100 let českých kin

Foto: ČTK
0:00
/
0:00

Česká kina oslavila sto let. Přesně 15. září otevřel v domě U Modré Štiky v Praze Viktor Ponrepo první kino. Jméno neslo po svém zakladateli. Ponrepo však bylo umělecké jméno tohoto kouzelníka s typickým knírem a cylindrem, který se jmenoval Dismas Šlambor.

Dům U Modré Štiky, foto: ČTK
Kino mělo 56 sedadel a promítalo se každý den kromě pátku. Viktor Ponrepo se s každým návštěvníkem před promítáním osobně přivítal. Když diváků přibývalo a už to nestíhal, nechal si natočit úvodní znělku, ve které se ukláněl na plátně. Dodnes se zachoval krátký filmový záběr jeho charakteristické úklony. V kině byla šatna, cukrárna, nechybělo piano a gramofon. Kinosálů rychle přibývalo. V roce 1910 jich v Praze bylo už 16.

Viktor Ponrepo, foto: ČTK
"V počátcích to byla pro lidi obrovská atrakce, novinka, přibyl další druh zábavy, lidi mohli chodit do stálých kin,"

uvedla Olga Rajtorelová, která se na oslavách stého výročí podílela. Začátkem roku 1930 poprvé zazněla v pražské Alfě čeština při projekci Tonky Šibenice. Po druhé světové válce se prosadil film barevný a v 50. letech širokoúhlý. Nejvíce kin bylo v Československu v 60. letech.

"V roce 1961 byl myslím největší počet 3.500 kin. Pak se situace v 70. letech zhoršovala. Vždycky, když byl nějaký technologických mezník, tak to s kiny otřáslo nebo zase přitáhlo diváky. Ta čísla se proměňovala a dalo by se říct, že k číslům, která byla ve 20. letech, jsme dospěli dnes. Stálých kin je kolem 500."

Mírný pokles přišel až v 70. letech a prudký pak v letech 90. s nástupem videa, DVD, komerčních televizí a satelitů. Například loni přišlo na jeden film přes 50 tisíc lidí, zatímco za války to byl milion. Ale zdá se, že návštěvnost opět stoupá a o české filmy mají diváci zájem.

Těžkou situaci prožívají v současnosti malá kina, která bojují s obřími multiplexy, posteskl si kinař Jan Jíra.

Foto: ČTK
"Návštěvnost se převážně odehrává v 19 multiplexech v naší republice. Dohromady je to 75 procent tržeb. Zbytek diváků i peněz zbývá na těch 400 až 500 kin a nějaká stovka je letních kin a maringotek. Samozřejmě tam dochází k soupeření, ale v podstatě to není boj rovný."

Multiplexy jsou často v centrech měst nebo v hypermarketech a tak lidé často spojí víkendový nákup s kinem. Jiný dá přednost kinu malého - vadí mu třeba příliš hlasitý zvuk, či chroupání popcornu. Aby se malá kina uživila, nabízí i různá kulturní představení. Někde bohužel zanikají. Se stejným nadšením jako Viktor Ponrepo zajíždí do mnoha míst, kde kina nejsou, legenda mezi promítači Jiří Čáslavský, bratr slavnějšího Karla. Promítá na náměstích, na louce, na zahradě nebo třeba ve starém opuštěném hradě.

"Oba jsme od filmu, ale on je od filmu opravdu, a já pouze zamazanej. Já se považuji za kinaře. Já jsem si v kině navykl vidět lidi ze zadu, siluetně, vím jak reagují na různý film, jak se leknou, jak se zasmějou. Pro mě je to docela magické. Možná, že je to pošetilé, ale ještě mi to nezevšednělo."