400 let od bitvy na Bílé hoře
8. listopadu 1620 se před Prahou odehrála osudová bitva českých dějin. Porážka vojska českých stavů císařskou armádou znamenala na další tři století ztrátu samostatnosti a porobu českého národa.
Bitva o Čechy bez Čechů
V sídle Piccolominiů, rodu papežů a vojevůdců v srdci Toskánska je obrovské plátno, na které italský mistr namaloval bitvu na Bílé hoře. A Bílá hora se na obraze tyčí jako Matterhorn před Prahou. Jak vzdálená představa od reality začátku listopadu roku 1620. Neznámý umělec patrně nikdy na Bílé hoře nebyl, o porážce osudné pro Čechy ani nikdy neslyšel a musel zvěčnit bitvu, kde hrdinsky bojoval mladý kníže Ottavio. Jak typické. Po staletí se o této události tradují nepravdy a někdy dokonalé nesmysly i v kruzích historiků, a to jak českých, tak německých. Asi nejznámější je historka o moravských pánech, kteří padli do posledního muže u hradby letohrádku Hvězda. Je pravdě vzdálená stejně jako bílý horský štít nad Prahou.
Moravané na Bílé hoře nebyli, ani Čechů tam moc nebojovalo, pár důstojníků, dělostřelci.
Česká obecná hotovost, která čítala pár tisícovek mužů měla nevalnou hodnotu a byla rozptýlena po celé zemi, většinou sloužila v posádkách menších měst. Moravská hotovost vinou postojů tamní šlechty sdružené kolem Karla Žerotína Staršího, vůbec neopustila Moravu. 8. listopadu stály před Prahou tři vojska. Proti armádě českých stavů se spojily císařské pluky s vojskem německé katolické ligy. Pod její korouhví sloužili Valoni, Španělé, Holanďané, Němci, Italové nebo vojáci z Lotrinska. Vojska stavů, nebo také česko-rakousko-uherské konfederace měla podobný ráz, jen místo Španělů a Italů v nich sloužili Angličané a Skotové. K dovršení tohoto Babylonu na Bílé hoře bylo jezdectvo na straně císaře polské a na straně stavů uherské.
Podivná válka stavů s císařem
Od pohnutých událostí na jaře v roce 1618, které vstoupily do dějin jako Pražská defenestrace, panovala na území Čech, rakouských zemí a Uherska válečná situace bez vyhlášení války. Spor českých stavů s císařem se vyhrotil, když po smrti Matyáše nastoupil Ferdinand Štýrský, ortodoxní katolík vychovaný jezuity. Měl za sebou úspěšnou, velmi tvrdou rekatolizaci Štýrska, vyhnal ze země všechny nekatolické šlechtické rody a měšťanstvo. Jenže české stavy si v roce 1617 právě tohoto „jezuitu“ svobodně vybraly a velkou většinou i zvolily českým králem. To byla osudová, nepředstavitelná chyba. Nový panovník začal s rekatolizační politikou také v Čechách samozřejmě s podporou jezuitů.
V Čechách bylo koncem 16. století reformní náboženství velmi populární, a tudíž se rychle šířilo. Vedle kališníků a českobratrské církve se stalo nejvíce vyhledávaným vyznáním mezi šlechtou a měšťany luteránství, méně už kalvinismus. Tato dělba reformistů měla mít pro další vývoj fatální důsledky. Přesto řada historiků soudí, že náboženství nebylo tou rozbuškou, která odpálila defenestraci královských místodržících, vyvolání sporu s císařem, zvolení nového krále a konečně pohřbila české ambice na Bílé hoře.
