Evropa po třicetileté válce
Třicet let válčení a boje, které se převalovaly hlavně střední Evropou, zruinovaly německé a české země, velká království i malá knížectví. Mnohá města byla vypálená, tisíce obcí zmizelo, pole ležela ladem.
Největší válečníci byly už více než deset let po smrti. Švédský král Gustav Adolf padl v bitvě u Lützenu, jeho přemožitele Valdštejna nechal zavraždit císař Ferdinand v Chebu. Ale i ten slavného vojevůdce o moc let nepřežil. Do hrobu s nimi odešlo válečné nadšení i osobní zášť. Poslední ze zarputilých, bavorský vévoda Maxmilián, který kdysi triumfoval na Bílé hoře, měl po pětadvaceti letech válčení jiné protivníky, než bylo kdysi slabé, špatně financované, a ještě hůře vedené žoldácké vojsko českých stavů. Byly to především švédské jednotky, které jeho Bavorsko děsily. Válčení se změnilo, peněz bylo pomálu a nepřítel je získával z plundrování a kontribucí. Vojevůdci švédské armády naplno uplatnily zásadu, kterou před časem prosazoval jejich vrchní velitel král Gustav Adolf. Bellum se ipsum alet! Ať válka živí sama sebe…Bavorská, švábská a franská města platila Švédům, jako mourovatá a kdo jim nezaplatil, ten často přišel o všechno. Vévoda Maxmilián jeden čas musel před nimi uprchnout dokonce ze se svého sídla v Mnichově. Velký vítěz z prvních let třicetileté války byl unaven a potupen. A tak, ještě dávno před Vestfálským mírem, který ukončil tuhle válku, Bavorsko vyjednávalo a v Ulmu sjednalo a hlavně zaplatilo separátní příměří se Švédy.
Málo vítězů, hodně poražených
Třicetiletá válka skončila uzavřením Vestfálského míru v Münsteru. Tento významný právní akt potvrdil tehdy nové skutečnosti. Některé z nich mají platnost do dnešních dnů, jako třeba uznání Švýcarské konfederace a Nizozemí a jejich odpojení od Římské říše, nebo ztrátu Lužických zemí pro českou korunu. Vítězem se zcela jistě stalo Švédsko, které kromě ohromné sumy peněz od německé strany, získalo důležitá území a města na severu Německa. A také Francie, která svou východní hranici posunula až na Rýn a získala důležité říšské území Alsasko. Prohrály všechny země, které se v průběhu třiceti let ocitly uprostřed válečného konfliktu. Následky byly děsivé a trvalo generace, než se podařilo rány třicetileté války zacelit. Mezi poražené se zařadil i panovnický dům Habsburský. I když formálně ovládl sbor kurfiřtů, ve kterém teď zasedal jediný nekatolický představitel, vliv císaře v říši zeslábl. Všechna velká i menší knížectví posílila svou nezávislost a Německo se ještě více rozdrobilo. Do feudálního propletence Svaté říše vstoupil i Švédi, kteří na severu ovládli Brémy, Wismar nebo Stralsund. Autorita Habsburků v těchto krajích byla nulová. Na druhou stranu císař zcela ovládl svá území v Čechách a Rakousku. A Češi mezi poraženými patřili k těm nejporaženějším.
Co by bylo, kdyby stavy zvítězily?
Jakým směrem by se ubíraly dějiny, pokud by české stavy vyhrály? Je to samozřejmě hypotetická představa, která má k pobělohorské realitě na míle daleko. Ale stejně existují jisté indicie a náznaky opírající se o vývoj v sousedních zemí, které mohou posloužit jako příklad. K idylickému vývoji by bylo daleko a české země by v budoucnu pravděpodobně nečekalo nic dobrého. Převahu by získávali luteráni a možná i kalvinisté, kteří projevili na mnoha místech v Evropě ještě větší míru fanatismu a nesnášenlivosti než katolíci. Potvrzují to události z Holandska, to neblaze proslulé obrazoborectví, které začínalo odstraňováním svatých obrázků. V jeho důsledku pak v Antverpách, Gentu, Utrechtu a jejich okolí zdivočelí kalvinisté zničili a vypálili pět a půl tisíce kostelů a klášterů. I za velice krátkého panování Fridricha Falckého v Čechách se kalvinisté v Praze stačili předvést. Ve svatovítském chrámu zuráželi nosy parléřovským bustám v triforiu a zničili obrazy a výzdobu z doby císaře Karla IV. Nezastavili se ani před ničením ostatků světců. Královna Alžběta Stuartovna, která byla zpočátku lidem velmi milá, ztratila veškeré sympatie, když nechala odstranit z Karlova mostu uctívaný kříž s Ježíšem Kristem, který ji prý pobuřoval. Navíc to ona dala zelenou fanatickému kalvínskému dvornímu kazateli Scultetovi ke zničení interiéru svatovítského chrámu. Prudké vzedmutí nenávisti ke kalvinistům potvrdilo, že většina české populace žila v náboženském prostředí, které bylo bližší spíše katolické mentalitě než tuhé kalvínské reformaci.
