Záchod v proměnách staletí aneb Každodennost poprvé
"Kdo si má všechna ta data a jména pamatovat!" slýchávají často historici od - po informacích bažící, leč laické - veřejnosti. Dějiny však netvoří jen bitvy, mírové smlouvy, dohody a konvence, získaná či ztracená dědictví, dobytá území, počty padlých a tak dále. Tato poněkud odcizená rovina dějin je velmi důležitá - a snad i nejdůležitější, - ale zároveň je jen jednou z mnoha. Pro komplexní poznání života našich předků potřebují historici znát také to, jak si lidé představovali Boha, Ďábla či Smrt, z čeho se těšili a čeho se báli, jaké měli hodnoty, jaký měli pojem o čase a vzdálenostech, kdy, jak a kam cestovali, jaké používali stroje a nástroje, jaké měli koníčky, do čeho se oblékali a obouvali, ale také co jedli, jaké místo v jejich životech zaujímalo vyměšování, jak nakládali s biologickým odpadem nebo jaké nemoci je trápily. Herbert Brynda se v Historických otaznících bude pokoušet přibližovat také tyto aspekty běžného, každodenního života člověka v průběhu staletí.
Pecunia non olet, tedy peníze nesmrdí, opáčil prý římský císař Vespasianus na výtku svého syna, že zdaňuje používání nádob určených pro osobní úlevu. Na příkladu civilizačně dominantního Říma si ukážeme, jak ve vyspělé předkřesťanské Evropě lidé pohlíželi na vyměšování, kam si chodili ulevovat a jak tato místa vypadala. Mnohé víme z archeologických výzkumů, mnohé z literatury a dochovaných nápisů. Docentka Jana Kepartová z Pedagogické fakulty v Praze se zabývá antickými dějinami a zejména dobovými nápisy, epigrafikou. A vzhledem k tomu, že mnoho nápisů se týkalo právě činností spojených s osobní hygienou, požádal jsem ji, aby shrnula římský pohled na tělesnou hygienu a záchody neboli latríny jako takové.
"Římská společnost si byla velmi vědoma svého rozvrstvení a vlastně můžeme říci, že tato diferenciace překročila práh latrín. Protože na jedné straně nalézáme ty nejubožejší malé místnůstky bez oken a dokonce i bez dveří v místech, kam oko pána domu nikdy nepadlo, protože by ho to svým způsobem uráželo. Na druhé straně víme o velkých honosných a luxusních latrínách, které byly obkládány mramorem a to dokonce barevným mramorem, což je v podstatě výraz sociální prestiže. Tyto honosné záchody jsou známy z archeologických vykopávek. Velmi dlouho bylo těžké rozpoznat, k čemu tyto místnosti sloužily, protože pro nás je to přeci jenom dost zvláštní představa, když uvidíte čtvercovou nebo apsidovou místnost, ve které máte čtyřicet otvorů a představit si tam ty římské dominy, jak tam zasedají a povídají si nebo dokonce diskutují na vážná témata, není asi pro našince úplně jednoduché. Tyto latríny byly velmi promyšlené, takže o zápachu se tam asi dost dobře mluvit nedalo, protože byly naprosto otevřené. Ten vnitřní prostor byl otevřený bez střechy, což zase předpokládá teplé počasí, abyste tam nějakou chvíli poseděli."
Římská společnost nebyla prudérní, její příslušníci tolik neintimizovali činnosti spojené se sexem či vyměšováním. Nadto byly vylučovací orgány striktně oddělovány od sexuálních. Kamenné lavice, na nichž vysedávala často vybraná společnost, byly podle docentky Kepartové také důležitým fórem.
"Význam těchto místností jako komunikativního společenského zařízení, kde se zřejmě skutečně probírala různá témata, je nepopiratelný. Je pravděpodobné, že to bylo částečně i pro jakousi uzavřenou společnost, protože v místnosti, která tomu předcházela - tyto místnosti byly vždy nějakým způsobem odděleny od ulice - stál pravděpodobně pověřený člověk, ať už otrok nebo nikoliv, který zřejmě vybíral i nějaký poplatek. Nebo vám hlídal oděv a možná také dohlížel na to, aby do této společnosti nepřišel někdo, kdo by tam nepatřil. Máme takové kuriózní případy: víme, že se někdy stávalo, že se do těchto společností snažili dostat básníci, příživníci, parazité, kteří vlastně nešli na onu místnůstku za pravým účelem, ale za účelem být pozván na večeři a dosyta se najíst. A pak máme zase nápisy, které nám sdělují, že ať sníte, co sníte, stejně to všechno skončí ve stoce."
Přesto považovali Římané latrínu za špinavé a nedůstojné místo. Za trestuhodné proto bylo považováno například navštívit záchod a mít u sebe minci nebo prsten s císařským portrétem, někteří císaři trestali odvržené milce nedobrovolným umístěním do stoky, a jeden z pozdních císařů byl na latríně dokonce zavražděn. Důležitým zdrojem poznání zvyklostí vztahujících se k vyměšování je literatura. Zmínky najdeme u Petronia, Cicerona, Varrona, u Plinia a dalších.
