Velikonoce
Velikonoce, které mají kořeny už v pohanských dobách, jsou pojmenovány podle Velké noci, během níž byl Ježíš vzkříšen z mrtvých. Toto období provázela celá řada zvyků. Do dnešních dnů se v rodinách zachovalo především tradiční pečení beránků, barvení vajíček a pomlázka. A my si teď budeme povídat o tom, jak se dají s těmito věcmi vytvořit dokonce rekordy.
Týden před Velikonocemi ovládly centrum Prahy velikonoční trhy. Snad nejvíce se na stáncích objevovaly kraslice. Možná by stálo za to spočítat, kolik vzorů malérečky vytvořily. Třeba by to byl světový rekord. A právě o rekordy, se v rámci Velikonočních oslav pokoušela pelhřimovská Agentura Dobrý den, která mapuje české rekordy aspirující na zapsání do Guinnessovy knihy rekordů. Jak uvedl Josef Vaněk, soutěžilo se samozřejmě ve vajíčkových disciplínách.
"Například mohou návštěvníci Staroměstského náměstí zkoušet jak daleko lze doskákat s vajíčkem na lžíci na jedné noze nebo jak vysoko lze přehodit vaječnou omeletu přes laťku. Musí tu omeletu zase na pánvičku chytit. Rekord v této disciplíně drží náš francouzský kamarád, který jezdí do Pelhřimova na festival Pelhřimov - město rekordů. A ten to dokázal ve výši 8 metrů 90 centimetrů."
Není podstatné jaké byly výkony soutěžících, hlavní bylo, že se všichni pobavili. Byl totiž nádherný jarní den a nebe bez mráčku. Na Staroměstském náměstí byly k vidění skutečné rarity. Například nejdelší česká pomlázka spletená z osmi dvouletých prutů, která měří 492 centimetrů. Byla tu i pomlázka nejkratší, která měřila pouhých 18 milimetrů.
Diváci viděli i nejmenší odrátované vejce. Jeho autorem je dráteník Petr Musil. Jak uvedl, toto staré řemeslo bylo už dávno vytlačeno průmyslovou výrobou, ale teď jeho obliba zase vzrůstá a on mu učí dokonce v drátenické škole.
"Dneska do té drátenické školičky chodí lékaři, bankéři, sekretářky a učitelé, kteří se to učí proto, aby to šířili dál. A je to vlastně taková relaxace. Já jsem tu dneska jenom jako vyučující té nejjednodušší techniky. Tady mám novou žákyni, která se to právě naučila. Zdá se, že se jí to podaří a dokonce se jí to i zalíbí."
Pilná žačka právě dokončovala červené vajíčko, které pokrývala úhledná drátěná košilka. Dráteník Petr Musil je také autorem největší odrátované kraslice.
"Největší ptačí odrátované vejce, které jsem agentuře předal, mi trvalo 26 hodin čistého času, to bylo pštrosí vejce. Nejmenší vajíčko, které jsem předal loni, bylo vajíčko jiřiččí. To sice není na čas, ale na nervy, protože to je nesmírně tenoučká skořápka a ty dráty jsou tvrdé, tak já ho tady chovám ve vatičce a hrozně trnu, aby mi na to děti nepustili lupu."
Petr Musil má Guinnessově knize zapsány čtyři rekordy a u dalšího asistoval. Teď se pokusil o rekord další. Odrátoval nejmenší předmět ve tvaru vajíčka.
"To už nejsou vejce, protože tak malá ptačí vejce nelze získat. To jsou odrátované tic-tacy a je to pokus o osmý zápis do Guinnessovy knihy rekordů o nejmenší odrátovaný vaječný objekt na světě. Udělal jsem to hned třikrát, aby bylo jasné, že to jde."
U vajíček samozřejmě zůstaneme. Kraslice mohou být zdobeny nejen drátkem, ale dalším množstvím různých technik. Velikonoční kraslice by správně měly mít červenou, zelenou nebo žlutou barvu. Jiná se totiž v minulosti nepoužívala. A s vajíčkami se dá dokonce i žonglovat. O to se pokusil světový rekordman Jan Skorkovský.
"Vajíčko je vařené, je slepičí, Honza je připraven, teď už i rozcvičen. Tak půjdeme na to a zkusíme první velikonoční nej.. Honzy Skorkovského tady na Staroměstském náměstí, tak pojďme na to. Jedna dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm....."
