Vlastníci zklamali

Česká národní banka nedávno dosti překvapivě snížila jednu z klíčových diskontních sazeb. Odborníci to považují za důležitý politicko-psychologický signál. Zdeňka Vališe ale v této souvislosti zaujalo poněkud podivné chování peněžních ústavů k běžným občanům.

V živé paměti je ještě bouřlivý spor o jmenování guvernéra ústřední banky, který vypukl loni v listopadu poté, co prezident jmenoval proti vůli premiéra i šéfa sněmovny do funkce Zdeňka Tůmu a s ním i dva nové členy bankovní rady. Mnozí politici tehdy líčili katastrofický scénář, podle kterého příchod "monetaristických jestřábů" do vedení jednoho z mocenských pilířů státu povede k dramatickému zvyšování úrokových sazeb a tím i k utlumení slibně se rozvíjejícího hospodářského růstu. A najednou přišel krok zcela opačný. Česká národní banka úrokové sazby snížila. Zda to byl správný krok, to se teprve ukáže. Nicméně už teď je zřejmé, že žádný šok a zmrazení růstu ze strany nového guvernéra a bankovní rady nehrozí. Nehrozí ani onen prognózovaný nesmiřitelný boj mezi ústřední bankou a vládou. Mnozí lidé si proto asi položí otázku, k čemu byl vlastně dobrý všechen ten podzimní kravál. Ale to už by bylo o něčem jiném.

Zajímavější je nyní reakci komerčních peněžních ústavů na nedávný krok ústřední banky. Vcelku se dalo předpokládat, že udělá radost podnikatelům a na druhé straně zkomplikuje ještě více život drobným střadatelům. Vždyť už delší dobu je zcela očividné, že spořit v bankách se nevyplácí, protože úroky i z dlouhodobých vkladů nepokryjí roční míru inflace. A teď jdou úroky z vkladů zase o něco níže. Ani v zahraničí nejsou sice výrazně vyšší, ovšem spotřebitelská inflace tam jde zpravidla pod dvě procenta na rozdíl od českých čtyř procent. To pociťují všichni střadatelé, zejména samozřejmě ti, kteří mají v nějaké komerční bance uloženu větší sumu peněz. Většina odborníků proto doporučuje vložit raději úspory do stavebního spoření nebo penzijního připojištění, kde je možné počítat i se státním příspěvkem. Roční čistý výnos pak může činit až třináct procent, což je téměř čtyřikrát víc, než když člověk ukládá úspory v bance.

Dobrou investicí se mohou stát hypoteční zástavní listy nebo podílové listy některých otevřených fondů. Peněžní ústavy nechuť občanů spořit v bankách kupodivu nezneklidňuje. Skoro to vypadá tak, jako by o vklady drobných střadatelů nestály, jako by nestály vůbec o drobnou klientelu. Přitom už delší dobu všechny velké banky tvrdí, že právě drobnou klientelu přestaly přehlížet a snaží se vycházet ji všemožně vstříc. Místo toho je široká veřejnost svědkem pokračujícího měření dvojím metrem ze strany bank. Jinak se měří podnikové klientele, jinak té drobné. A tak snížení sazeb ústřední banky zlevnilo úvěry pouze firmám. Běžný občan ztrácí na vkladech, ale cena půjček pro něj zůstala zachována na stejné úrovni.

Banky mohou jistě argumentovat tím, že lidé málo spoří, takže vysychá hlavní zdroj jejich disponibilních prostředků, což podlamuje ochotu půjčovat. Banky se mohou ohánět nízkou efektivitou půjček drobné klientele. Ale to vše přece není její vina. Nelze se pak divit stále častějším kritickým hlasům ohledně výsledků privatizace velkých bank. Jejich zahraniční vlastníci, kteří měli přinést na trh vyšší konkurenci a lepší přístup k zákazníkům prý v tomto ohledu prostě zklamali.