„Žít tam, kde není nic.“ Alena Klempířová o Grónsku, které se stalo jejím druhým domovem
Manželé Alena a Jaroslav Klempířovi strávili v Grónsku roky života. Poznali polární den i noc, drsné klima, ale hlavně lidi, kteří dokázali přežít v prostředí, kde ještě před pár desetiletími nebylo téměř nic. „Zajímalo nás, jak mohou lidé žít tam, kde nejsou stromy, ovoce ani zelenina,“ říká v podcastu Hovory na dálku Alena Klempířová.
Když se řekne Grónsko, většina lidí si vybaví nekonečné ledové pláně, polární noc a extrémní mrazy. Pro Alenu a Jaroslava Klempířovy se však tato země stala druhým domovem — místem, které je fascinovalo svou krásou i drsností.
„Do zájmu o Grónsko jsem byla vtažena svým dobrodružným manželem,“ vzpomíná Klempířová. „Zima mi nevadí, takže to byl první předpoklad. Když někomu vadí zima, nemůže do Grónska. My přijeli a bylo minus 36.“
„Groňané jsou nesmírně slušní, zdvořilí a trpěliví, ale důvěru si musíte zasloužit. Získat ji trvá roky, ale pak vás přijmou mezi sebe.“
Její muž Jaroslav — flétnista, dirigent, fotograf a člověk s neutuchající zvídavostí — se do Grónska vydal nejprve sám. Chtěl zjistit, zda tam mohou žít delší dobu a věnovat se výzkumu kultury Inuitů. Náhoda tomu chtěla, že v hlavním městě Nuuk potkal Christiana Tidemanda, tajemníka ministryně kultury. Ten se stal jejich prvním průvodcem a otevřel jim dveře do místní společnosti.
Když se později usadili v Ilulissatu, třetím největším městě Grónska, rychle pochopili, že místní lidé jsou jiní, než jak si je představujeme. „Jsou nesmírně slušní, zdvořilí a trpěliví. Ale nejsou důvěřiví. Získat jejich důvěru trvá roky,“ říká Klempířová.
A přestože dnes žijí Groňané moderním životem, jejich historie je stále přítomná. „Jsou to hrdí lidé. Nedivím se — přežít v tak strašlivém prostředí je obdivuhodné,“ dodává.
Jak se žije tam, kde nebyly stromy, zahrady ani zelenina
Klempířovi se zajímali především o tradiční způsob života Inuitů. Ještě v polovině 20. století žili v drnových domech, které v létě doplňovali o konstrukce z ženských člunů umiaq.
„Jejich životní podmínky byly do padesátých let opravdu děsivé,“ říká Klempířová. „My si to nedovedeme představit. Žít někde, kde nejsou stromy s ovocem, kde nemůžete mít jahody, kde nemůžete vypěstovat zeleninu. Kde vlastně není jako nic.“
„Žít tam, kde nejsou stromy, ovoce ani zelenina, je pro nás nepředstavitelné. Groňané ale dokázali přežít v prostředí, které by většinu lidí zlomilo.“
Dnes je situace jiná — do Grónska se dováží prakticky vše, hlavně z Dánska. „Je tam čerstvá zelenina, jablka, pomeranče. Ale je to velmi drahé,“ dodává. Přesto Groňané žijí běžným moderním životem: jsou učitelé, piloti, prodavači, zdravotníci. „Žijí jako my. Jen mají úplně jiné vnitřní nastavení,“ vysvětluje Klempířová.
Zároveň upozorňuje na dopady globálního oteplování, které je v Grónsku viditelné dřív než jinde. „Biliony tun ledu roztály. A zvířata jsou na tom nejhůř. Ptáci se začali posouvat už před dvaceti lety,“ říká. Přesto dodává, že příroda je v Grónsku stále ohromující — a zároveň křehká.
Moravští bratři, české stopy a kroje, které připomínají Vlčnov
Jedním z témat, kterým se Klempířovi věnovali, byly české stopy v Grónsku. A že jich není málo.
V roce 1733 dorazili do Grónska moravští bratři — Matěj Stach, Christian Stach a Christian David. Jejich cesta byla plná omylů a iluzí. „Mysleli, že budou osévat role,“ směje se Klempířová. „Když připluli do Nuku, úplně užasli. Tam určitě nemohli nic osévat.“
Přesto vydrželi. Postavili si drnový domek, žili z toho, co jim dali Inuité, a nakonec v Grónsku působili neuvěřitelných 167 let. Založili šest misijních stanic a zanechali stopu, která je patrná dodnes.
České vlivy se objevují i v tradičních grónských krojích. „To je jediný kroj, který nemá sukni,“ říká Klempířová. „A jsou tam prvky, které připomínají Vlčnov. Krajky, květinové vzory — to tam v životě nerostlo. To tam přinesli bratři.“
Kromě nich se do grónské historie zapsal i Jakob Severin, syn českých rodičů, který se stal zakladatelem města Ilulissat. „Byl to velmi schopný muž a měl vliv na celý obchod v severozápadním moři,“ dodává Klempířová.
Budoucnost Grónska?
Jak vidí Alena Klempířová budoucnost země, která se otepluje rychleji než většina planety?
„Jsem rozený optimista,“ odpovídá. „Groňany jsme měli vždycky velice rádi. Já bych jim přála v životě klid, protože lidé, kteří přežili to, co přežili oni, si určitě nezaslouží, aby jim kdokoliv vyhrožoval a ohrožoval je.“
Chcete se o životě v Grónsku dozvědět víc? Poslechněte si celý rozhovor v podcastu Hovory na dálku. Podcast najdete ve všech podcastových aplikacích, kde si můžete poslechnout i další příběhy Čechů ve světě.
Související
-
Hovory na dálku
Poznejte svět očima Čechů, kteří se vydali za hranice a tam našli nejen nové domovy, ale také neobvyklé profese, životní zkušenosti a nové perspektivy.
-
Eskymák a šamanka: manželé Klempířovi představují Čechům svůj grónský domov
Země mrazu, ledovců, zajímavých zvířat a dlouhé polární noci anebo také barevných domů, kulturních lidí a starých tradic. To všechno je Grónsko, které se stalo druhým…
-
Arktická posedlost: Český průvodce Martin Fiala o životě na Špicberkách
Čech Martin Fiala žije na Špicberkách, provází turisty arktickou divočinou a provozuje nejsevernější kavárnu světa. V podcastu popisuje svou „arktickou posedlost“.
o pořadu
Hovory na dálku - Češi v zahraničí, příběhy bez hranic
Poznejte svět očima Čechů, kteří se vydali za hranice a tam našli nejen nové domovy, ale také neobvyklé profese, životní zkušenosti a nové perspektivy.