Vajíčko se postupně oloupalo, až z něho zbyl jenom žloutek. Ale Jan Skorkovský nepřestával a moderátor počítal a počítal. Ještě udýchaného rekordmana jsem se zeptala, jak často s vajíčky trénuje.
"Já si to vajíčko vždycky osvěžuju jenom na Velikonoce a proto tak nějak po té roční přestávce jste viděla, že to vajíčko mě prohnalo."
Kolik byl váš největší rekord s vajíčkem?
"Já jsem kopal, je to možná už deset roků, v Pelhřimově víc než sto doteků. Dneska jich bylo 54 s umělohmotným vajíčkem a s tím, které se rozbilo, se kterým se kope líp, s tím vařeným jsem dneska uhrál myslím asi 160 doteků, jenomže pak už jsem kopal se žloutkem. Ten bílek se postupně ztratil a tak nevím, jestli mi to uznají, protože ten žloutek už není tak typický jako to vajíčko samo o sobě."
Který výkon za celou svoji kariéru považujete za úplně nej...?
"Já se s touhle záležitostí jako netradiční fotbalista živím a dělám to od malička už 40 roků, takže těch rekordů bylo na tisíc. A abych některý vypíchl, který byl nej.., tak když jsme teď právě na Staroměstském náměstí, tak připomenu výkon z roku 1990, kdy jsem na Staroměstské náměstí dopravil vzduchem nonstop fotbalový míč na klasickou maratónskou vzdálenost 42 195 metrů a vlastně je to jediným maratón tohoto druhu v celosvětovém měřítku. Tenhle výkon je zapsaný v mezinárodní Guinnessově knize a pro mě je to takový symbolický výkon, protože jsem takhle prvně spojil atletiku s fotbalem."
Ale protože jsou Velikonoce, opět jsme se vrátili k tématu ryze velikonočnímu a opět k vajíčkům. Má je Jan Skorkovský rád?
"Samozřejmě, já mám doma tři ženský, manželku a dvě holky a to jsou vajíčkový lidi. Já sám si taky vajíčko rád vezmu."
A dodržujete velikonoční zvyky v rodině? Zdobíte byt, chodíte na pomlázku?
"Velikonoce jako takové mám strašně rád z toho důvodu, že končí ty sychravé dny. Já nemám rád listopadové počasí, únorové počasí, kdy je brzy tma a kdy není hezky. A tak když takhle vyleze sluníčko jako dneska, a je velikonoční čas, tak to už je prostě jaro, to už je mládí, to už je nová míza, takže já mám velikonoce rád a samozřejmě mám doma pomlázku. A když už mám takhle ženskou rodinu rozvětvenou, tak samozřejmě dostanou svůj příděl. Teď jsem byl zrovna na zábavě, bylo to v severních Čechách, a tam měli takový velikonoční zvyk, který jsem u nás v Praze dosud neznal a tam se vypláceli mužský. To znamená, od půlnoci všechny ženský vytáhly pomlázky, takže si mě tam vychutnaly."
Víte, že prapůvodní smysl mrskačky byl omlazovací - míza z mladých větviček se měla přenést na živé bytosti.
Z Prahy se teď vydáme do Příbrami. Tady se pracovníci zdejšího muzea rozhodli oživit staré tradice a ukázat, jak se slavily Velikonoce v tomto hornickém regionu. Jak uvedl ředitel Hornického muzea Josef Velfl, velikonoční výzdoba je zde v autentickém prostředí - ve staré hornické chaloupce.
"Součástí výzdoby byla i prezentace dřevěných vyřezávaných plastik horníků nebo hornických patronů. To jenom podtrhovalo skutečnost, že Velikonoce patří mezi nejvýznamnější křesťanské svátky během roku a mezi havíři byla řada věřících. Proto se snažili během těchto svátků přiblížit Bohu a uctívali své patrony. Součástí byla i výroba nádherných plastik, ať už to byl svatý Prokop, svatá Barbora nebo svatý Vojtěch a k tomu pochopitelně i figurky havířů."
A právě dřevěné figurky tu vyřezával jeden ze zdejších lidových umělců Milan Hošek. Zrovna pracoval na Madonce.
"To je Svatohorská Madona, která se tady v Příbrami vyrábí už přes 200 let."
Ta Madona má pořád stejně barevný oděv, to je podle nějakého starého vzoru?
