Venkov vyslal dobrou zprávu

r_2100x1400_radio_praha.png

S blížícím se příchodem zimy začínají čeští zemědělci bilancovat. A není to prý úplně smutná bilance jako v uplynulých letech. Poprvé od roku 1990 vykazuje české zemědělství jako celek pozitivní výsledek. Po letech neustálého propadu a živoření má tak naději stát se zajímavou oblastí pro podnikání. Jak uvádí Zdeněk Vališ, v dnešním rozkolísaném světě připomíná signál vyslaný zemědělci rovněž české úsloví, že co je doma, to se počítá.

Na českém zemědělství se v polistopadovém období bezesporu negativně podepsala euforická aplikace učebnicových teorií. Ty vedly k přehnané, předčasné a především jednostranné liberalizaci. A na konci je zjištění, že pozice, které zemědělství mělo a které zbytečně vyklidilo, se už budou těžko obhajovat. Skoro to budí dojem, že šlo o záměr. Nebylo určitě moc těžké využít naivity vykladačů neoliberálních pouček k vyřazení potenciálního konkurenta ze hry. A tak zatímco se doma razila teze, že české zemědělství je předimenzované a že má vyrábět jen tolik, kolik se doma sní nebo raději ještě méně, agrární dovozy ze zemí Evropské unie do Česka se za posledních deset let zvýšily téměř o 400 procent. A vůbec ne proto, že by západoevropské zemědělství bylo více konkurenceschopné, což byl také jeden z oblíbených argumentů českých naivistů. Naopak produktivita práce měřená výměrem obdělané půdy je v Česku vyšší než v Evropské unii.

Bruselští experti také v poslední hodnotící zprávě uvádějí, že ceny zemědělských produktů a potravin jsou v Česku o 30 procent nižší, než je tomu v zemích patnáctky. Logicky je tedy nutné si položit otázku, jak je tedy možné, že západoevropské agrární produkty zaplavily český trh. Nalézt odpověď není těžké. Konkurenceschopnost získávají západoevropští zemědělci pouze zásluhou obrovských dotací jednak do samotné zemědělské výroby, jednak do exportu agrární produkce. Export jim navíc umožňuje neúměrně liberalizovaný český trh, který je jednoznačně nejotevřenější ze všech zemí střední Evropy. Neobstojí tedy ani další oblíbený argument neoliberálů, že totiž české zemědělství je jen obrovský vysavač finančních prostředků ze státního rozpočtu.

Skot na pastvě
Široké veřejnosti není například vůbec známo, že čeští zemědělci přispívají na daních a odvodech do státního rozpočtu dvojnásobkem toho, co z něj dnes dostanou na dotacích. V zemích Evropské unie je přitom vztah dotací a daní asi 9:1 ve prospěch dotací. Lze tedy považovat skoro za malý zázrak, že české zemědělství i přes neskutečné živoření v uplynulých letech vůbec přežilo a dokonce se mu už začíná relativně dařit. Ve srovnání s rokem 1990 se zemědělská produkce snížila o třetinu a je dnes zhruba na úrovni roku 1963. Zaměstnanost v zemědělství klesla dokonce o dvě třetiny. Pracují v něm asi čtyři procenta obyvatelstva, což je číslo srovnatelné s průměrem Evropské unie.

Zcela srovnatelný s nejvyspělejšími zeměmi je i podíl zemědělské produkce na hrubém domácím produktu. Tvoří necelá tři procenta. Pro českou ekonomiku tedy, viděno pouze očima růstu či poklesu hrubého domácího produktu, není agrární sektor vůbec významný. Jeho význam je v něčem jiném. Kromě krajinotvorby hraje totiž ještě nezastupitelnou strategickou roli. A tak například ty státy, jimiž se čeští neoliberální kritici zemědělských dotací nejčastěji zaštiťují, tedy Spojené státy a Austrálie, vůbec neupřednostňují dovoz levnější zahraniční produkce před vlastními výpěstky. Naopak řadou daňových úlev a jiných zvýhodnění si chrání domácí venkov, protože moc dobře vědí, že bez něj nemohou velká města dlouhodobě žít. Stejně tak se všechny státy s vyspělou ekonomikou snaží vyrábět nad rámec domácí spotřeby i za cenu vysokých nákladů. Řídí se prostě úslovím, co je doma, to se počítá. Jinými slovy, jistota je jistota. Ono by se totiž v době nějakého ohrožení vůbec nemuselo podařit potřebné zemědělské produkty dovézt. A tak berme ohlášenou stabilizaci českého zemědělství jako dobrou zprávu.