Volit budou asi jen 3000 krajanů

r_2100x1400_radio_praha.png

Tentokrát jsme pro vás připravili: Čechoameričanka Pulkrabeková získala vyznamenání Senátu státu New York, voleb do Poslanecké sněmovny se v zahraničí zúčastní jen asi tři tisíce voličů, Českou republiku navštívil o svatodušních svátcích krajanský biskup Petr Esterka, a na závěr Vám přečtu další z odpovědí do naší rozhlasové soutěže.

Toto úterý dostala Čechoameričanka Jana Pulkrabeková od Senátu státu New York ocenění Významné ženy. Horní komora newyorského Kongresu ji tak vyznamenala spolu s dalšími 65 ženami, které se zasloužily o své domovské obce a profesionální i dobrovolnou prací prokázaly službu místním obyvatelům. Senát letos uděloval titul Významné ženy popáté. Jana Pulkrabeková odešla z bývalého Československa po sovětské invazi v roce 1968. Nejprve působila v Africe, později dokončila studium mediciny ve švýcarském Laussane a nakonec jako lékařka působila ve Spojených státech. Na ocenění ji navrhla Asociace jihoasijských žen. Podle své předsedkyně Ishrat Mustafáové tato asociace ocenila zejména to, že Pulkrabeková se po listopadu vracela zpět do České republiky, aby tu jako specialistka na osteoporózu pomáhala zdejším pacientům.


Pouze asi tři tisíce lidí se na českých zastupitelských úřadech ve světě zaregistrovalo k letošním volbám do Poslanecké sněmovny. Krajané a čeští občané dlouhodobě žijící v zahraničí přitom letos mohou volit vůbec poprvé. Důvodem, proč se k volbám do dolní komory českého parlamentu nepřihlásili, je především velká vzdálenost jejich bydliště od zastupitelského úřadu. Miloš Ondrášek z Austrálie nám ale napsal i následující postřeh:

"O technických podmínkách k připuštění k volbám jsme byli informováni v krajanském tisku. Všelijaká ta potvrzení atd. se nám zdají zbytečně byrokratická a nákladná, za ověření správnosti apod. musíme platit a ne málo, a myslím, že hlavní problém je v tom, že jsme si již odvykli na jakoukoliv identifikaci. Ta v Austrálii prostě neexistuje, kromě řidičského průkazu anebo cestovního průkazu. Ne každý je přitom má, a navíc je při sobě nikdy nenosí. Něco jako občanský průkaz zde není zavedeno. Je nutné uvážit, že lidé, kteří opustili republiku po únoru 1948, zde žijí přes půl století, mnozí mají problémy s češtinou a my, kteří jsme emigrovali po srpnu 1968, zde v anglicky mluvícím prostředí žijeme 35 let a absorbovali jsme místní biotyp. Mám obavu, že tyto okolnosti se v republice neberou v úvahu."

Na ministerstvu zahraničí, které volby v zahraničí organizuje, jsem se zeptala, jak jsou vlastně zajištěny po organizační a technické stránce. Ředitel odboru informačních technologií Ing. Čestmír Pail mi k tomu řekl:

"My na zastupitelských úřadech musíme udělat tzv. zvláštní volební seznamy. To jsou seznamy lidí, kteří se zúčastní voleb. Když toto proběhne, tak my tuto část předáváme ministerstvu vnitra, kde dochází k porovnání lidí, kteří se na ambasádách hlásí. Druhá část je dostat informaci o přidělených hlasech z ambasád k nám. My zajišťujeme technickou část toho spojení. Zajišťujeme to, aby Český statistický úřad, který u nás bude mít svoji kancelář, dostal výsledky hlasování z ambasád. Zatím máme spojení se všemi ambasádami. Máme samozřejmě problémy s technickým spojením do určitých specifických částí světa, jako je centrální Afrika, některé státy v Azii, ale myslíme, že v čase voleb jsme schopni spojení navázat."

Důležitou součástí organizace voleb v zahraničí je doprava hlasovacích lístků ze zastupitelských úřadů do České republiky. Podle Vítězslava Pivoňky, ředitele odboru vnitřní administrativy resortu zahraničí, je to nejen otázka finanční, ale i zajištění bezpečnosti zásilek.

"Při zvážení všech forem, které ministerstvo zahraničí mohlo využít, se nám jako optimální zdála možnost realizovat tento úkol pomocí expresních společností. V současné době máme podepsanou smlouvu se společností DHL, která bude zajišťovat pro ministerstvo zahraničních věcí jak export, tak import všech volebních materiálů."

Volby v zahraničí, i když se týkají jen malého počtu voličů, něco stojí. Tím spíš, že kvůli posunu voleb o jeden den v části světa na západ od České republiky je nutné opakovaně inzerovat nové datum voleb v zahraničním tisku. Generální sekretář ministerstva zahraničí Ing. Pavel Jaroš finanční náklady vyčíslil:

"Podle našich propočtů ty náklady byly původně 56 milionů korun. Máme trošičku ještě problémy s tím, že ve státním rozpočtu nám bylo vyčleněno pouze pět milionů, takže vlastně v současné době budeme předkládat materiál do vlády na schválení částky 51 milionů, kterou bychom ještě požadovali po státním rozpočtu."