"To vzniklo před 200 lety a je to vlastně geniálně vymyšleno, protože je dělaná z trojhránku a ty barvy už se během té doby stabilizovaly. I když přijedou Němci, Holanďani a udělám třeba jiný odstín, tak řeknou: ne, tohleto není Svatohorská Madona. Ta musí mít červený šat, modrý plášť. To je tradice dlouhodobá."
Támhle máte jednu ve fialovém plášti. To je špatně?
"Ano, to je špatně. To je takový ten omyl, který jsem udělal. A tady už ji mám asi pět nebo šest let. A ještě jsem ji zatím neprodal. "
Jaké jsou typické zdejší velikonoční figurky?
"Typické byly kříže. To byl tzv. zalánský kříž, kde to tělo Kristovo bylo poměrně ploché a hlavně se vyřezával ten kříž pod tím. Ten měl různé listy. Buď révové nebo dubové, podle toho odkud pocházel. Když to byli Němci, tak většinou použili dubový, protože tady byly německé rodiny, které pracovaly v šachtách, když to byli Češi, tak většinou dělali ty révové listy a podobně."
Jak vám dlouho trvá, než vyřežete jednu figurku?
"Já je vždycky dělám po pěti. Takže hrubá řezba by měla být tak za dva dny. Pak se to musí natřít plavenou křídou s klihem, namalovat, nazlatit.Takže řekněme tři až čtyři dny celková práce, těch pět madonek."
Vyřezáváte také hornické patrony?
"Ano taky, svatého Prokopa, svatou Barboru, ještě Vojtěcha taky dělám."
Vy jste začal řezat sám od sebe nebo máte tradici v rodině?
"Já jsem začal řezat sám od sebe a pak jsem následně zjišťoval, jestli nemám nějaké příbuzné řezbáře v rodině. Začal jsem před 27 lety a pak jsem časem zjistil, že moje prateta, sestřenice mého dědy je Hermína Týrlová a to byla rodina Týrlů, kteří tady v Podlesí vyřezávali, takže v jejím příbuzenstvu byla spousta řezbářů. Takže se to asi nějak projevilo."
Máte následovatele?
"Moje dcera, které je 14 let, tak řeže už od 4 let a tady mám její šachy, které řezala z větví, je to zjednodušená řezba, ale přece jenom už je tam znát na tom, že řeže častěji."
V hornickém domku se kromě výroby figurek také barvily kraslice, připravovaly velikonoční pokymy a zdobilo velikonoční pečivo.
A protože se o Velikonocích také zpívá, předávám teď mikrofon Mileně Štráfeldové, která si o lidové kultuře v období Velikonoc povídala se skladatelem a folkloristou Pavlem Jurkovičem.
Vypráví Pavel Jurkovič:
Pro křesťanský svět jsou Velikonoce tím největším svátek v roce. Ovšem před Velikonocemi je šest týdnů jakéhosi usebrání a v tom folkloru je to vyznačeno i tím, že dokonce každá neděle měla svoje označení. Ta první neděle se jmenovala neděle liščí. To bylo proto, že liška prý rozdávala takové křupavé cukroví, přeclíky, které se potom věšely dokonce na stromy a děti je tam nacházely. Byla tam taky neděle kýchavá. Kdo si třikrát kýchnul na kýchavou neděli, tak byl po celý rok zdráv. Nebo neděle družebná. Ta se vyznačovala tím, že se scházela mládež a družila se, ačkoliv jinak v té době se netancovalo, dokonce ani svatby se nekonaly. Na většině zvycích mají podíl děti. 12. března je sv. Řehoře. Tam je starý obřad Řehořské vojsko.
Samozřejmě ta nejznámější je Smrtná neděle, kdy se vynášela smrtka na znamení toho, že zima už přestala. Vynášení smrtky spočívalo v tom, že nastrojili takovou figuru ze slámy, oblékli ji, velice pestře vyzdobili vyfouklými vajíčky jako korály, a s touhle smrtkou šli potom k potoku a za zpěvu písní, které k tomu patřily, tu smrtku hodili do vody, anebo se taky házela do ohně. Tím vylo jasně dáno najevo: zimo, probůh, už jdi pryč, my toužíme po jaru.
Tahleta Mařena pochází ze Slezska, kde dokonce byl mužský partner té smrtky, Mařoch. Scházely se dokonce skupina děvčat s Mařenou z jedné strany vesnice a skupina Mařochů ze strany druhé. Sešly se u toho potoka nebo ohně a tam je společně hodily. A když jdou od potoka, i když kolikrát i k potoku, šla vedle smrtky jiná dívka nebo i chlapec a nesli ozdobenou větev, taky se tomu říkalo lítečko, a od potoka už šli jenom s tím lítečkem, na znamení, že nastal už budoucí lepší čas.
