Vláda se stydí?

r_2100x1400_radio_praha.png

Česká republika je krůček od historického smíření s katolickou církví. K zásadnímu průlomu by mohlo dojít už příští měsíc. A jak uvádí Zdeněk Vališ, jistým paradoxem je, že to, čeho nedosáhly koalice pravého středu, se asi podaří sociálně demokratické vládě.

Vztahy Československa, potažmo Česka s Vatikánem prý nebyly dosud nikdy na tak dobré úrovni jako nyní. A stejně tak ještě nikdy nebyla v tak pokročilém stádiu ani jednání o vyřešení vztahu státu a církví. Před dokončením je jednak text smlouvy s Vatikánem, který má poprvé potvrdit vzájemnou mezinárodněprávní subjektivitu. Jednak se už v podstatě vyjasnil problém církevní odluky a za další významný úspěch církevní politiky Zemanovy vlády lze považovat nový zákon o církvích, který řeší především otázku registrace církví.

Nový charakter česko-vatikánských vztahů naznačila už před půl rokem návštěva Miloše Zemana u hlavy katolické církve. Mimochodem Zeman byl vůbec prvním českým premiérem, který do Vatikánu zavítal. Právě během jeho jednání s papežem se obě strany shodly, že připravovaná smlouva zabezpečí autonomní postavení katolické církve ve správě svých záležitostí, přičemž detaily vztahu mezi republikou a církví mají být podřízeny vnitřní politice státu.

S tím úzce souvisí otázka církevní odluky. O ní hovořila katolická církev nejhalasněji těsně po pádu komunistického režimu. Pak si ale její představitelé spočítali i nevýhody. Pravidelný přísun peněz od státu na financování provozu celého organismu skýtá přece jen větší záruku než nejisté příjmy z restituovaného majetku. A zájem o odluku v podstatě opadl. Byl to naopak stát, který tuto myšlenku oživil a zároveň navrhl i přijatelné řešení. Církevní provoz financovat nebude. Prostředky by církve získávaly formou daňových odpisů od svých stoupenců a z fondu, do něhož by stát převedl majetek, který je dnes v jeho rukou.

Způsob fungování tohoto systému je prý ale nutné ještě domyslet. Není žádným tajemstvím, že ve společném církevním fondu by se z daleko největší části ocitl majetek nejbohatší, tedy katolické církve. Na druhé straně by stát nadále garantoval přísun peněz na údržbu památek a provoz různých církevních zařízení, která poskytují stejné služby jako jiní provozovatelé, tedy na školy, sociální ústavy apod.

Jednání o financích patří přirozeně k nejdelikátnějším, a proto si definitivní rozhodnutí o odluce vyžádá ještě nějaký čas. Na rozdíl od smlouvy s Vatikánem a zákonu o církvích. V tomto ohledu je už vše jasné. Alespoň soudě dle velmi kusých a hodně diplomaticky zaobalených informací, které jsou ochotny poskytnout obě jednací strany. To, že je třeba katolická církev skoupá na slovo, ani nepřekvapuje. Staletí naučila církevní hierarchii jednat se světskou mocí a k tomu patří i umění příliš nežvanit. Zato mlčenlivost sociálních demokratů o svých úspěších v církevní politice budí pozornost. Jindy přece tak skromní nebývají. Že by obava ze ztráty přízně u části voličů za paktování s klérem?