Zakonzervovaní katolíci

Podle předběžných výsledků sčítání lidu se ukazuje, že Česko si bezkonkurenčně drží primát nejateističtější země v celém křesťanském světě. Pozorovatelé si všímají zejména velkých ztrát, které za posledních deset let zaznamenala katolická církev. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, zveřejněná čísla jsou v jistém smyslu zavádějící, i když na nelichotivém výsledku se zřejmě podílí i sama katolická církev.

Na šedesát procent českých občanů ignorovalo při sčítání lidu kolonku o náboženském vyznání, o 20 procent víc oproti sčítání lidu v roce 1991. Přímo o debaklu by ale mohla hovořit katolická církev, která zaznamenala úbytek více než jednoho miliónu lidí. Interpretovat ovšem výsledky tak, že za posledních deset let života ve svobodné společnosti prudce poklesl počet věřících v Boha a mohutně zesílily řady ateistů, může být hodně ošidné. Už proto, že údaje získané na počátku devadesátých let nejsou asi moc věrohodné.

Tehdy, krátce po pádu komunistického režimu, ještě jednání a postoje většiny lidí mohutně ovlivňovala všudypřítomná euforie, kdy hlásit se k nějaké církvi znamenalo takříkajíc jít s novou dobou. Doznívaly časy, kdy návštěvu kostela či účast na nějakém církevním podniku chápali mnozí jako vrcholné antikomunistické gesto, jakého se vůbec odvážili. Přihlášení se ke katolíkům zachytilo při sčítání lidu v roce 1991 zřejmě vrchol oné módní vlny.

To už je dnes dávno pryč. Letos podchycené údaje jsou proto mnohem realističtější. Přesto ani tyto údaje nevystihují přesně pravý stav. Sčítací formuláře přece vůbec nezjišťovaly víru, ale pouze příslušnost k nějaké konkrétní náboženské organizaci. A to je velký rozdíl. Ze zjištěných výsledků nelze vyvodit, nakolik zesílily řady ateistů či naopak, nakolik posílily řady těch, kteří věří, že celý vesmír má nějaký vědomý řád a smysl. Něco jiného ovšem je, a přiznávají to i katolíci, že členská základna největší církve se skutečně zmenšila a že tato církev už zdaleka nemá téměř monopol na náboženství a na organizování věřících. Za krutou ironii osudu je možné považovat fakt, že výsledky sčítání lidu vypovídající o této skutečnosti byly zveřejněny v předvečer svátku věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

Vedení církve si jistě příčiny nepochybného debaklu rozebere samo. Mezi pozorovateli nicméně už nyní sílí přesvědčení, že o pokles popularity katolické církve se možná největší měrou zasloužil její příliš výrazný zájem o světské statky. Ve sporech o restituci majetku tak mohl ve velké části veřejnosti vzniknout dojem, že církvi vlastně nejde o nic jiného. Navíc, když k tomu přistoupilo ještě nešťastné handrkování o katedrálu svatého Víta na pražském hradě, či kontroverzní postupy některých řádů.

Z řad katolické církve zaznívají už delší dobu kritické hlasy, že největší chybu udělala začátkem devadesátých let, když nevyužila mohutného duchovního potenciálu, který nová doba nabízela. Česká katolická církev je podle kritiků příliš zkostnatělá a zbyrokratizovaná. Důraz se klade na bohoslužebný provoz tradičního ražení, ale na lidi mimo kostel se církev obrací jen zřídka a ještě málo srozumitelně. Nicméně to, že náboženství hraje v české společnosti menší roli než v jiných zemích, je bezesporu zajímavý fenomén. Odvolávat se neustále pouze na neblahý vliv komunistické éry zavání alibismem a neupřímností. Zřejmě bychom museli jít při hledání příčin hlouběji do minulosti. Ostatně obrovský vliv katolické církve v Polsku, na němž nic nezměnila ani komunistická éra, je všeobecně přičítán tomu, že církev u našich severních sousedů byla vždy tmelem národa a jeho ochránkyní. Je možné říci totéž o katolické církvi v Česku?