Život výměnkářů, život s výměnkáři - nelehkého soužití generací si všímala i literatura

Foto z filmu Babička (1971), ČT

Smlouvu o výminku nebo také výměnku či vejminku uzavíral nově nastupující hospodář s končícím. Tedy většinou syn s otcem. Staršímu mělo být za odstoupení statku zaručeno zaopatření - ubytování a prostředky k slušnému živobytí. Soužití dvou generací ale často přinášelo problémy. Osudy lidí na výminku se v 19. století zabývali i spisovatelé a jejich dílem zase Michal Fránek z Ústavu pro českou literaturu akademie věd.

Foto z filmu Babička (1971), ČT
Nejslavnější výměnkářkou je bezesporu babička, postava ze stejnojmenné knihy Boženy Němcové, ovšem její život na Starém bělidle se velmi blíží idyle. Babička byla napsána v padesátých letech 19. století, už tehdy se v literatuře objevil i jiný pohled na problematiku výměnkářů.

"Právě v padesátých letech 19. století se nám začíná do české literatury dostávat výměnkářská otázka jako něco, co může způsobit velké problémy v mezilidském soužití. První náznaky najdeme v prózách kněze Františka Pravdy, což už je dneska zapomenutý autor, ve své době byl ale poměrně známý a hojně čtený, takový autor lidovýchovné četby. Pravda už v padesátých letech začal psát povídky z venkovského prostředí, které měly takovou lidovýchovnou tendenci, zejména mravní. Máme tak povídku Hospodáři a výměnkáři v Suchoparech, kde se tímto tématem zabývá velmi důkladně. Varuje tam před tím, aby rodiče nevyměřovali svůj výměnek, což byla součást nějakých právně podložených smluv, příliš velký, aby svoje děti potom nezruinovali, ale ani příliš malý, aby prostě zvolili zlatou střední cestu. Ve svých prózách využívá odstrašující příklady. V jedné rodině si výměnkáři vyměří příliš velký výměnek, syna to zruinuje, druzí zase příliš malý, a málem umřou hlady. Až poslední chalupník teprve volí zlatou střední cestu a je odměněn harmonickým a poklidným stářím, což souvisí s tím, že své děti dobře vychoval, což byla podmínka k tomu, aby ten výměnek mohl dobře fungovat."

Pod nejznámější díly o výměnkářích jsou podepsáni Karel Václav Rais a Vítězslav Hálek. V Hálkově povídce "Na vejminku" o dobré fungování, které zmiňoval Michal Fránek, rozhodně nejde.

Michal Fránek, foto: Ústav pro českou literaturu AV ČR
"Vítězslav Hálek patří k autorům, kteří nejvýrazněji tématizovali výměnkáře v šedesátých a sedmdesátých letech. Hálek to vidí do jisté míry jako sociální problém, ale především jako problém mravní, problém mezilidského soužití. Ta nejznámější povídka Na vejminku řeší otázku, proč se hospodáři chovají ke svým výměnkářům špatně. Celá povídka je postavena na paralelním principu. Tak jako starý výměnkář Lojka, když byl ještě hospodářem, šikanoval svého otce výměnkáře a staral se o něj špatně, tak se mu vrací bumerang v momentě, kdy starý výměnkář umírá a do jeho pozice se dostává sám. Šikanuje jej pak vlastní syn. To mravní poselství je v tom, že by se lidé měli k sobě dobře chovat a napravit se. Tam je silný motiv Krále Leara, ale to je na jiné povídání."

Není ani třeba povídat, ukázka z Hálkova díla je dostatečně výmluvná:

"Manželé Lojkovi snad zůstavili u lože nebožtíkova dojem lidí lakotných. A křivdili bychom jim, kdybychom je za lakotné prohlásili. Byli lakotní jen ku svému vejminkáři, a tím měli nectnost snad tisícerých rodin našich. Vejminkář - to byl nepřítel jejich majetku, to byl zrovna zloděj toho majetku. Že vejminkář a otec byli jedna osoba, to neumenšilo vejminkářovu vinu. Vejminkář otce zastřel, a Lojkovic viděli v otci vejminkáře. A jestliže vejminkář udělal jim někdy něco dobrého, - byla to jeho povinnost, bylť otcem; ale Lojkovic nesměli mu dělati nic dobrého, bylť vejminkářem a vejminkáři se musí dělati vše na příkoř. A přece Lojkovi nebyli v tom ani o vlas horší než kteří jiní; pravím to s povzdechem, ale najdete Lojkovy dojista v každé druhé neb třetí vesnici."

Spisovatelé stojí samozřejmě na straně slabších, což jsou většinou výměnkáři. Není to ale vždy pravidlem.

"Je pozoruhodné, že právě Karel Václav Rais tu situaci v rodině vidí mnohdy plastičtěji a v některých svých prózách dokonce ukazuje výměnkáře jako ty, kteří naopak šikanují ty mladé. Například v próze V tiché chalupě je situace, kdy si syn proti vůli rodičů vezme chudou nevěstu, přivede si ji do chalupy a jeho rodiče jí postupně tak otráví život, že ona pak v pokročilém stupni těhotenství úplně vyštvána z chalupy uteče, předčasně porodí a to dítě zemře. Syn na to reaguje tak, že se odstěhuje, chalupu prodá a úplně přeruší rodinné vazby. Takže v této povídce jsou výměnkáři vykresleni jako ti zlí, kteří ničí rodinné štěstí mladších, svých dětí. Není to zcela černobílé, že by ti výměnkáři byli vždycky ti hodní a utlačovaní a děti zlé."

Literatura velmi často odráží aktuální problémy společnosti a v případě výměnkářů tomu nebylo jinak. Problém byl velmi palčivý, ale spisovatelé málokdy nabízeli návrh, jak situaci řešit, kromě apelování na morální hodnoty.

"Existuje trochu kuriózní případ brněnského, dnes již zapomenutého spisovatele Leopolda Hansmana, který pod pseudonymem Antoš Dohnal napsal už na začátku 60. let takovou povídku V pazderně, kde vypravěč té povídky navrhoval, že by se na vesnicích měly pro výměnkáře zřizovat obecní útulky, dneska bychom řekli domovy důchodců, aby se zabránilo těmto mezigeneračním soubojům. Na tu dobu to byla myšlenka relativně progresivní, ale je jasné, že v této době asi těžko uskutečnitelná."

Se stopami po někdejších výměnkářích se můžeme setkat i dnes. Obydlí, kde žili, ukazují spíše ve skanzenech, pokud se ale na vesnici pořádně rozhlédnete po starších chalupách, nějaký ten výměnek jistě najdete.

Autor: Martina Bílá
klíčové slovo:
spustit audio