Slavní na Bílé hoře

Památník bitvy na Bílé hoře vztyčený v roce 1920. V pozadí letohrádek Hvězda. Foto:  Miaow Miaow, CC BY-SA 3.0

Události na počátku třicetileté války sem zavály vítěze i poražené. Někteří zde našli svůj hrob a jiní slávu.

Jeden ze Šliků skončil na popravčím špalku a druhý, přestože také stál na špatné straně, se za sedm let stal polním maršálem. Jiný maršál, tak silně věřící, že se mu říkalo „mnich v brnění“, má na svědomí nejhorší masakr třicetileté války. Přesto má své poutní místo v Bavorsku, jako ochránce pravé víry. Tady začala zářit hvězda Valdštejna, Piccolominiho a jiných válečníků. Pod letohrádkem Hvězda se mihl i slavný vědec a filozof. Jsou to jen střípky z lidského Babylónu na Bílé hoře před čtyřmi sty lety.

Maxmilián, vévoda bavorský

Maxmilián I. Bavorský, portrét od Joachima von Sandrarta ze 17. století. Zdroj: volné dílo

Odchovanec jezuitů a přísný katolík bojoval s reformním vyznáním na všech frontách. Po ustavení Protestantské unie v Německu založil s dalšími říšskými knížaty a kurfiřty Katolickou ligu a stal se jejím vůdcem. Maxmilián nebyl přítelem Habsburků a nerad svolil roku 1610 k přijetí tehdy ještě arcivévody Ferdinanda Štýrského do ligy. Na počátku české války roku 1619 postavil vojsko třiceti tisíc mužů, kterým velel zkušený polní maršál Tilly. Maxmilián za vojenskou pomoc dostal jako zástavu Horní Rakousy. Po bitvě na Bílé hoře obsadil Horní Falc s Řeznem. Císař Ferdinand II. mu toho území, kdysi patřící do zemí koruny české, přiřkl jako odměnu místo Horních Rakous, které si vzal zpět. Zároveň mu udělil hodnost kurfiřtskou, kterou odebral poraženému zimnímu králi Fridrichu Falckému. Byl nejvýznamnějším spojencem Habsburského domu. Po bitvě na Bílé hoře odvezl z Prahy 1 500 vozů kořisti. Ve druhé polovině třicetileté války Bavorsko dost trpělo nájezdy Švédů a Maxmilián dokonce musel před nimi uprchnout z Mnichova. Za značné finanční odstupné raději vyjednal se Švédy separátní příměří ještě před Vestfálským mírem v roce 1648.

Jan Tserclaes Tilly

Jan Tserclaes Tilly, portrét od van Dycka. Zdroj: volné dílo

Vlámský vojevůdce ve službách Katolické ligy. Byl tak silně věřící, že se mu říkalo „mnich v brnění“. Po vítězství nad českými stavy bojoval se střídavými úspěchy po celém Německu. V roce 1626 porazil dánského krále Christiana, který se po potupné porážce musel stáhnout zpět do Dánska. Dobyl řadu měst, například Heidelberg, sídelní město Fridricha Falckého a také Magdeburg po dvouměsíčním obléhání. Společně s generálem Pappenheimem připustili několikadenní rabování města. Během něj byla naprostá většina obyvatel města, asi třicet tisíc lidí včetně žen a dětí, povražděna. Šlo o nejhorší masakr třicetileté války. Po vstupu Švédů do války se situace Katolické ligy zhoršila. Tilly se snažil zabránit Švédům v proniknutí do Bavorska, a tak v roce 1632 s nimi svedl bitvu u Rainu nad Lechem, ve které byl poražen a smrtelně raněn. O patnáct dní později zemřel Jan Tserclaes Tilly v Ingolstadtu na tetanus. V Bavorsku je dodnes uctíván jako hrdina a bojovník za svatou víru. Má zde i své poutní místo.

Karel Bonaventum hrabě Buquoy, baron de Vaux

Karel Bonaventura Buquoy d Pietera Paula Rubense. Zdroj: volné dílo

Pocházel ze severofrancouzského Arrasu a sloužil jako voják v několika katolických armádách. V roce 1618 přišel na zavolání císaře Matyáše do Vídně a v hodnosti polního maršála se ujal velení císařských vojsk. Jen neochotně se za tažení roku 1620 podrobil velení Maxmiliána Bavorského. Jako žák španělské válečné školy bojoval defenzivním způsobem a tuto taktiku také uplatňoval i v čele císařských vojsk. Prý se řídil se zásadou, že do bitvy se má pochodovat obezřetně a s olověnýma nohama. Původně nechtěl s českým vojskem na Bílé hoře vůbec bojovat, nakonec ustoupil nátlaku bavorského vévody. Předpokládal, že bitva stejně skončí po krátkých šarvátkách smírně a armády se na zimu rozejdou. Hrabě Buquoy utržil čtyři dny před bělohorskou bitvou u Rakovníka velmi nepříjemné a choulostivé zranění, o kterém kronikář Pavel Skála ze Zhoře zaznamenal: „Objížděje soldáty své, dostal rány nebezpečné z muškety skrze stehno, až mu kulka o žalud oudu přirozeného zavadila.“ Bitvu na Bílé hoře nemohl proto sledovat ze sedla válečného oře, jak se na vojevůdce patří, ale z polštáře na voze. Za odměnu získal maršál Buquoy od císaře panství Nové Hrady a Rožmberk v jižních Čechách. Tento rozsáhlý majetek zůstal hraběcí rodině až do roku 1945.