"V literatuře, samozřejmě spíše v satirické, ale máme zmínky i ve vážné literatuře, kde se popisují ty místnosti. My máme takové ty ad hoc nápisy, nepřipravované nápisy, které nám ukazují opravdu ten každodenní život v římských městech. Víme, že ne všude byly záchody, neřku-li splachovací, i když i ty existovaly, ale většinou se po celou dobu starověku používaly nočníky. Ty byly otroky přinášeny kdykoliv a kamkoliv to pán požadoval. Tato služba byla považována za jednu z nejhorších. Když se třeba náhodou stalo, že v hostinci ten nočník nebyl připraven, tak si potom ten dotyčný zařádil v posteli. Ale dokonce to napsal na zeď a omluvil se hostinskému za to, že to nevydržel. Vzhledem k tomu, že je to navíc veršovaný nápis, tak je to pro nás tedy opravdu takové pikantní,"říká Jana Kepartová.
Rozpad římského impéria způsobil ve věcech osobní hygieny na několik stovek let diskontinuitu, jak však potvrzuje docentka Kepartová, tento zlom nebyl zcela náhlý a některé vymoženosti převzaly i "barbarské" národy.
"Dejme tomu v období 5. - 7. století můžeme mluvit o tom, že ústup je velmi pomalý, takové ty běžné záchody, jak jsme o tom mluvili, pro nižší vrstvy přetrvávaly a zřejmě se postupně stávaly mnohem častějšími. Křesťanství samozřejmě nesouhlasilo s latrínami, na kterých by sedělo deset nebo dvacet pánů vedle sebe, takže tyto záchody byly opuštěny mnohem dříve."
Úroveň středověkých středoevropských záchodů dlouho nedosahovala antické úrovně, za výjimky svého druhu lze považovat hradní záchody tehdejší elity. Inženýrka Šárka Jiroušková se zabývá problematikou záchrany industriálního dědictví:
"Důležitým hygienickým zákoutím středověku byl záchod zvaný prevét. Vykytuje se v podobě arkýře neseného dvěma krakorci nad hradním příkopem nebo je také umísťován do výklenků ve zdech. Sedadlo mívá z kamenné plotny, odpad padal k patě zdi. Je možné se setkat například i s prevétem proplachovaným dešťovou vodou. Zatímco vnitřní řešení se neměnilo, způsoby umístění prevétu v hradním objektu jsou různé. Patrně nejstarší prevét v Čechách najdeme na hradě Přimda. Pochází z doby románské, z první poloviny 12. století. Je suchý, s dřevěnou klapnou na "šupně", proti spodnímu průvanu a postavený je z kamenných kvádrů. Je stále k použití."
Ve městech sloužily od 13. století pro ukládání nečistot z domácností odpadní jímky. Mohly být zakryty dřevěnou konstrukcí se stolicí nebo jen prknem, neobvyklý nebyl ani záchod společný pro několik domů. Na venkově byl záchod většinou doplňkem hnojiště, objevují se první - dnešnímu člověku stále povědomé - budky. Od 16. století se začínají používat přenosné stolice, například ve florentských palácích. Od 18. století, kdy vznikají toaletní pokoje, bývaly jejich součástí nebo byly umístěné v ložnicích. Přenosná stolice byla dřevěná konstrukce s vyjímatelnou porcelánovou mísou. Zvláštní pozornost byla hygieně věnována v klášterech. Příkladem je klášter v Plasích, kde se dokonce dochovalo barokní sociální zařízení z první poloviny 18.století, včetně pisoárů. Jednotlivé kobky byly odvětrané do komína a odpad sveden do slepého ramene řeky Střely. Vývoj záchodu ovšem nejzásadněji ovlivnil vynález splachovacího záchodu se sifonem, tedy zápachovou vodní uzavírkou.
"Splachovací záchod, tedy water closet, se sifonem byl poprvé vyroben v roce 1775. Vynálezcem, který si jej nechal patentovat, byl londýnský hodinář Alexander Cummings. Nejprve bylo nutné vyřešit rozvody vody a kanalizace do všech domácností. To ale všude nebylo v potřebné míře. A protože v 19. století již byla snaha o diskrétnější řešení intimních záležitostí, vznikají různé úpravy přenosných pokojových toalet. Například byly vynalezeny toalety se zásobníkem písku v poklopu, kde při zavření toalety vypadne ze zásobníku určité množství písku do spodní nádoby. Dokonalejším typem pak byl klozet využívající jako zásobník písku zadní stěnu a zasypávání se ovládalo páčkou. K zasypávání se také používal prosátý popel, případně smíchaný s dezinfekčním prostředkem. Moderním zařízením, které se používalo v obytných prostorách od druhé poloviny 19. století, byl přenosný splachovací záchod, kde byla nádržka, kam se ručně vlévala voda, součástí stolice. Záchod takového provedení se používal při cestování jako cestovní neboli kočárový. Býval také součástí cestovní výbavy náročných cestovatelů a k dostání v různém dekorativním provedení," shrnuje Šárka Jiroušková.
Moderní splachovací záchod, jak jej známe dnes, se začal v našich zemích šířit od druhé poloviny 19.století v rámci celkové modernizace, a po druhé světové válce zcela převládl.
V některém z dalších Historických otazníků se budeme zabývat stravovacími návyky a nemocemi našich předků; začneme ale tématem příbuzným dnešnímu, kanalizací.
