Vetchý v palbě kritiky

r_2100x1400_radio_praha.png

V uplynulých dnech proskočila opakovaně tiskem zpráva, že pod ministrem obrany Vladimírem Vetchým se povážlivě kymácí křeslo. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, svádět veškerou vinu za současný stav resortu by asi nebylo příliš korektní.

Široká veřejnost řadí Vladimíra Vetchého k těm populárnějším ministrům Zemanova kabinetu. Ani novináři s ním žádné konflikty nemají, a tak v uplynulých dvou a půl letech tomuto bývalému profesorovi matematiky na Vojenské akademii v Brně život nijak zvlášť neznepříjemňovali. Za jednoho z nejméně problémových členů kabinetu ho před časem označil i Miloš Zeman. A najednou z různých stran zaznívá, že už vlastně od letošního jara se hovoří o odchodu Vetchého z postu ministra, protože pod jeho vedením prý armáda prostě zkolabuje.

Ministrovi se dnes klade především za vinu, že ztratil kontrolu nad svými podřízenými, úředníky ministerstva počínaje a generály konče. Ve vzniklém chaosu nikdo za nic neodpovídá, ale všichni rozhodují o všem. Mezi ministerstvem a generálním štábem i mezi jednotlivými sekcemi ministerstva údajně vládne těžko představitelná nevraživost, práci ochromují rozklížené pracovní a mezilidské vztahy. Ve svých důsledcích vedou tyto poměry k mizernému hospodaření, které připravuje resort o stamilionové částky. V příštím roce tak bude mít armáda na výcvik ještě mnohem méně peněz než letos, takže hrozí, že až na výjimky budou vojáci sedět v kasárnách, místo aby cvičili.

Uznávaný odborník na bezpečnostní otázky, generál ve výslužbě Antonín Rašek, jehož mimochodem sociálně demokracie původně navrhovala na ministra obrany, říká, že v Česku se děje něco nevídaného: kompetence ministerstva obrany se přesouvají na generální štáb. Deník Mladá fronta Dnes s odvoláním právě na Antonína Raška uvedl, že generálové si už ze zoufalství založili před několika měsíci jakousi generálskou radu, která navrhuje směry, jimiž se má armáda v následujících letech ubírat. Někteří politici sice oceňují dobrou vůli generálů, ale na druhé straně poukazují na fakt, že generálové přece nemohou posuzovat transformaci armády v měřítcích politického zadání, v širších společenských a ekonomických souvislostech.

Jenže, co zoufalým generálům zbývá, tvrdí jiní. Špatné manažérské řízení, jak uvádějí znalci, vytvořilo z ministerstva moloch, jenž se zabývá jen sám sebou a jemuž už proto nezbývají síly, aby se věnoval armádě, obraně země a vizím, jak resort rekonstruovat. S nástupem Vetchého na ministerstvo spojovali mnozí velké naděje. Jedním z jeho prvních kroků také byla dosti razantní čistka v majetkové sekci ministerstva, kterou někteří pozorovatelé označovali za hnízdo všech možných neřestí, spojených především s korupcí a obrovským únikem peněz z resortu do soukromých kapes nejrůznějších podnikavců.

Na druhé straně přímo za tragédii považují někteří to, že se Vetchý obklopil nekvalitními lidmi. Pouze jeho první náměstek Jaromír Novotný je v resortu i v Severoatlantické alianci respektován. Novotného, který působí na ministerstvu už od začátku devadesátých let, má ale v náplni práci zahraniční vztahy. Těžko říci, nakolik je kritika, která se dnes valí na Vladimíra Vetchého oprávněná, a nakolik Vetchý platí rovněž za hříchy svých předchůdců. Ten, kdo nemá příliš děravou paměť, si vzpomene, jaké zděšení třeba vyvolávalo vedení ministerstva obrany Antonínem Baudyšem. Vetchý zdědil od svých předchůdcích už zmíněnou hororovou majetkovou sekci. Nemluvě o tom, že ani jeden jeho předchůdce nedokázal vypracovat dlouhodobou koncepci armády.

Vetchý má možná smůlu v tom, že všechny léta přehlížené problémy, které jednotliví ministři valili před sebou, vytvořily kumulační efekt právě nyní. Na jedné straně může být armáda právem pyšná na své elitní profesionální jednotky, o kterých zahraniční generálové hovoří v superlativech. Na straně druhé stav některých normálních vojenských jednotek vyvolává obavy, že životy jejich příslušníků ohrožují více ziskuchtiví a neschopní byrokraté než případný nepřítel.