Zámek v Náměšti navštěvoval i slavný Salieri

Zámek v Náměšti nad Oslavou se stal v době, kdy tu pobývali Haugwitzové, známým hudebním sídlem. Zámecký pán se totiž přátelil se slavným Salierim, který mu věnoval i své Requiem.

Zámek v Náměšti nad Oslavou

Mnoho rodů se vystřídalo na zámku v Náměšti nad Oslavou. Výrazný otisk zde nechali Žerotínové, kteří původní hrad zbořili a postavili zámek ve stylu italské renesance. Posledním rodem byli Haugwitzové, kteří na zámek přinesli zajímavou hudební tradici.

"Ta se datuje od roku 1794, kdy panství převzal Jindřich Vilém Haugwitz. Tehdy mu bylo 24 let. V době svých studií ve Vídni se seznámil se špičkami tehdejšího vídeňského hudebního světa a to především s Antoniem Salierim, s Christophem Willibaldem Gluckem a když přišel na zámek, tak tu začal realizovat představu udělat z Náměště hudební sídlo."

A to se mu podařilo, dodal kastelán Marek Buš. Jindřich Vilém Haugwitz v Náměšti založil zámeckou kapelu. Ta výrazně přesáhla módní vlnu muzicírování na šlechtických sídlech. Na hudební nástroj tu hrála i řada sloužících.

"Pan profesor Sehnal z Masarykovy univerzity má zpracované veškeré archivní materiály, které se týkají Haugwitzovy zámecké kapely. Když se podíváte na seznam lidí, kteří se v kapele vystřídali za 40 let, tak je tam jmenovaný kočí, sloužící ze zámku. Kapela se doplňovala o kantory z okolních obcí, o lidi, kteří už měli hlubší hudební vzdělání. Haugwitz nelitoval prostředků, aby vzdělání lidem poskytl. Kupoval jim vstupenky na divadelní představení do Vídně, do Brna, Prahy. Platil jim různé učitele, aby se ve hře na nástroj zdokonalili. Na zámku se koncertovalo téměř každý týden."

Antonio Salieri

Nejčastěji hraným autorem byl na zámku Georg Friedrich Händel. Hrabě zakoupil edici jeho díla a sám se postaral o její další rozšíření. Sám překládal libreta Händelových skladeb, ale zasahoval i do partitur a díla upravoval vzhledem ke schopnostem a instrumentálnímu obsazení své kapely. V archivech jsou také originály skladeb Antonia Salieriho.

"Dochoval se třeba dedikační dopis z roku 1821, kterým věnuje Salieri Haugwitzovi své Picolo Requiem, dochovaly se další skladby, které Salieri pro Haugwitze napsal, speciálně pro Náměšť. První informace, která se zmiňuje o tom, že Salieri v Náměšti opravdu byl, je z prvního životopisu, který byl o Salierim napsán. Ten sepsal Ignác Franz von Mosel dva roky po Salieriho smrti v roce 1827 a tam se zmiňuje o tom, že mezi lety 1810-23 Salieri Náměšť několikrát navštívil."

I když byl mezi oběma muži dvacetiletý věkový rozdíl, udržovali přátelský vztah. Kastelán Marek Buš se rozhodl slavnou hudební tradici obnovit. Dvacátý zámecký koncert letos nabídl Salieriho díla, která byla psaná pro Náměšť.

Foto: autorka

"Zazněla gratulační kantáta, kterou Salieri sepsal roku 1817 k narozeninám hraběte Haugwitze a kterou nikdy nikdo neslyšel. Panu hraběti to samozřejmě kapela zahrála, když měl narozeniny, ale veřejnost to neslyšela nikdy, takže tato skladba zazněla ve světové premiéře. Znamenalo to vzít rukopis Salieriho a rozepsat to pro účinkující do současné notace, protože žádný tisk této skladby neexistoval."

Na koncertech zazněly i žertovní popěvky, o kterých sám Salieri psal, že jsou určeny pouze pro domácí radostné muzicírování a nikoliv, aby se tím zabývala hudební kritika. Závěr koncertů pak patřil requiem, které původně Salieri napsal sám pro sebe ve svých 54 letech. Pak ho však darova Jindřichu Vilému Haugwitzovi. Je to jedna z nejkrásnějších Salieriho skladeb.

Kastelán Marek Buš, foto: autorka

"Všichni lidé, kteří odcházeli, říkali, že byli překvapeni, jak krásnou muziku Salieri psal. My popravdě řečeno máme Salieriho trošičku v negativním světle už od doby Puškina a Rimského-Korsakova, až přes Petra Šafra a film Amadeus pana Formana. I to byl důvod a má snaha rehabilitovat Salieriho v očích veřejnosti a ukázat, že to je člověk, který psal takovou krásnou muziku, že si zaslouží, aby byla hrána a poslouchána."

Jak dodal Marek Buš, Salieri byl vídeňský dvorní kapelník a Mozartovi v té době hodně pomohl. Neměl ho v té době jako konkurenci a na jeho doporučení spolupracovali s Mozartem i významní libretisté.

Jindřich Vilém Haugwitz měl v hudbě pokračovatele, svého syna Karla Viléma, který sám i komponoval. Dopustil však rozpad zámecké kapely. Haugwitzové na zámku zůstali až do konce 2. světové války, kdy byl zámek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Rodina, která pocházela z Biskupic na Znojemsku měla české občanství až do února roku 1940.

"Potom pod nátlakem říšských úřadů si vzali občanství německé, ale o kolaboraci v žádném případě nešlo. Poslední majitel Jindřich Haugwitz podporoval rodiny, které byly nacistickým režimem perzekuováné. On to realizoval přes síť různých prostředníků."

Ještě několik let po válce lidé nevěděli, od koho peníze, které se k nim pravidelně dostávaly, byly. Vztahy mezi správou zámku a rodinou Haugwitzů jsou přátelské. Právě na život posledních majitelů se v budoucnu chce zámek soustředit. V depozitářích jsou hodnotná umělecká díla až po věci denní potřeby. Dnes si na zámku můžete prohlédnout zámeckou kapli či reprezentační prostory, kde je unikátní expozice gobelínů.