Potom se třeba zazpívalo Vrby se nám zelenají - to je přímo pro mě jarní hymna. A potom je tam neděle Květná, ta se světí na znamení Kristova příchodu do Jeruzaléma. Proto se tam světí v kostele ratolesti. Ty ratolsti měly zároveň být jakousi záštitou proti ohni. Velice pilně se uklízelo. To období kolem Květné neděle bylo obdobím, kdy se čistila nejenom dušička, ale taky všechno kolem. Samozřejmě dřív ten postní čas se udržoval ve veliké úctě a řekl bych i kázni. Já to ještě pamatuju jako kluk z vesnice, kdy třeba se modlil růženec. Mě bolívala kolena, říkal jsem si, už aby byl konec. A už jsem se těšil na to, až ten růženec skončí, a my si budeme zpívat, protože u nás se hodně zpívalo.
Potom už přišel takzvaný Svatý týden. Po Škaredé středě přišel Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, neděle Velikonoční a pondělí Velikonoční. Zelený čtvrtek je skutečně jakýmsi probuzením v přírodě. Velký pátek je poznamenán smrtí Kristovou a Bílá sobota proto, že na Bílou sobotu byli křtěni někdy i dospělí lidé a oblékali si takové bílé roucho. Na Zelený čtvrtek přestaly v poledne zvonit zvony a nastoupili jsme my kluci, abychom s klepačkami a řehtačkami oznamovali podvečerní klekání a potom po celý pátek ranní i polední i večerní.
Pro nás kluky to byla jedinečná příležitost, na kterou jsme se těšili. A potom přišla Bílá sobota a to už byla sláva. K večeru, v pozdním odpoledni, byla slavnost Vzkříšení, to šel obrovský průvod. Muzikanti, naleštěné nástroje, kolikrát byla ještě zima, ale děvčata a kluci už měli opravdu kroje, takže museli vytrpět i tu zimu, ale opravdu to veliké zpívání Allelujá v průvodu, to byl opravdu obrovský hymnus jarní. A ptom přišla Velikonoční neděle, kdy se světívaly pokrmy třeba vajíčka. Tam byla taková pověra, že když někdo s těmi vajíčky nebo pokrmy byl v chrámu Páně a přinesl je, tak se to potom jedlo v takové víře, že ten, kdo se této chudé hostiny zúčastnil, takže měl jistotu, že se s těmi ostatními sejde. To byla jistota, že ta rodina zase po celý rok zůstane pohromadě. A potom samozřejmě přišlo Velikonoční pondělí, tedy u nás na Slovácku začínalo už v neděli navečer. Když vyšla první hvězdička, tak už jsme my kluci křičeli "naša platí" a už jsme těmi pomlázkami nebo žilami, jak se tomu na Slovácku říkalo, honili děvčata. Ta už se před námi schovávala. Ale samozřejmě vlastní pomlázka přišla až na to pondělí a to už jsme vstávali třeba v pět hodin ráno, abychom ta děvčata zastihli ještě v posteli. Oproti dnešním chlapcům, kteří taky kolikrát chodí na koledu, jsme nechodili pouze vypráskat děvčata, nýbrž jsme k tomu taky řekli nějaké říkadlo nebo zazpívali písničku: Naša platí, nebo Abys nebyla prašivá, nebo En ben blechy ven a vajíčka do košíčka sem. A tím vlastně Velikonoce skončily, ale na Slovácku měla děvčata šanci to klukům oplatit. V úterý. Ale i tam platil ten podvečer, ta první hvězdička, že děvčata už měla právo na podvečer v pondělí Velikonoční, když nás zastihla, tak nás mohla zpráskat. A samozřejmě chodila po koledě v úterý.
Ten čas velikonoční bylo něco, na co člověk nemůže zapomenout. V tom bylo něco, čemu taky říkám ekologie ducha, protože snoubení se s přírodou tam bylo naprosto bezprostřední. To duchovní bylo spojeno zároveň s očekáváním jara. Zároveň víra, že příroda kolem přináší užitek, zdraví, v podstatě život. Takže si myslím, že tyhlety staré zvyky nejsou vůbec dávné a přežilé, nýbrž naopak. Že je lidi znova přijímají jako poselství nejenom z dávných dob, ale jako poselství, které oslovuje.
