Za název Rakovník možná mohou raci

Rakovník, kam se dnes vydáme, leží od Prahy zhruba 50 kilometrů. Svůj název, jak možná tušíte, údajně získal od takové pochoutky jako jsou raci. Společně se Zdeňkou Kuchyňovou navštívíme dominantu města Vysokou věž i nejstarší památku - chrám sv. Bartoloměje.

O počátcích města se toho v kronikách moc nedočteme a tak se spíše otevírá prostor pro lidové skazky a vyprávění. Jak uvedl Stanislav Marchal, jedna z nich hovoří o tom, jak Rakovník ke svému jménu přišel.

"Legenda hovoří o tom, že ve mlýně žila chudá vdova. Měla mnoho dětí a nebyla je schopná uživit. Když viděla, že její situace je bezvýchodná, tak chtěla sebe a děti otrávit. A protože se v té době věřilo, že raci jsou jedovatí, tak nachytala v potoce u mlýna co neuvětší množství raků, uvařila je a doslova a do písmene se jimi s dětmi přecpala. Jak se poté zjistilo, nejenom že raci nejsou jedovatí, ale dokonce se jedná o velice chutnou travu. Takže oni se tím zasytili, zachránili se a ještě zjistili o jakou výbornou krmi se jedná."

Rakovník vyrůstal na obchodní trase, po níž proudilo do středu Čech přepychové zboží ze západní Evropy. Nedaleko byl i hrad posledních Přemyslovců Křivoklát. A tak v Rakovníku přebývala řada kupců i příslušníků šlechtických rodin. Město jen kvetlo a těšilo se z výsad, které mu udělili panovníci. Například Jan Lucemburský vydal privilegium, podle něhož v případě zástavy města nepodléhají měšťané zástavnímu právu, ale královské komoře. Jagellonci zase dovolili postavit zděné hradby.

Nejstarší památkou Rakovníka je kostel sv. Bartoloměje. Původně stál na jeho místě už ve 12. století románský kostel sv. Mikuláše, z toho se však nic nedochovalo. Blízko oltáře je vzácná freska patrně z přelomu 14. a 15. století, která zobrazuje patrona kostela sv. Bartoloměje, který byl umučen v Arménii.

Kostel sv. Bartoloměje, foto: Miloš Turek

"Byl zaživa stažen z kůže a v současné době je patronem mj. kožešníků, takže je to takové docela kruté. Trošku mi to připomíná sv. Vavřince, který byl zaživa upečen na rožni a je dneska patronem kuchařů a cukrářů. Umučení sv. Bartoloměje tady připomíná velice zajímavá freska. Není zcela jasné, ze které doby pochází. V každém případě se jedná o velice kvalitní pozdně gotickou práci. Bohužel byla obnovována v 19. století. Na jednu stranu byla sice zachována, ale na druhou stranu to 19. století mělo takový pocit, že pokud tam je něco oprýskaného, tak se to musí domalovat a při té příležitosti přemalovat třeba i původní malba a podobně."

Skvostnou ukázkou české kamenické práce je kazatelna z počátku 16. století. Jejím tvůrcem byl Matěj Rejsek, který je mimo jiné i autor Prašné brány v Praze a podílel se na stavbě známého chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Je zajímavé, že ačkoliv byl zkušeným kameníkem, nestal se členem cechu.

Vysoká brána, foto: Jan Sokol, CC BY 3.0 Unported

Součástí historického opevnění Rakovníka byla i tzv. Vysoká brána. A svůj název nese právem. Měří totiž 46 metrů. Její ochoz tvoří pískovcové desky se znaky rakovnických řemeslnických cechů. Z ochozu věže stékala voda kamennými chrliči, které měly poněkud zvláštní podobu - vepře, žáby a rytíře. Věž měla i své obyvatele - žil tu branný, který obsluhoval hodinový zvon cimbál. A snad aby nemusel z věže často scházet, je tu i prevét. Jak dodal Stanislav Marchal, tak se totiž říkalo historickému záchodu.

"Z tohoto staročeského slova prevét, vznikla dodnes používaná nadávka - prevít. Jinak staročeština na to měla nádherný výraz, který se mi vždycky líbil. Jmenovalo se to výsernice a pokud to bylo na hradech a zámcích, tak proto se říkalo známé pořekadlo: 'dále od hradu dále, než se stane neštěstí nenadálé', protože to padalo na možné návštěvníky. V případě obléhání hradu nebo města ovšem prevéty sloužily k něčemu úplně jinému. Tím se lila na dobyvatele horká smůla a z toho vzniklo zase to přísloví, že má smůlu."

Dnes jsou v prostorách Vysoké brány vystaveny snímky rakovnických fotografů, na kterých jsou dnes už zaniklá zákoutí města. Rakovník proslul i početnou skupinou humanistických básníků. Místní se nejraději hlásí k Zikmundu Wintrovi. Právě z jeho pera pochází známé historické novely Rozina Sebranec, Mistr Kampanus či Nezbedný bakalář. Winter zde vyučoval na reálce, režíroval, zpíval, pomáhal kočovným hereckým společnostem a přednášel o české historii. V lavicích zdejší školy sedávali i malíři, mimo jiné Václav Rabas. Jeho jméno nese galerie, která sídlí v místní synagoze.

"Václav Rabas maloval krajinu. Jeho obrazů tady máme asi přes 40. Ale máme také ještě v depozitáři další díla,"

Rakovník, foto: Miloš Turek

uvedla Drahoslava Reitnerová. Na náměstí Rakovníka se zachovala řada původních historických domů. Bohužel ty nejzachovalejší mají za sebou panelovou výstavbu, která tak narušuje panorama náměstí. To je 390 metrů dlouhé a 50 metrů široké. Takové se najde málokde. Znají ho i příznivci úspěšné české komedie Trhala fialky dynamitem s Helenou Růžičkovou v hlavní roli. Právě na tomto náměstí předváděli pro turisty fingovanou popravu Jana Sladkého Koziny, která se ve filmu nepovedla.

---

Příspěvek jsme poprvé vysílali 6. října 2006, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.