Velorex a jeho historie
ABS, posilovač řízení, airbagy, klimatizace - to jsou vymoženosti moderních automobilů. Na ně ale teď zapomeňte - budeme si totiž povídat o Velorexech, které právě vystavují v boskovickém muzeu. Jaká je historie výroby těchto unikátních vozítek? To se dozvíte v Historických obzorech. Zajímavosti nám prozradil ředitel boskovického muzea Ondřej Dostál, povídala si s ním Martina Lustigová.
"Za vynálezem Velorexu stojí bratři Stránští z Moravské Třebové, kteří v 50. letech založili dílnu, ve které se snažili zkombinovat výhody motocyklu a výhody automobilu. A výsledkem tohoto nápadu byl vznik invalidního vozítka Velorex," popisuje vznik Velorexu Ondřej Dostál. Velorex je vozítko pro dvě osoby, tedy řidiče a spolujezdce, v zadní části má malý zavazadlový prostor.
Proč konstruktéři zvolili právě takovou podobu? Proč tři kola? Proč plátěná "karoserie"? "Musíme samozřejmě uvažovat v tehdejších možnostech, které konstruktéři měli. Hlavní bylo, aby vozítko bylo jednoduché, aby šlo velmi dobře ovládat. Tomu měl pomoci ten tříkolový systém. Motor byl samozřejmě co nejjednodušší, takže se používal z motocyklové výroby značky JAWA o kubatuře 250 a 350 kubických centimetrů. Díky plátěné střeše bylo vozítko lehčí a zase bylo jednodušší pro ovladatelnost. Původní a prvotní myšlenkou bylo invalidní vozítko. Čili musíme uvažovat o tom, že invalida opravdu nemá možnosti a bude potřebovat co nejjednodušší a co nejlépe manipulovatelné vozítko."
"Musíme brát v úvahu to, že v době, kdy se Velorex vyráběl, neměly tehdejší automobily až tak velký rejd, když zatáčely, ta auta byla opravdu taková těžkotonážní, když to přeženu, ale s tímto vozítkem se dalo pohybovat i v tehdejších úzkých silničkách mezi vesnicemi. Nebyl s tím větší problém."
Jaké jsou výhody a naopak nevýhody Velorexů ve srovnání s jinými automobily? "Velkou výhodou je samozřejmě lehkost, to vozítko je velmi lehké, i s motorem váží něco málo přes 300-350 kilogramů, je krátké a úzké, takže se s ním dá opravdu projet jakýmkoliv profilem, téměř jakýmkoliv terénem. Ale zase na druhou stranu tady jsou nevýhody. Kostra svařená z trubek, která momentálně může působit spíše komicky a neposkytuje příliš velké bezpečnostní záruky, kdyby se něco s tím vozítkem stalo. A oproti dnešním bezpečnostním požadavkům nemá žádné airbagy, nemá žádnou pasivní ani aktivní ochranu řidiče. Samozřejmě další nevýhodou je plátěná střecha nebo karoserie - vytopit toto autíčko byl v zimě trošku problém, takže řidič musel jezdit velmi kvalitně oblečen."
Objevuje se podobné vozítko i v jiných zemích nebo jde o český unikát? "Vzhledem k řadě patentů, které na tom vozítku bratři Stránští vymysleli a patentovali, si myslím, že v tomto pojetí je to vozítko zcela jedinečné a ojedinělé. Samozřejmě v historii konstruktérství se vyskytují trojkolová vozítka s co nejjednodušším ovládáním. Ale myslím si, že Velorex je zcela ojedinělý."
Výroba Velorexů prošla několika proměnami. Čeho se týkaly? "Byla tam velká řada proměn, protože první Velorexy měly devatenáctipalcová kola. Ta vozítka nevypadala příliš gracilně, byla to spíš taková monstrózní tříkolová vozítka. Samozřejmě další modely vedly ke zmenšení kol, k změnám v karoserii. Kromě tříkolových variant se vyskytly i varianty čtyřkolové, ty ale většinou byly jenom v prototypech. Vozítka prošla velkou řadou proměn, na kterých se podíleli jak bratři Stránští, tak například pan konstruktér Sodomka."
Dnes, když jsme zvyklí na velká, rychlá a pohodlná auta, si těžko představíme jízdu Velorexem. Jaké to tedy je, projet se tímto vozítkem? "Podle svých skromných zážitků - neměl jsem možnost jet nějakou dlouhou trasu - mohu říct, že je to nesrovnatelné s pohodlím v dnešních vozech. Spíš je to opravdu taková rarita a fandovství, protože to vozítko se dá jakkoliv upravovat, modifikovat velmi jednoduchými a dostupnými způsoby. V tom je podle mě zcela jedinečné - v tom, jakým způsobem lze s tím vozítkem pracovat i dál."
A jak je tedy možné takové vozítko upravit? "Modifikace vycházejí ze zvýšení kubatury motoru, zvýšení výkonu, dále to jsou různé přístavky k těm vozítkům, která jsou dále upravována. Nejlépe je to vidět na srazech. Fandové tohoto vozítka upravují kola, nápravy, zavěšení, motory, palubní desky - čili všechno, co lze, upravují. Samozřejmě je to určitá sorta, která se snaží trošku ten Velorex vylepšit. Ale na druhou stranu jsou tady i zastánci Velorexů v tom původním stavu a snaží se, aby všechny díly byly původní a byly opravdu vyrobeny pouze pro Velorex." Velorex nemá karoserii, jak ji známe dnes - nabízí se otázka, jak se vlastně čistil? "Čistily se běžně vodou a nějakým kartáčem, protože ten koženkový potah je velmi pevný a trvanlivý."
Podívejme se na závěr na výstavu ve vašem muzeu. Jaké Velorexy vystavujete? "Vystavujeme model 16/350, takový ten klasický známý ´hadrák´, aby si lidé připomněli. Pak tam máme takovou perličku, což je Velorex - prototyp 1960, to je laminátové vozítko, dvoumístné, čtyřkolové, které bylo vyrobeno v pěti kusech v letech 1957-1959 a až kolem roku 1961 se do nich začaly montovat motory. Byla to vlastně taková prezentace firmy. Laminátové vozítko bylo k vidění koncem 50. let na veletrhu v Brně. Takže máme tady jeden takový raritní kousek. Snažíme se přiblížit i ten klasický ´hadrák´, takže jsou k vidění motory, jak o kubatuře 250, tak o kubatuře 350 kubických centimetrů, blinkry, převodovka, takové ty věci, které normálně člověk neuvidí nebo nemá možnost si jich všimnout, když uvidí Velorex na ulici. Dále vystavujeme kostru Velorexu 16/350 s koly, volantem, ovládáním, ale bez motoru. Máme zde ještě takovou raritu, což je model 1:60 Velorexu 16/350 - Velorex je zcela funkční, má motor o obsahu 50 kubických centimetrů. Je to taková zvláštnost."
