Výstava Orbis Pictus v Praze: dotýkati se exponátů je dovoleno!
V dnešní kulturní rubrice Vás Milena Štráfeldová pozve na netradiční výstavu. V Českém muzeu hudby na pražské Malé Straně byla v polovině března otevřena expozice nazvaná Orbis Pictus, aneb Brána do světa tvořivé lidské fantazie. Je součástí rozsáhlého projektu Pampaedia, který chce u nás i ve světě připomenout osobnost Jana Amose Komenského.
Návštěvník se může všech exponátů dotýkat, hrát si s nimi i na ně, skládat si své vlastní skladby, improvizovat:
Anebo si zahrát Tichou noc v Labyrintu světa a ráji srdce výtvarníka Petra Nikla:
Autoři interaktivní výstavy se totiž nechali inspirovat Janem Amosem Komenským. Podle kurátorky Markéty Pánkové z Pedagogického muzea J. A. Komenského je jeho dílo aktuální i v 21. století:
"Ta výstava má přímý vztah ke Komenskému. Komenský je ten, který věřil v tvůrčí schopnost člověka. To je vlastně ten základní atribut svobody člověka, podstaty našeho bytí."
Skupina výtvarníků mladší a střední generace, mezi nimi například Milan Cais, Ivan Havlíček, Čestmír Suška nebo Miloš Vojtěchovský, proto vytvořila exponáty, které jsou nejen výtvarně zajímavé, ale především hravé. A také vybízejí k tomu, aby si s nimi člověk hrál. Dvanáct umělců kolem sebe soustředil Petr Nikl, autor legendární interaktivní expozice Hnízda her, vystavené v pražském Rudolfinu v roce 2000, nebo Zahrady fantazie a hudby, která upoutala desítky tisíc návštěvníků české expozice na EXPO 2005 v japonském Aichi. Podle Petra Nikla by si měl návštěvník současné výstavy Orbis Pictus v Českém muzeu hudby připadat jako Komenského Poutník:
"Je to někdo, kdo může chodit a mít na vybranou mnoho cest. Jak těch konkrétních, nebo to můžeme vnímat symbolicky, jako poutník, který prochází jakýmsi smyslovým ústrojím a nechává se vést svými představami, svými asociacemi. Pracujeme hlavně s imaginací a očekáváme, že návštěvník se těmi nástroji nechá inspirovat."
Divák tak může v Niklově Labyrintu vstoupit do imaginární krajiny s miniaturními potoky, stromy a vodními mlýnky a zahrát si na bublající vodní varhany. Jaroslav Kořán tu sestrojil Orloj snivců, Ondřej Smeykal zve do zvukového stanu zvaného Ucho, je tu i Niklovo Oko na principu camery obscury. Luboš Fidler sestavil Motýla zpěvavého - obrovský klávesový nástroj s hliníkovými tyčemi místo strun. Čestmír Suška zase prořezal kovovou kouli, na kterou si může každý zahrát dřevěnou paličkou:
Hra je vlastní především dětem, ukázala to i Niklova Zahrada fantazie v japonském Aichi. A Petr Nikl tuto inspiraci připouští:
"Ta kreativní zóna se nám velmi často spojuje s dětstvím. Proto je mnoho reakcí takových, že by to vlastně mohlo být infantilní, dětinské v tom smyslu, že my dospělejší se tomu budeme spíše usmívat. Já si ale myslím, že ta kreativní umělecká zóna je v nás stále a je ji jenom třeba obnažovat. A že nám připomíná dětství, je v pořádku, protože jako malí jsme ohmatávali svět poprvé, a proto si to s tímto časem spojujeme. Protože jsme tehdy měli, pokud jsme tedy měli dobré podmínky, tvůrčí přístup. Měli jsme otevřenou fantazii, neváhali jsme komunikovat se skutečností prostřednictvím papíru, zpěvu nebo toho, že si to zahrajeme. Dneska už jsme trošku zablokovaní a zdá se nám, že se to nesluší, že bychom se měli chovat seriózně a pragmaticky, a pro spoustu problémů, které nás obklopily, na tuto sféru v sobě zapomínáme. Takže tyto projekty mají na úkol obnažit tu tvůrčí stopu v nás."
Z Prahy, kde výstava potrvá do 30. dubna, se přesune do brněnského Domu umění, dále do Květné zahrady v Kroměříži a do Opavy. Uvidí ji ale i návštěvníci v zahraničí: ve Florencii a v kanadské Ottawě. Pak by měla zamířit i do Japonska, Německa, Ruska, Izraele, Velké Británie nebo Spojených států. Výstava je součástí projektu Pampaedia, jehož akce jsou rozvrženy až do roku 2023. Tehdy si světová veřejnost připomene 400. výročí vzniku Komenského Labyrintu světa a ráje srdce.