Čechy se ani nemohly stát druhým, bohatým Holandskem, jak o tom blouznili někteří vůdci stavů v čele s Václavem Budovcem, kteří prosadili příchod kalvínského krále. Zemí s bohatými městy a s kvetoucím obchodem. Na to byla měšťanská vrstva v Čechách málo bohatá a politicky slabá. Vítězství na Habsburkem by ještě více posílilo postavení a moc vysoké šlechty. O to přece českým stavům od počátku povstání hlavně šlo. Proto mnohem pravděpodobněji by další vývoj připomínal polskou Rzeczpospolitou, šlechtickou republiku se slabým králem, kterou časem zahubila bezbřehá svévole magnátů. Z Francie a Španělska byl na vítězném postupu do střední Evropy absolutismus. Zápas o něj byl by sveden nepochybně i v Českém království, a to i tehdy, kdyby na Bílé hoře zvítězil Fridrich Falcký. Dříve či později by se v Čechách muselo rozhodnout, kdo je pánem? Král, nebo stavové? Polský scénář by byl nejblíže.
Co Čech, to katolík
Tak jako je nesmysl hovořit o národním charakteru povstání českých stavů, je těžké hovořit o tom, že protestantským Čechům bylo vnuceno katolické náboženství. Významná část, většina české populace, se tehdy modlila při utrakvistických bohoslužbách, které byly svou povahou, modlitbami, zpěvy a svátostmi mnohem bližší katolickým než luteránským, nebo dokonce kalvínským bohoslužbám. Tuto teorii potvrzují dochované zpěvníky a náboženské knihy utrakvistů. Označení utrakvismus pochází z latinského sub utraque specie, což v překladu znamená pod obojí.
Tato kališnická církev si zachovala katolické rituály a lišila se od oficiální římskokatolické církve jenom podáváním krve Páně a uctíváním mistra Jana Husa. Oproti tomu luteráni překopali obřady a zrušili svátosti, které byly v Čechách stále živé. A tak císař a král Ferdinand II. který musel dobývat české země kvůli vzpouře stavů, nemusel příliš dobývat srdce věřících. Ti teď museli uznat papeže za hlavu církve a smířit se s tím, že nemohou přijímat z kalicha. A k návratu do lůna římské církve jim stačila pouhá zpověď. Papež považoval stavovské povstání za dílo kacířů, ale většinu českého lidu měl jenom za zbloudilé ovečky, kterým je třeba pomoci nalézt zpátky cestu domů.
Tím není řečeno, že by rekatolizace neměla kruté a násilné stránky, které postihly nábožensky vyhraněnou luteránskou a českobratrskou menšinu. Mezi nejotřesnější případy patří umučení protestantského pastora Mikuláše Ulického, kterého v roce 1627 chytli císařští knechti v Čáslavi. Katani mu nejprve usekli ruku a pak hlavu. Fanatismus je vedl až k tomu, že jeho tělo rozčtvrtili. Takové krutosti ale nebyly typické. V Čechách probíhala rekatolizace spíše jako promyšlená vzdělávací akce. Podíleli se na ní evropští vzdělanci z řad jezuitů a františkánů. Vynikající postavou tohoto období byl důsledný zastánce mírného postupu kapucínský učenec Valerián Magni, který působil jako diplomat a poradce pražského arcibiskupa Harracha.
A další poražení
Jestliže už v předbělohorských dějinách byl význam českých měst, včetně Prahy zanedbatelný, tak po Bílé hoře byl doveden k bezvýznamnosti. Města před tím i potom sloužila pouze k pumpování peněz. Jejím příjemcem byly nejprve stavy, pak koruna. Navíc hněv trestajícího krále společně s pocity nechuti a nedůvěry k městům zadal měšťanstvu smrtelnou ránu. Bylo to po letech patrné i na první pohled. Praha pobělohorská se zaplnila výstavnými paláci nového panstva, kvůli kterým zmizely stovky menších domů. Skvělý renesanční rozmach Prahy přišel vniveč. Menší královská města byla rovnou obrazem bídy a úpadku. Nástup nových cizích rodů přicházejících pomalu z celé Evropy, kterým císař rozdával česká panství způsobil i nenapravitelnou újmu nižší české šlechtě, která vedle měšťanstva byla hlavním nositelem národního života. Pro hospodářství to byla újma, která z Čech udělala zaostalou provincii na dalších dvě stě let.
Další obětí vítěze na Bílé Hoře byli ti nejchudší, rolníci a sedláci, kteří už neměli žádnou ochranu proti mocenské svévoli nové šlechty. Císař naopak ještě přál myšlence utužení panství nad poddanými, které by rychle obnovilo prosperitu hospodářství a zamezilo vesnickým rebeliím. Nikdy se také patrně už nedovíme, jak moc Čechy utrpěly emigrací. A kolik zoufalých lidí z náboženských i existenčních důvodů odešlo bez majetku ze svých domovů.
Čtyřicet let od konce třicetileté války nejvyšší kancléř království českého hrabě František Oldřich Kinský napsal: Je jisté, že po válce ležela opuštěná aspoň třetina království. Krajina zpustla a osiřela…
Související
-
Bílá hora 400 let
Jedna bitva – nedozírné následky. Nikdo ze současníků si nedovedl představit, kam porážka malého vojska stavů u Prahy zavede české země.
