Z krajanského tisku

Čeština v Kanadě neumírá, napovídá zářijové vydání listu Nový domov, které informuje, že se předposlední sobotu minulého měsíce opět otevřely brány české doplňovací školy Masarykova ústavu.

A že tentokrát registrace proběhla dokonce na dvou místech - na západě i na východě Toronta. Během zápisu mohly učitelky v rozhovoru s dětmi zjistit, jaké znalosti žáčci mají a jak tedy pro ně upravit plán výuky. Nový koncept českého doplňovacího vyučování se už nebude soustředit jen na výuku českého jazyka, ale zabrousí i do národní historie a také do zeměpisu, informuje Nový domov, podle něhož se první sobotu zapsala jen asi desítka dětí, pár dalších si ale z návštěvy odneslo domů přihlášku a možnost registrace navíc pokračuje i v říjnu.

A ještě jedna zpráva z téhož periodika: Jan Rotbauer v úvodníku papírového vydání upozorňuje, že stále více energie věnuje elektronickému a tedy průběžně aktualizovanému vydání listu na adrese www.novydomov.com.

Redaktorka Melbournského Kvartu v říjnovém čísle informuje o svém návrhu na změnu statusu periodika, které by se podle ní z dosud pouze sokolského mělo stát časopisem krajanským. Víru vkládá v nově zvolený výbor melbournské sokolské organizace a my se budeme zajímat, jak se dále povede tuto iniciativu naplňovat.

Václav Havel při prezidentské přísaze v roce 1989

Z téhož listu se dovídáme, že tamější česká dětská školička pro velký zájem prodlužuje svou činnost o další měsíc. A také, že druhý říjnový týden v opeře v Sydney patřil dílům českých hudebních mistrů Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka, které představil Sir Charles Mackeras, jenž v minulosti řídil také Českou filharmonii.

"Jména Dienstbier, Pačes, Pithart, Švejnar připomínají jména těch, kdo propadli v marathonu prezidentské volby v roce 2002, která vynesla na Hrad Klause," píše Mojmír Povolný v Amerických listech a pokračuje konstatováním, že v Republice dosud chybí generace mužů a žen, ve které by bylo na výběr pro funkci na jedné straně tak reprezentující a na druhé straně tak symbolickou, jakou je úřad českého prezidenta.

Na jiném místě čtrnáctideníku uvažuje o příští hlavě státu Jiřina Šiklová. Podle ní kandidát musí být přijatelný pro všechny strany, tedy nebýt protagonistou jediné z nich, vyvolávajícím obavy ze znevýhodňování u stran ostatních. Neměl by nikomu z politiků být zavázán a měl by být finančně zabezpečen, aby nehrozila jeho korupce. Měl by být vzdělaný, abychom se za něj nemuseli stydět. Měl by se uměl chovat jako diplomat a mít dobré vystupování. A toto všechno podle autorky splňuje současný ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Zahoďte učebnice češtiny! - volá na stránkách Nového domova Jiří Wagner. Jeho úvaha začíná u otázky, proč novináři trvají na pojmenování americké ministryně Riceové, když ona se jmenuje Rice, zatímco u české zelené poslankyně všichni respektují, že její příjmení je Jacques, nikoliv Jacquesová. Dále pátrá po správnosti slova mniška, když ženským ekvivalentem slova mnich v češtině je přece jeptiška. Správná odpověď by tedy měla znít, že zatímco slovo jeptiška se užívá obvykle v kontextu katolické církve, u jiných než křesťanských náboženství se zpravidla mluví o mniškách. Pointou úvahy je zjištění, že podle Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR je právoplatným a směrodatným kodexem čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyk českého, ovšem ze začátku 60. let a v posledním vydání z roku 1989, tudíž nesehnatelný. "Lze se potom divit, že náš jazyk tolik upadá, když zásadní a jediný platný předpis byl vydán naposledy před osmnácti lety a jeho nová podoba bude podle sdělení ÚJČ k mání až za několik dalších let?" - ptá se autor a pozastavuje se nad tím, že nakladatelství Academia "napřelo všechny síly" k vydání záslužných publikací, jakou je například obsáhlý Slovník jazyka staroslověnského nebo pětadvacetidílný Staročeský slovník, které jistě nesmírně potěší miliontinu naší populace, ale zbytku obyvatel jsou naprosto k ničemu. "K čemu nám je znalost toho, jam mluvili naši praprapředci, když se nemůžeme poučit, jak máme správně hovořit my?" A další otázka stíhá otázku: co dělali celou dobu ministři a ministryně školství, potažmo kultury? A také: k čemu - a proč vůbec - máme Ústav pro jazyk český?

Nový Český dům rijeckých krajanů rozezvučela česká píseň, informuje časopis chorvatských Čechů Jednota. Na 6. Krajanských zpěvánkách "krajané prezentovali sílu české písně a její význam pro jednotu a soudržnost krajanské komunity," poznamenává týdeník a dodává, že poprvé se tak stalo v novém Českém domě a poprvé v rámci Etno přehlídky, kterou město Rijeka pořádá již po jedenácté.

---