Z krajanského tisku

K jedné z věčných otázek exulantů a emigrantů – kdo jsme, kam jdeme a co děláme? – se vrací Nový domov.

„Odešli jsme z vlasti proto, že jsme nebyli sami schopni zvládnout danou situaci, odešli jsme proto, aby naše děti nemusely vyrůstat v politickém otroctví, ale i v principielní nesvobodě, v systému totálního společenského a duchovního rozkladu,“ píše Henry Ctvrty a pokračuje: „Z této trpké zkušenosti pro nás dnes vyrůstá morální povinnost varovat naši novou vlast, naše nové přátele a sousedy před hrůzami socialistické utopie, kterou právě invaze vojsk Varšavské smlouvy tak elegantně utlumila na zdejších universitách a v kavárenských kruzích levicových intelektuálů.“

Podle autora v tom spočinul snad jediný pozitivní přínos invaze z roku 1968. Trochu drsný, ale velmi poučný a historicky nezlomný důkaz pro zbytek světa. Autor článku v Novém domově je podle svých slov přesvědčen, že posláním krajanů je každému říci, co si v socialismu – ať v tom nacionálním nebo v tom internacionálním – v praxi ověřili a sami na vlastní kůži prožili a proti čemu podle něj i dnes a v právě v Kanadě musí začít bojovat.

Českého krajana z Rumunska Františka Rocha představuje týdeník chorvatských Čechů Jednota. Učitel ze Svaté Heleny budoucnost krajanské komunity v Rumunsku nevidí příliš růžově: „V roce 1989 nás Čechů ve vesnici bylo 980, do školy chodilo 157 žáků a do školky 65. Letos nás ve Svaté Heleně žije jenom 350, do školy chodí 31 dítě a do školky 16. Jestli to půjde tak dál, za třicet let Češi v Rumunsku nebudou,“říká Roch. Za lepším životem v Česku už odešel i jeho starší syn. Po uzavření uhelných a měděných dolů z této oblasti muži vůbec odcházejí za prací zejména do severních a západních Čech a za nimi pak celé rodiny. „Při vyřizování papírů nemají žádné slevy, jediná výhoda je, že znají jazyk,“ cituje rumunského krajana Jednota.

Nový domov přináší rozhovor s kanadským dirigentem, uměleckým šéfem Torontské filharmonie Kerrim Strattonem, od loňského roku držitelem ceny Gratias Agit za šíření české hudby ve světě. Rozhovor však není jen o hudbě, ale vůbec o Česku a Češích. Stratton si zemi zamiloval natolik, že měl dokonce svatbu na Křivoklátě a má český oddací list. S Čechy má pak spojenou především literaturu. Češi podle něj mají fantastický smysl pro humor, a humor je pro ně obrana proti světu. Ať už život člověku udělá cokoliv, nemá ztratit schopnost se smát – to je podle kanadského dirigenta a také čtenáře Haškova Švejka snad nejtypičtější české specifikum.

Rozhovor se synem písničkáře Karla Hašlera Thomasem přináší Český dialog. Říká, že když s matkou odešli do Austrálie a později do Spojených států, nechtěl vůbec nic slyšet o své české minulosti. Poté se role obrátily a matka, česká Němka, možná i ze vzteku vůči nacistům i komunistům, pak zase o tom nechtěla mluvit. Thomas Hasler znal svého otce jen z fotografií a poprvé ho viděl v pohybu, na filmovém plátně, až dva roky před svými padesátinami v roce 1990. Karel Hašler však pro něj stále byl jakoby cizí osobou. Až o další tři roky později v jiném filmu viděl a slyšel Hašlera zpívat Tu naši písničku českou, která ho něčím dostala, ač nerozuměl ani slovo. Když ji pak pustil českým Američanům v Baltimore, byl překvapen a zaskočen, že ji všichni znali a zpívali, a že pak i na dalších srazech zjišťoval totéž, jak je ta píseň pro všechny moc důležitá.

Je to už 115 let, co v obci Bohemia na ostrově Long Island u New Yorku ve Spojených státech byl na tamním českém hřbitově vztyčen kamenný pomník Mistra Jana Husa, zaznamenává ve svém kalendáriu bulettin Československého ústavu zahraničního. Hřbitůvek a pomník jsou podle něj dodnes připomínkou doby, kdy Čechů na Long Islandu žilo natolik hodně, aby dokázali tak velkoryse oslavit výročí Husova narození.

---