Žádoucí regulace
Nátlaková akce, kterou si dovozci ojetých aut a majitelé autoškol hodlají vynutit demisi ministra dopravy, se setkává vesměs s negativním ohlasem. Jak uvádí Zdeněk Vališ, současný spor je zatím spíše střetem arogance z obou stran a v tomto ovzduší poněkud zaniká jeho podstata.
Pozorovatelé ve vzácné shodě uvádějí, že fandit nelze ve sporu ani jedné straně. Obě mají máslo na hlavě, obě by zasloužily nařezat. Dovozci ojetin se zřejmě právem cítí poškozeni, neboť ministerstvo dopravy bez náležité přípravy na administrativní změny vydává vyhlášky o zpřísnění dovozních podmínek, jimiž komplikuje dovozcům jejich živnost. Autoškolám leží zase v žaludku zčásti nesmyslné testy pro získávání řidičských průkazů, které jim odrazují klienty a rovněž ohrožují živnost. Navíc ministr a jeho lidé vystupují vůči stěžovatelům arogantně, až sprostě. Koho by to nenaštvalo? Jenže ani takové naštvání neopravňuje demonstrující k tomu, aby si brali jako rukojmí hlavní město a jeho dopravu, potažmo všechny obyvatele. V tomto případě nejde o nic jiného než o sprosté vyděračství, o prosazování vlastního prospěchu na úkor lidí, kteří s problémem nemají a často ani nechtějí mít nic společného. Důležitější je ale něco jiného.
Pod nánosem emocí se téměř vytrácí úvahy o oprávněnosti omezování dovozu ojetých aut a zpřísňování testů v autoškolách. Když nad tím začne člověk chvíli přemýšlet, asi uzná, že záměry státu sice byly špatně realizovány, ale obecně jsou docela správné. Uznání ministerských pochybení vůbec neznamená dát ve všem za pravdu malé a poněkud agresivní skupince lobbyistů. V zahraničí se někdy o Česku hovoří jako o autovrakovišti Evropy. Záměrem ministerstva dopravy je snížení stáří vozidel, čemuž by mělo napomoci i přísnější posuzování technického stavu ojetin, které mají často najeto přes sto tisíc kilometrů a v západní Evropě by už dávno skončily ve šrotu. Neobstojí argumentace, že omezení dovozů je byrokratickým zásahem do tržního mechanismu ve prospěch jedné skupiny podnikatelů, tedy výrobců aut. V Česku jsou dnes, pomineme-li Rusko, prakticky nejlevnější auta v Evropě. Příčinou ovšem není konkurence ze strany ojetin, nýbrž ojedinělá pozice silného domácího výrobce, na kterou se zahraniční konkurence snaží útočit nižšími cenami, než za jaké prodává jinde v Evropě.
Proti dovozu ojetin však asi nejvíce hovoří budoucí finanční problémy. Už dnes se v Německu za likvidaci auta platí, pokud majitel nepředloží důkaz, že auto vyvezl za hranice země. A v blízké budoucnosti bude Evropská unie trvat na ekologické likvidaci, která je dosti drahá. Výrobci aut také v brzké době dostanou příkaz vlastní výrobky vykupovat. Ale ojetin, vyvezených mimo Evropskou unii, se to týkat nebude. Ani po vstupu Česka do unie. Takže drahou ekologickou likvidaci ojetin bude nakonec muset zaplatit český stát, potažmo všichni daňoví poplatníci, včetně těch, kteří dnes za dovoz ojetin horují. Ten je zatím pro podnikatele, někdy spíše podnikavce, velice lukrativní. Dají se z něho vytřískat pěkné zisky, což bezesporu přitahuje rovněž pozornost různých mafiózních struktur.
Stejný problém s ojetinami řešili před časem v Polsku. Také tam vláda zpřísnila podmínky jejich dovozu a také tam musela čelit agresivitě dovozců. Polská vláda nátlaku neustoupila a dovozci se museli s tvrdší realitou smířit. Anarchie na trhu ojetin prakticky zmizela. Státní regulace při respektování předpisů o ochraně lidských práv je někdy prostě žádoucí.