Z porážky měli radost i luteráni
Přesto víra má na pražské událostí velký vliv. Posuňme se v čase do okamžiku, kdy do Prahy dorazily první zprávy a první vojáci z prohrané bitvy na Bílé hoře. V pražských luteránských kostelech začaly zvonit zvony a rozeznělo se oslavné Te Deum. Proč? Prohráli přece vojáci nového českého krále Fridricha Falckého, a ten je kalvín. A dokonce ten nejvýznačnější v německé říši. Jak hloupé a jak krátkozraké. Během pár dnů, možná týdnů většina pražských luteránů přijde přinejmenším o majetky při rabování Prahy císařskou soldateskou. Jejich velitelé nedokážou loupežení a násilnosti několik dní zastavit. Kořist, která vítězům padla do rukou byla obrovská. Jenom bavorský vévoda Maxmilián, vůdce katolické ligy si z Prahy odvezl 1 500 naplněných vozů. Vesměs šlo o bedny zlatého a stříbrného nádobí a šperky. Bylo z čeho brát, stále ještě rudolfinská Praha byla hodně bohatá, možná nejbohatší ze všech. Jenom za zlomek z hodnoty tohoto lupu by mohly být řádně placené námezdné jednotky českých stavů a další zapůjčené pluky. To byl totiž ten zásadní, ještě větší problém. Peníze pro armádu…
Stavovské povstání bez peněz
Šestnácté a začínající sedmnácté století ještě neznají pravidelné armády, které si udržují panovníci. Vojáci po Evropě i v koloniích bojují v žoldu a bojují podle toho, jak je platí. České stavy platí špatně, nebo vůbec neplatí. Peníze se od šlechty a z měst dolují těžce. Je pravda, že řada šlechtických rodů je zadlužena, výjimek je pár, třeba Smiřičtí nebo Thurn, kteří stojí v čele povstání. I když Fridrich Falcký nemá v českých dějinách příliš čestné místo, v českém zájmu utrácí statisíce zlatých, vlastně jako jediný.
Přislíbených půjček ze zahraničí, hlavně od Generálních stavů v Nizozemí se v Praze nedočkají. A jednotky bez žoldu se bouří. Rabovat v Čechách nesmějí, a tak se obracejí přímo na své velitele. Za Mansfeldem přijeli vojáci až před jeho palác v Praze. Slavný vojevůdce se duchaplně ubránil, proklál vůdce revolty kordem a uprchl na koni. V listopadu 1620, před bitvou na Bílé hoře, byl uhrazen žold jenom několika plukům, většina vojáků byla hladová, zmrzlá a bez peněz. Naproti tomu ve sborech císaře a ligistů vojáci žold dostávali. Po fatálním průběhu konfliktu v předcházejících dvou letech, kdy vojsko českých stavů mělo převahu, a dokonce ohrožovalo i Vídeň, se do hry vložilo Španělsko, přesněji Filip III. … Habsburk na španělském trůně.
Vítězství platí Španělé
Pak se připravme hned na válku dvaceti, třiceti, čtyřicetiletou, neboť Španělsko a rod Habsburků nasadí všechno, co mají na světě, nežli by se vzdali Čechů a Španělsko samo je odhodláno raději se vzdáti Nizozemí nežli dopustit, aby rodu jeho byly vyrvány Čechy způsobem tak hanebným a násilným.
Přestože Španělé bojovali v Nizozemí s tamními stavy dlouhá desetiletí a celkem to byl vysilující boj, z dynastického hlediska byla ztráta českého království pro habsburský dům vážnějším problémem. Vlastně šlo o Země koruny české, nejen Čechy. Kromě Moravy tu bylo ještě větší a lidnatější Slezsko a přímo v Německu poměrně rozsáhlé oblasti Horní a Dolní Lužice. A to byl poměrně kompaktní velký státní celek v sousedství i uvnitř německé říše. Když se kurfiřti ve Frankfurtu dozvěděli, že Češi proti jejich vůli habsburského panovníka z trůnu sesadí, jeden z nich, kolínský arcibiskup pronesl památnou větu: „Pak se připravme hned na válku dvaceti, třiceti, čtyřicetiletou, neboť Španělsko a rod Habsburků nasadí všechno, co mají na světě, nežli by se vzdali Čechů a Španělsko samo je odhodláno raději se vzdáti Nizozemí nežli dopustit, aby rodu jeho byly vyrvány Čechy způsobem tak hanebným a násilným.“ Následující týdny a měsíce daly odpověď na prorocká slova kolínského arcibiskupa. A v katolických armádách se začali po houfech objevovat Španělé a také Valoni, kteří v nizozemských válkách stáli na španělské straně. Španělsko na to mělo. V roce 1620 bylo stále nejsilnější mocností, jeho síla se opírala o kolonie v Novém světě, ze kterých do Evropy proudily zlato a stříbro.
