Všetečka: Aby se lidé k Všenápravě vraceli
Obecná porada o nápravě věcí lidských patří ke stěžejním dílům humanistického filosofa Jana Ámose Komenského. Jeho dílo je dodnes živé a inspirující. Dokládá to například dlouhodobý zájem diváků o komponovaný pořad Vivat Comenius kytaristy Štěpána Raka a recitátora Alfréda Strejčka. A také kniha Jiřího Všetečky Všenáprava obrazem, publikace dílem literární a dílem obrazová. Jak prozradil autor knihy v rozhovoru pro Radio Praha, považuje ji v nynějším doplněném vydání za své životní dílo.
„Jsou tam dvě linie: je to průřez celou knihou Obecná porada a zároveň jsou tam fotografie z celého světa. Doplňoval jsem, tady jsou navíc texty v angličtině. Na rozdíl od té z roku 1987 je tohle myslím moje celoživotní kniha. Snad je i dobře vytištěná. Tahle má přes 400 stran a přes 350 fotografií.
Poprvé jste ji tedy vydal před více než dvaceti lety, ale pracovat jste na ní určitě začal ještě mnohem dříve. Co vás vlastně ke Komenskému přivedlo?
„Já jsem chtěl dělat knížky, které by nebyly jen obrazové. Jako první vyšla kniha Pražský chodec s texty Vítězslava Nezvala. A potom jsem si uvědomil i potřebu filosofie. Já mám dvě fotografické lásky: Prahu a fotografování lidí. Praha, to byl právě ten Pražský chodec a k fotografování lidí se váže myšlenka udělat Komenského Poradu."
Jakou jste zvolil technologii? Byly nejdřív fotografie a k nim jste hledal texty nebo jste měl nejdřív texty a přemýšlel jste, jak je nejlépe ztvárnit?
„Bylo to více méně současné. Ta Komenského původní kniha je velmi rozsáhlá, to bylo na velké studování. Já jsem měl to české vydání a začal jsem si v něm zatrhávat jednotlivé myšlenky. Nejdřív hrubý odhad, co by tam mohlo být, a potom zkracování, zkracování, až do výsledné podoby. Některé obrazové motivy jsem úmyslně hledal."
Mohl byste uvést nějaký konkrétní příklad? Já vám tu knihu takhle podám, abyste mohl najít nějakou ukázku fotografie a textu, jak spolu korespondují...
"Můžeme, mám tady třeba fotografii malého dítěte, mimochodem je to můj syn, kterému je rok a je ostříhán úplně do hola, a je tu text: ´Duše je část světového ducha, uzavřená v lidském těle a řídící veškerou jeho činnost. Že člověku bylo dáno více ducha, je zřejmo z mozku, jenž je u člověka větší, než u kteréhokoliv jiného živočicha. Vždyť celá tak kulatá a objemná hlava je naplněna mozkem. Za jakým účelem? Jen aby duch měl prostornější jak dílnu, tak síň.´ A jestli dovolíte, ještě jednu fotografii. To je trošku silná kombinace, vypleněný hrob na Olšanech a k tomu text: ´Jaká jsou obvyklá lidská snažení, jichž je plný svět? Shon za majetkem, hodnostmi a rozkošemi. Je vůbec někdo, kdo by neviděl, že v těchto třech věcech tkví podle obecného úsudku základ lidského štěstí, takže se jim všechno na světě přizpůsobuje? Co však jsou všechny tyto věci? Majetek jistou starostí, hodnosti prázdným dýmem, rozkoše sladkým jedem, osidly všeho zla. Dokud to lidé nechápou, honí se za stíny bez věcí a rozplývají se oddáni svým nicotnostem sami v nic.´
To spojení textu a fotografie je strašně důležité. Já bych si přál, aby se čtenář k této knize vracel, podíval se na fotografii, přečetl si text a dal to dohromady. Když jsme měl možnost v posledních asi pěti letech s výstavou Pražský chodec jezdit po celém světě, po Asii, Americe, Africe, po Evropě, tak už jsem si vybíral některé motivy a cíleně jsem za nimi šel. Jsou tam taky fotografie, z míst, kam jsem se dostal díky výstavě v Kinshase. A já jsem letěl až do druhé části Konga, kde jsou boje a nepokoje. Dostal jsem se třeba přímo do sirotčince a ta fotografie v knize je. Ty oči těch dětí, to je opravdu síla. Nebo najednou tam ti osmiletí kluci vzali dřevěné samopaly a ukazovali, jak jim vyvraždili celou rodinu. Bohužel kus dál, šedesát, sedmdesát kilometrů stejní malí kluci, kolem deseti let, nemají dřevěné, ale skutečné samopaly. A bojují. A vraždí.
Ale samozřejmě jsou v knize i veselé fotografie. Třeba je tam Paříž, Paříž má obrovské kouzlo. Víte, fotografovat člověka je nádherné, krásné. Musíte se s ním dostat aspoň na chvilku do styku, a púotom ho zachytit. A to je na tom to zajímavé a důležité."
Já jsem teď během vašeho vyprávění knihou listoval a uvědomil jsem si, že tam vlastně u žádné fotografie neuvádíte, kdy a kde byla pořízena, kdo jsou ti lidé...
"Ne, to tam není, ale vzadu je seznam, rok vzniku a místo."
Tady v závěru je taky jak vidím přetištěná původní titulní stránka Komenského spisu v latině a zároveň jsou tady slova: Přestante tedy vést války, začínejte zasévat mír, hlavy světa... To je vlastně tak obecná a nadčasová myšlenka a jí se nějak zaštiťoval i minulý režim. Byl tehdy problém dostat do té knihy všechny fotografie, které jste chtěl?
"Velký problém. Dokonce mi sahali i do textu, protože Komenský byl nejen filosof, ale i teolog, tak se mi snažili vyhodit některé věci, kde byl Bůh nebo něco takového. Když nebylo zbytí, radši jsem ten text vyhodil. A po fotografické stránce, některé věci by tam vůbec nemohly být, ty jsou zařazeny až tady. Ta cenzura byla obrovská."