Opatrný vojevůdce byl ale v boji vždy svou odvahou příkladem vojákům. To se mu nakonec stalo osudným. Po bitvě na Bílé hoře ho poslal císař bojovat proti Bethlenovi do Uher. Zahynul při obléhání pevnosti Nové zámky na jihu Slovenska, několik dní před popravou českých pánů v Praze.

Ottavio Piccolomini

Octavio Piccolomini, volné dílo

Jde o příslušníka slavného rodu papežů a vojevůdců. Jako mladý důstojník v hodnosti rytmistra bojoval v pluku, který císaři poslal toskánský velkovévoda Cosimo II. di Medici. V císařských službách pokračoval po Bílé Hoře v dalších bojích v Uhrách i po celém Německu. Přechodně upadl do císařské nemilosti, když se ukázalo, že od loajálních měst vyžadoval výpalné za jejich ochranu. Za zradu vojevůdce Valdštejna ho Ferdinand II. jmenoval maršálem, udělil mu jako léno náchodské panství a k tomu mu dal mu 100 000 zlatých. Od španělského a neapolského krále Filipa IV. Habsburka dostal Řád svatého rouna a titul vévody z Amalfi. Jeho jediný syn zahynul v bitvě u Jankova se Švédy na sklonku třicetileté války. Intriky a zradu maršála Piccolimiho popsal Friedrich Schiller ve své hře Valdštejn.

Jindřich Matyáš Thurn

Podobizna hraběte Thurna na rytině z Theatrum Europaenum, volné dílo

Vůdce stavovského povstání. Narodil se v tyrolském Innsbrucku do rodiny hraběte z Thurnu, ale jeho matka byla Barbora Šliková. Nikdy se nenaučil česky, protože ani jeho matka česky nemluvila. Thurn navštěvoval jako chlapec bratrskou školu v Ivančicích na Moravě. Mezi jeho spolužáky byl pozdější vůdce moravské šlechty Karel ze Žerotína a také mladý Karel Lichtenštejn, zakladatel knížecí dynastie a krutý zemský správce po Bílé hoře. Thurn poměrně brzo osiřel a než získal majetek z dědictví po strýci ve Slovinsku, byl téměř bez prostředků. Situaci řešil tím, že vstoupil do císařské armády, se kterou bojoval proti Turkům v Uhrách. Ze získaného dědictví a věna zakoupil v severních Čechách velké panství Veliš, a tak se stal zámožným členem české stavovské obce. Aktivně vystupoval na straně stavů proti císaři Rudolfu II. a přispěl k jeho pádu. Rudolfův nástupce na českém trůnu Matyáš odměnil Thurna výnosným karlštejnským purkrabstvím. Ale přízeň Habsburků netrvala dlouho a z Thurna se stával přirozený vůdce odbojných českých stavů. Jako jeden z mála vystoupil na českém zemském sněmu proti přijetí Ferdinanda Štýrského, budoucího císaře Ferdinanda II., za českého krále. To mu Habsburk nikdy neodpustil. Thurn byl statečný voják, ale jen průměrný vojevůdce a politik. Také on nese svůj díl viny na selhání stavovského odboje. V očích habsburského dvora byl hlavou povstání, a proto byl exemplárně potrestán. V dubnu 1621 byl v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a statků. Do Prahy se vrátil ještě jednou po deseti letech se saskou armádou. Celou dobu exilu stál proti Habsburkům. Zemřel daleko od Prahy v Pobaltí, kde dožíval u svých vnoučat. Pochován je v estonském Talinu.

Kristián mladší, kníže z Anhaltu

Kristián I., kníže Anhaltsko-bernburský, na vyobrazení z roku 1615. Zdroj: volné dílo

Nejstarší syn knížete Kristiána I. z Anhaltu, vrchního velitele českého vojska. Po otcově smrti roku 1630 se stal vládnoucím knížetem jako Kristián II. Válčil na straně stavů od roku 1619 a na Bílé hoře vedl prudký úspěšný útok jezdectva, nejprve na císařské kyrysníky a pak i na pěchotu. Protože ho nikdo nepodpořil, nepřítel jeho jezdce pomalu obklíčil. Jednadvacetiletý anhaltský princ bojoval až do konce. Byl dvakrát těžce raněn do ramene a do hlavy. V bolestech zůstal na bojišti až do druhého dne. Pak padl do zajetí, kde ho naštěstí císařští důstojníci poznali a ušetřili mu život. Mladý Kristián z Anhaltu vystupuje jako hrdina i v románu Mistr Kampánus od Zikmunda Wintera.

