Vopěnkova cesta do ztracena nevede do ztracena

r_2100x1400_radio_praha.png

Na cestu do ztracena nás zve spisovatel Martin Vopěnka. Za román, jehož přesný titul zní Moje cesta do ztracena, s podtitulem Putování s Benem, dostal výroční cenu nakladatelství Mladá fronta a my si tuto knihu můžeme nyní připomenout, přestože vyšla už na sklonku loňského roku. Tvorba tohoto plodného autora střední generace je totiž důležitým kamínkem v mozaice současné české literatury.

Martin Vopěnka, foto: ČTK
Kniha Martina Vopěnky Moje cesta do ztracena zaujme už ve chvíli, kdy namátkou otevřeme na zadní straně obsah. Téměř barokně popisné a květnaté názvy kapitol naznačují také lecos o obsahu knihy. Jaký příběh se za názvy kapitol skrývá? Vysvětluje autor:

"Já myslím, že jsem si ho hodně ušil na míru, že jsme teda jednak psal o vztazích, které jsou mi hodně blízké a niterně blízké, je to vztah otec - syn, situace, kdy nefunguje matka. Teď nepoukazuji vysloveně na svůj život, ale to co jsem si nějakým způsobem hodně procítil a uměl představit. Pak jsou to ty postoje lidí, které se mění a vztahy v jiném prostředích, v jiných zemích, protože já jsem toho dost procestoval a vím, co to je být v různých situacích. tak jsem si ušil na míru i to prostředí. Ta rozhodující zápletka, zpočátku je to prázdninová cesta, ale později oni spolu vlastně překročí hranici toho povoleného, nevrátí se do školy ten syn a jedou dál. A pak na balkáně, v Rumunsku se to zvrátí ve velké drama."

Kdy jste tu knihu psal a jak dlouho to trvalo?

"To byl rok 2003/4 a mezitím jsem vždycky musel absolvovat takovou okružní cestu, kdy jsem kvůli tomu najel asi 10 000 km autem, přitom jsem zase prožil další úžasné věci, na pomezí Bulharska Rumunska, kdy jsem se tam plavil s převozníky přes Dunaj a podobně, pak to tam v té knize taky funguje. Takže jsem musel vždycky na chvíli přerušit a zase vyrazit na cestu. Celkem jsem byl kvůli tomu na třech cestách. A dokončil jsem na konci roku 2004."

'Moje cesta do ztracena'
Neinspirovala vás ta zpráva, která se někdy v té době objevila, o těch Češích někde v zahraničních horách, o tom otci se synem, který tam uvízl, a ten syn nakonec, v době kdy se otec vydal pro pomoc, ten syn tam zemřel?

"Tak to bylo v době, kdy už jsem psal, ale zasáhlo mě to velmi hluboce, protože to právě bylo moje téma. Téma, které řeším, protože do těch hor chodím a někdy syna beru, a přislo mi to skutečně strašná věc, že ten otec tohleto dopustil. Protože myslím, že my co do těch hor chodíme zodpovědně a spíš pro ten pocit z přírody, tak jsme na tohle velice opatrní, a ten syn se stal obětí... ambicí a ctižádosti svého otce, což je strašné. A vím i to, jakou musel mít radost, když vylezl... on vylezl na nějakou tu třítisícovku, a pak, místo aby šli do bezpečí, tak šli ještě na jednu, což je prostě... úplně mě to hrozně zasáhlo. Ale shodou okolností tenhle příběh bude malinko zasahovat - neprozradím vám jak - malinko zasahovat do knihy, kterou píšu teď. Protože ten otec měl předtím už víc průšvihů a jeden ten průšvih se bude týkat tématu, které zase teď rozvíjím. Takže teď jste náhodou propojil skutečně něco, co zase se pohybuje v okruhu té mojí inspirace."

Martin Vopěnka je autor střední generace, ročník 1963, a má za sebou už 7 vydaných knih. Přesto stojí jakoby v ústraní. Literární kritik Vladimír Novotný to vysvětluje tím, že Vopěnka nepatří k postmodernímu proudu literatury:

"Je to autor, kterému strašně záleží na té etické problematice. Na mravní naléhavosti jeho příběhů. A ty mohou být samozřejmě různé. Někdy velmi košaté, někdy dobrodružnější, ale vždy tam velmi záleží na etice, na nějakém mravním problému. A v tomhletom je Vopěnka podle mého názoru spíš pokračovatelem existenciálního proudu české literatury, toho praktického existenciálního proudu, kterému velmi záleží na tom, co má člověk dělat v nějakých buď mezních situacích, nebo třeba v tragigroteskních situacích, protože to je potom i takový nějaký návod do života, nebo nějaká vize, co dělat, jak žít. V tomhle je prostě Vopěnka prozaik velmi úporný, velmi naléhavý, dokáže být i humoristický, ale ten etický náboj, to poselství, to tam vždycky vyhrává."

Podle komise, která udílela výroční ceny Mladé fronty, slučuje poslední Vopěnkova kniha dvě linie jeho předcházející tvorby: hlubinně psychologickou a přírodní. Snad právě proto je dosavadním vrcholem jeho tvorby, píše se ve zdůvodnění. Byla kniha výjimečná i pro autora samotného?

"Tak pro mě byla určitě nejradostnější, protože to pro mě byly úžasné dva roky, kdy jsem věděl, že píšu něco, co je pro mě významné, co by mohlo být i velmi zajímavé a poutavé pro čtenáře, a vlastně jsem si tedy doslova hrál s každou větou, nespěchal jsem, protože jsem s tím příběhem byl rád, a vlastně jsem se vůbec netěšil na tu dobu, kdy ten příběh dokončím. Takže to byla úžasná pohoda a strašně rád jsem se k tomu vracel. V tom je tahle tahle knížka pro mě jiná, že jsem tam neměl to puzení mít to už hotové, což knížky přinášejí, je to vyčerpávající psát knížku dva roky, jeden román jsem psal šest let, a člověk už touží, aby byl na konci! A u téhle knížky, kdybych ještě věděl co psát dalších 500 stránek, tak klidně u ní zůstanu."