O svatodušních svátcích navštívil Českou republiku biskup Petr Esterka, který byl Českou biskupskou konferencí pověřen pastorační prací mezi našimi krajany. Biskupa Esterky, který sám v exilu prožil prakticky půl století, jsem se zeptala, jak vlastně může mezi krajany rozptýlenými po celém světě působit a co je po duchovní stránce s původní vlastní dosud spojuje.

"Já mám osobně misie na třech místech v Kalifornii, v San Francisku, Los Angeles a San Diegu. Navíc tedy dělám taky zajížďky a objížďky, do Austrálie, západní Evropy, Německa, Švýcarska, Anglie a podobně, samozřejmě po celých Spojených státech a Kanadě. To dělám tedy navíc k té normální práci misionářské, kde mám mše pro naše krajany. Potom, co mi zbývá čas, tak právě dělám návštěvy po různých místech po celém světě."

Kolikrát do roka se dostanete do Austrálie nebo na podobná vzdálená místa?

"Do Austrálie to vychází jedenkrát za rok. Když tam nemám opravdu práci, tak tam neletím. A práce se naskytne vždycky, když tam vezu dalšího misionáře, protože naši kněží jsou určeni pro ta místa na určitou dobu, pět let dejme tomu. A potom, když chce jít zpátky, hledám samozřejmě za něj náhradu. Vatikán prohlašuje, že je zodpovědností biskupů toho kterého národa zajistit kněze, kteří nejenom mluví jazykem etnických menšin, ale taky rozumějí mentalitě těch lidí a historii. Je to tedy na práci v té které oblasti. Dejme tomu v Austrálii máme několik našich misijních stanic. Takže tamní biskup je zodpovědný i za pastrorační práci mezi Čechy, ale dodat mu misionáře musí Česká biskupská konference. Je to myslím do jisté míry i tím, že jste se naučila modlit Otčenáš nebo jiné modlitby a zpívat určité písně v kostele. Nakonec, abych se přiznal, tak dejme tomu růženec se vždycky modlím česky, přestože jsem mimo už přes čtyřicet roků. A jsou samozřejmě písně, které mi žádný nevezme, protože jsem tady žil do jednadvaceti let, takovou "Aleluja, živ buď, nad smrtí zvítězitel", velikonoční písně anebo koledy, to se nedá nahradit něčím jiným. Je tam taková soudržnost, tam nejdeme přátele, sejdeme se tam s lidmi, které známe. Po každé mši svaté míváme jídlo, takovou besedu, někde dokonce máme oběd. V Los Angeles máme opravdu český oběd. Takže lidé přicházejí z různých důvodů. Samozřejmě součástí je i duchovní život, křest, svatby, svaté přijímání a podobně. Takže nás drží vlastně to, na co jsme si zvykli doma. I když v cizině je to také přístupné, ale v jiných podmínkách a v jiné situaci a v jiném jazyce. Takže mnoho lidí se zpovídá pořád ještě česky, nebo když chtějí biřomování, tak raději jdou do českého kostela, pokud je to možné."


A na závěr ještě krátce z Vašich dopisů. I tentokrát se v naší redakci sešla řada odpovědí do rozhlasové soutěže Radia Praha. Ptali jsme se, co nebo kdo se Vám vybaví, když se řekne Praha. Kuba Karásek z Plzně nám například napsal, že jako první ho napadne Český rozhlas a žižkovský vysílač. Praha podle něj samozřejmě není jen rádio, ale nádherné velkoměsto, nejkrásnější hlavní město Evropy, a možná celého světa. S Prahou se mu ale vybaví také Petřín, kasemata na Vyšehradě, Václavské náměstí. "Mám Prahu rád," napsal nám Kuba Karásek, "už jenom proto, že zde sídlí Radio Praha a můj oblíbený Český rozhlas." Pan Přibyl z Nizozemí napsal, že Praha pro něj znamená místo v zemi, odkud pochází a kterou má prostě rád. A to nejen Prahu s její minulostí a neopakovatelnou výstavbou, ale i český venkov. Zamyslel se také nad tím, jak dějiny, na které zdejší lidé často neměli žádný vliv, nutily Čechy kvůli zachování holé existence životem různě kličkovat. "Pokud vím," dodává ale pan Přibyl, " většina našich lidí vždy našla způsob, jak slušně žít. Tak tomu bylo za minulého režimu a tak je tomu i dnes." A do třetice zařadím ještě jednu odpověď, která přišla dokonce s ilustrací. Anthony Zak z Austrálie nám nejen napsal, že se jménem Praha se mu vybaví pražské památky, kulturní centrum, kde se zrodilo mnoho významných osobností, pražské sportovní kluby, ale třeba i Metro. Současně nám i poslal reprodukci svého obrazu, který namaloval v emigraci. Jsou na něm Hradčany s malostranskými věžemi, Karlovým mostem a Vltavou. Nejde přitom o žádný malý obrázek. Jak pan Zak uvedl, originál je široký téměř dva a půl metru. Za všechny odpovědi děkujeme a do 16. června, kdy je uzávěrka naší soutěže, se těšíme na další.