Diplomatické přehmaty
V neprospěch českých stavů působila i jejich neobratná diplomatická snaha. Přestože v Německu bylo ve většině knížectví reformní náboženství, dělilo se na luteránskou a kalvínskou konfesi, které spolu nesmiřitelně soupeřily. Když Češi nabídli trůn kalvínskému falckému kurfiřtu Fridrichovi, rozhněvali tím saského kurfiřta Jana Jiřího, který měl stejné ambice. A důsledek? Sasko, protestanská sousední země, se spojilo s Habsburkem. Obsadilo obě Lužice a umožnilo císařské armádě se zcela soustředit na válku v Čechách. Volba na Fridricha Falckého nepadla jenom proto, že v německé říši zaujímal významné místo jako kurfiřt Rýnské Falce a jako zakladatel a vůdce Protestantské unie. Jeho manželkou byla dcera anglického a skotského krále Jakuba I., který měl velký vliv na události v Nizozemí. Češi uvěřili falckým příslibům o anglické, a tedy i holandské podpoře povstání. Bohužel. Král Jakub dostal celkem čtyři žádosti od direktoria z Prahy. Ani jednou neodpověděl. Jak později vyplynulo z diplomatické korespondence mezi Londýnem a Madridem, nechtěl si rozhněvat španělského krále. Češi mu za to nestáli. Jeho postoj potom způsobil, že se v Praze nedočkali už dohodnuté vysoké půjčky z Nizozemí. Podpory z těchto zemí byly spíše symbolické, šlo zhruba o dva až tři tisíce naverbovaných vojáků z holandských provincií a z britských ostrovů. Symbolickou podporu pražskému stavovskému povstání poskytli také Savojsko a Benátky, věrné své protihabsburské politice, ale to bylo zoufale málo.
Uherská karta a moravská zrada
Mnohem větší potenciál mohla mít podpora z Uher, v té době protestanské země. Sedmihradský kníže a nekorunovaný vládce Uherska kalvín Gabriel Bethlen měl silné vojsko, byl schopen postavit do boje až osmdesát tisíc vojáků. České i rakouské stavy uzavřely s Uherskem konfederaci, která bohužel nebyla životaschopná a tlaku císaře Ferdinanda se později ubránil pouze Bethlen. Do Čech poslal pouze pár jízdních, kteří skončili na Bílé hoře. Další, silnější jízdní sbor poslal sedmihradský kníže příliš pozdě. Vinou moravských pánů, kteří sabotovali stavovské povstání, byl uherský sedmitisícový sbor v den bitvy ještě u Kolína.
Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich.
Vystoupení moravských pánů z okruhu Karla Žerotína staršího, nezpochybnitelného vůdce moravské šlechty, bylo pro české stavy ranou do zad. Žerotín udržoval kontakt s císařem, bránil moravské zemské hotovosti v postupu do Čech. Od počátku rozhodně vystupoval proti povstání stavů v Praze. Jeho přičiněním moravský zemský sněm odmítl list českých stavů z května 1618 vyzývající Moravu, aby se připojila k povstání. Žerotín na sněmu prohlásil: „Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich.“ Jeden z nejbohatších aristokratů na Moravě se dočkal odměny od Habsburků. Jako jediný protestant po Bílé hoře nepřišel o rozsáhlý majetek, ani nemusel opustit Moravu.
Předem prohraná bitva
Všechny tyto okolnosti a události během dvou hektických let po pražské defenestraci přímo vedly k pozdější porážce na Bílé hoře. Své povstání české stavy prohrály předem. Samotná bitva podle pamětníků byla krátká, trvala možná hodinu, maximálně dvě hodiny, to už prchající generálové dorazili do Prahy. A nebyla to ani urputná bitva. Dochovala se zpráva z pražského magistrátu, že město na své náklady pochovalo na Bílé hoře 1 600 padlých vojáků. Na to, že se na bojišti a v jeho okolí pohybovalo skoro padesát tisíc žoldnéřů, je to velmi málo. Svědčí to o tom, že armáda najmutá českými stavy neměla chuť bojovat. Vojáci se zachovali podle toho, že nedostali peníze.
Tak skončil den na Bílé hoře, na který další a další generace vzpomínaly jako na nejčernější den českých dějin. Bitva ve skutečnosti byla jenom přirozeným završením dlouhotrvající krize, která začala ještě v euforii nad vyhozením místodržících z pražského hradu a pokračovala politickými a diplomatickými přehmaty za časů zimního království. Česká šlechta příliš pozdě pochopila, že sama, s hladovými vojáky bez vlastních obětí nemohla vyhrát. Nebyla ochotna za úspěch povstání zaplatit. A tak brzy po bělohorské porážce přišla nejenom o všechen majetek, ale i rodnou zem.
Související
-
Bílá hora 400 let
Jedna bitva – nedozírné následky. Nikdo ze současníků si nedovedl představit, kam porážka malého vojska stavů u Prahy zavede české země.