René Descartes

Portrét René Descarta od Franse Halse (cca 1649-1700). Zdroj: volné dílo

„Myslím, tedy jsem.“ Koho by napadlo, že tenhle slavný filozof, autor neméně slavné věty, byl v mládí dobrodruh. Dříve než napsal svá vědecká a filozofická díla, sepsal pro svou potěchu knihu o šermu. A protože se zajímal o válečné události a samotný boj, vydal se z Francie do Nizozemí, kde se bojovalo pořád. Válka nizozemských provincií se španělskou korunou se táhla už desítky let. A pro mladé dobrodruhy to byla vynikající příležitost. Dva roky sloužil jako důstojník u holandského místodržícího Mořice Oranžského. Pak se nechal naverbovat pro katolickou ligu. A právě s bavorským plukem bojoval na Bílé hoře. S Buquoyem pak ještě odešel do války proti Gabrielu Bethlenovi do Uher.  O slavném vědci a filosofovi ještě víme, že se v roce 1642 holandském v Leidenu setkal s Janem Ámosem Komenským a rok později s princeznou Alžbětou. To byla nejstarší dcera českého zimního krále Fridricha Falckého, se kterou si pak dlouho dopisoval.

A kdo na Bílé hoře chyběl…

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

Albrecht z Valdštějna, volný zdroj

Příslušník jedné z mnoha rodových větví staré české šlechty, usazené na Moravě. Rozhodl se pro vojenskou kariéru a nejprve sloužil v pluku moravských stavů. Jeho rodina byla českobratrská, ale on sám už v mládí konvertoval ke katolictví. Své vojenské začátky si odbyl v Uhrách proti Turkům, stejně jako mnozí z válečníků, kteří se později utkali na Bílé hoře. V době počínajícího nepřátelství mezi císařem a českými stavy naverboval pro moravské stavy pěší pluk a současně nabídl své služby Ferdinandu II. V Nizozemí pro něj najal kyrysnický pluk, který pak bojoval na Bílé hoře. Valdštejn sám však na bojišti chyběl, vedl v té době trestnou výpravu proti odbojným českým městům.

Vítězství katolíků na Bílé hoře byl pro něho počátek závratné kariéry. Stal se z něj úspěšný vojevůdce, největší podnikatel s válkou v Evropě, vévoda meklenburský a frýdlantský, kníže zahaňský a generalissimus císařských vojsk. Bohatství a moc ho nakonec strhly do záhuby. Pro císaře Ferdinanda II. začal být nebezpečný, zvlášť když se proslýchalo, že se Valdštejn domlouvá s protestanty, kteří mu nabízeli český trůn. Na císařův pokyn byl 25. února 1634 v Chebu zavražděn vlastní skotskou osobní stráží. V té době už byl velmi vážně nemocný a předpokládá se, že by byl živ už jenom pár měsíců.

Jáchym Ondřej hrabě Šlik

Portrét Jáchyma Ondřeje Šlika z Holíče, hraběte z Pasounu (1569–1621), foto: Národní muzeum, CC BY-NC-SA 4.0

V době bitvy na Bílé hoře velel pomocnému vojsku ve Slezsku. Šlikové byli velmi bohatý panský rod, který tvořilo několik rodových linii. Jáchym Ondřej patřil k nejbohatší větvi, která proslula těžbou stříbra v Jáchymově. Vlastnila také četná panství v západních a severních Čechách. Byl velmi vzdělaný, vystudoval na prestižní univerzitě v Jeně a jako mladý kavalír se zdržoval u saského dvora v Drážďanech. I když Šlikové byly starým českým šlechtickým rodem, na začátku sedmnáctého století to byly ve všech větvích čistě německé rodiny. Po návratu do Čech se zařadil mezi přední vůdce nekatolické opozice. Bohužel, svým opatrným a smírným postojem na sněmu způsobil, že byl roku 1617 přijat Ferdinand Štýrský za českého krále. Jako hlava českých luteránů chtěl později na český trůn prosadit saského kurfiřta, kterého dobře znal. Zvolením protikandidáta Fridricha Falckého Šlikova politická prestiž značně utrpěla. Po porážce na Bílé hoře se uchýlil do Lužice, kde hledal ochranu u saského kurfiřta. Ten ho ale zradil a v květnu 1621 vydal Šlika císaři do Prahy.

21.června 1621 byl na Staroměstském náměstí říšský hrabě Jáchym Ondřej Šlik popraven jako první ze sedmadvaceti pánů. Nejdříve byl sťat, poté mu kat usekl pravici. Původní verdikt ovšem zněl čtvrcení zaživa.

Autor: Petr Lukeš
klíčové slovo:

Související

  • Bílá hora 400 let

    Jedna bitva – nedozírné následky. Nikdo ze současníků si nedovedl představit, kam porážka malého vojska stavů u Prahy zavede české země.