Vyřezávat umělecké šperky i hrát na fujaru se Karel Kříž naučil sám
Dříve pracoval v hektickém světě showbyznysu. Dnes Karel Kříž ve své řezbářské dílně vytváří umělecké šperky z ušlechtilých dřev, píše a přednáší o stromech, a také přemýšlí, jak vyřezat svou první fujaru. Řezbářství i hře na tento tradiční lidový nástroj se naučil sám. Milena Štráfeldová pozvala Karla Kříže do studia Radia Praha a zeptala se, co mu zatím stromy prozradily:
Co to je - tajemství stromů?
"Tajemství stromů můžeme pojmout buďto tak, že si je necháme pro sebe, anebo že začneme číst v jejich letokruzích. Což je svým způsobem něco podobného, jako když čteme v našem životním příběhu... Tak to všechno já vlastně čtu z vůně, z letokruhů těch stromů, a samozřejmě i z koruny, z toho, jak ten strom vypadá."
Jak jste se vlastně vůbec dostal k práci se dřevem, k té řezbařině, kterou děláte?
"Je to možná až nečekané. Měnil jsem zaměstnání a tak dále a nějakým způsobem jsem cítil, že potřebuji v životě změnu. A ty stromy a příroda mne přitahovaly už od dětství. Jednoho dne jsem seděl a vyřezával nožíkem první výrobek, pak jsem se pochlubil své ženě, nakonec jsem z toho udělal její první sponku do vlasů, a ona mi řekla, že třeba právě tohle je ten můj další směr života. Tak jsem na její slova dal, zároveň mne to opravdu uklidňovalo a pomalu jsem poznával stromy, jejich dřevo, možnosti, kam až můžu se svou zručností zajít, co všechno se z nich dá vyrobit, až do dnešních dní."
"Přesně tak to je."
S jakým dřevem jste začínal?
"Myslím, že to byla hruška. A potom jsem zjistil, že pro všechny práce, co jsem chtěl krásného dělat, jsem zvolil listnaté stromy, protože jejich struktura je daleko barevnější, jejich tvrdost silnější, a proto vlastně vydrží víc."
Takže které stromy máte teď nejraději?
"Z posledních dní, co mám teď v dílně na stole, je to asi javor. Jinak samozřejmě lípa, to je třeba můj vlastní strom, který mám rád. Vrba jako zpovědnice. Těžko se to dá říct, jsou to ale stromy, které potkáváte i vy."
U javoru mne samozřejmě nemohlo nenapadnout: javorové housle. Zní vám taky nějak stromy?
"Začínám se tím zabývat daleko víc, protože jsem si v minulém roce pořídil i fujaru, na kterou jsem začal hrát. Každé dřevo, když se na ně zaklepe, má úplně jiný zvuk, jinou tvrdost, jinak rezonuje. Ve starých textech si nešlo nevšimnout, jak Stradivari a Amati chodili poklepávat na smrky v horách, ze kterých potom byly ty legendární housle. Oni vlastně zkoušeli, jaký zvuk budou mít. Uvědomuji si, že zvuk stromů je skrytý stejně jako v těch letech. A jak mi zní? Mně zní určitě každý jinak, protože když si třeba vybavím tu teplost, měkkost dřeva, jako je třeba vrba, bříza, lípa a tyto měkké dřeviny, tak ty pro mne mají jemný, sametový zvuk. Když bych měl mluvit o javoru, k tomu bych třeba přidal habr nebo dub, tak ty jsou trošku ostřejší."
Vy už jste zmínil fujaru. Je to trošku kuriózní, když člověk v Čechách hraje na fujaru. Jak jste se k tomu dostal?
"To byl velice zvláštní moment. My jezdíme s dětmi na tábory a byli jsme na jednom táboře na Moravě. A kamarád, který to pro nás připravoval, tam pozval rodinu, která dělá muzikoterapii. Prý aby nám ukázali všelijaké nástroje, které jsme třeba ještě neviděli, a že si na ně zkusíme zahrát. Oni jedno odpoledne přijeli, vybalili si veškeré možné nástroje, které jsem v životě neviděl, jenom snad možná o nich slyšel nebo četl. Ať už to byly nástroje z Indie, z Tibetu, z Afriky, různé bubínky z Ameriky a tak dále. A byla tam i fujara, byly tam i slovenské koncovky, ty píšťalky, a my jsme si na ně všichni mohli zkusit zahrát. Bylo to velice krásné. A já jsem si tam nejdříve vyzkoušel tu koncovku. Byl jsem překvapený, jak to jde. Říkal jsem si, že to není vůbec těžké na ni hrát, aby to alespoň trošku znělo. Na fujaru jsem se trošku bál, protože jsem si říkal, že to musí být náročné. Viděl jsem, jak je to veliký nástroj. Myslel jsem, že se do něj musí hodně dýchat, aby to člověk vůbec udýchal. Tak jsem k tomu ani nijak nepřistupoval. Když už ale odjížděli, tak jsem dostal odvahu, půjčil jsem si ji - a to jsem neměl dělat! Anebo možná měl, teď už vím, že měl. Mne od té fujary nemohli odtrhnout! Já do desíti večer ještě běhal s fujarou po lese, po ubytovně, všude jsem zkoušel její zvuk, a opravdu to nádherně šlo. Tak jsem se do toho dá se říct zamiloval na první poslech. Pak jsem od těchto vzácných lidí dostal kontakt na jednoho pána, který v Beskydech na hranicích se Slovenskem vyrábí tyto nástroje. A byl pro mne vyroben a od minulého roku jsem se stal majitelem fujary a zároveň hráčem."
A učil jste se, stejně jako při práci se dřevem, hrát amatérsky?
"Teď jste přesně položila otázku. Na tom je zajímavé, že jsem tu fujaru chytil, a jako kdybych na ni už hrál. Chvilku jsem se s ní potřeboval sblížit a pak jsem najednou začal sám vymýšlet melodie. I ti lidé, co mi tenkrát fujaru půjčili, říkali, že to není možné. Že prý hraju, jako kdybych hrál už několik let."
Pokud vím, tak naučit se hrát na fujaru je velmi obtížné. Aspoň to všichni tvrdí.
"Já jsem se tím nezabýval. Teď ale experimentuju s fujarou."
A dojdete k tomu, že si fujaru nakonec postavíte sám?
"Přeju si to! Jak jsme se vrátili z tábora, tak jsem začal vyrábět koncovku. Protože ta píšťalka je slabší, tenčí, tak jsem si říkal, že to zvládnu. Ale můžu vám říct, že rozeznít ji se mi podařilo asi až za měsíc. A uvědomuju si, že to tajemství, jak vyrobit fujaru, taky nebude jednoduché. Ale těším se, že na to přijdu."
