dobré."

A teď k vaší škole. Jak dlouho tu vlastně speciální škola funguje?

"Zrovna 30. září slavíme 60. výročí školy. Takže tato škola tady funguje šedesát let."

Je většina jejích žáků romského původu?

"Musím říct, že asi tři čtvrtě klientely je tu romské."

Dlouhodobě? Znamená to, že sem chodí třeba už ve druhé generaci?

Ilustrační foto

"Už bych mohl říct, že ve třetí. Tady se pořád tvrdí, že sem nepatří, nemají sem chodit. Každý si ale musí uvědomit, že to dítě tu není proto, že já ho tu chci nebo ho tu rodič chce. Musí projít vyšetřením a je tu s nějakým postižením, které má v papírech. Můžu to posuzovat prakticky, protože se nám podařilo tu před třemi lety otevřít přípravnou třídu, kde je většina dětí romských. A opravdu tím, že je to rok před školou, je to strašně vidět. Ty děti to potřebují, ať jde o hygienu, návyky stravy, poznávání barev... A my už za ten rok odhadneme, kdo může jít do základní školy. Anebo kdo půjde do základní školy a my víme, že se sem do dvou let vrátí. Řeknu příklad: nám sem nastoupí pravidelně tak dvanáct dětí, z toho u osmi dětí musíme začínat od nuly."

Říká se, že romské rodiny stojí o to, aby jejich děti šly do speciálních škol. Máte i vy tuto zkušenost? Nebo se tomu brání? Anebo je jim to třeba jedno?

"Musíme to vzít ze dvou pohledů. - Samozřejmě, chodila jsem sem já, máma, chodila sem babička, tak sem budeš chodit taky ty. - Další věc je, že jsou taky dost leniví. Ale my bez ničeho to dítě taky vzít nemůžeme! Bez nějakého vyšetření. A doopravdy, co já jsem tady, tak se mi podařilo dát ze šesté třídy dvě děvčata zpátky do základní školy. Kdybych teď probral naši školu, tak bych našel maximálně deset dětí, které by mohly být v základní škole. To by ale na tom musely makat. Ale musely by makat hlavně s těmi rodiči."