Hrůzy třicetileté války

Ještě týden po vyhlášení Vestfálského míru obléhali Švédi Prahu. Kdyby jim padla do rukou, možná by ji potkal stejně zdrcující osud jako Magdeburk, Frankfurt a další nešťastná města.

Habsburská krutost

Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí

Třicetiletá válka znamenala pro české země katastrofu. Kolik klášterů, kostelů a staveb lehlo popelem. Kolik lidských životů měla na svědomí. Její krutost předznamenala nelítostná pomsta vítěze na Bílé hoře, císaře Ferdinanda II. Za to, co nařídil při popravě českých pánů na Staroměstském náměstí, by se nemuseli stydět ani krutí Mongolové, nebo středověcí krutovládci. Ještě před pár lety byla Praha osvíceným centrem humanismu, umění a náboženské tolerance. Teď sledovala smršť ukrutenství, popravu osmdesátilého starce, utínání hlav a údů. Rektoru Jeseniovi kat před stětím nejprve vyřízl jazyk. Krutá odplata Habsburků nad příslušníky českých stavů tento rod historicky zostudila.

V prvních válečných letech

Bartolomějská noc, malba od Françoise Duboise, dokončená před rokem 1584; Zdroj: volné dílo

Před Bílou horou bylo v Evropě poměrně málo válek. Ve Francii po válkách Svaté ligy s hugenoty vládl už více než třicet let mír. Náboženský podtext měly také boje generálních stavů se španělskou korunou v Nizozemí. Opět katolíci proti kalvinistům. A pak se také s menšími přestávkami bojovalo proti Turkům v Uhrách. V těchto případech ve jménu boha vojáci často páchali zvěrstva. Příkladem budiž Bartolomějská noc a vyvraždění tisíců hugenotů v Paříži, nebo napichování zajatců v tureckém týlu na kůl. Tam, kde bojovali proti sobě profesionální vojáci, byla situace jiná. Důstojníci, kteří se válkou živili a často také měnili strany, byli k sobě svým způsobem ohleduplní. Odevzdání kordu a galantní zajetí k tomu patřilo. Na Bílé hoře se tohoto zacházení v zajetí dostalo mladému princi Anhaltskému i Jindřichu Šlikovi. Když padl o pětadvacet let později po bitvě u Jankova jediný syn maršála Piccolominiho, Švédové ho zabili. Léty krutost války rostla a postihovala především lid na venkově a také města.

Největší masakr třicetileté války

Dobytí Magdeburgu v roce 1631. Z třiceti tisíc obyvatel jich přežilo pouhých 5 000. Zdroj: volné dílo

Během válečných let poklesl počet obyvatel střední Evropy v průměru o třicet procent, u mužů to bylo až o padesát procent. Na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v Meklenbursku, Pomořansku i na dalších místech až o dvě třetiny. Nejvíce zničeným městem se stal Magdeburg, ve kterém z třiceti tisíc obyvatel zůstalo po válce pouhých 2 464 osob. Starobylé město se sídlem arcibiskupa a universitou bylo v posledních desetiletích silně protestantské, Bylo to jediné velké německé město ve vnitrozemí, na které se švédský král Gustav Adolf mohl spolehnout. I proto sem od jihu po Labi přitáhl císařský maršál Tilly, tento „mnich v brnění“, jak mu říkali současníci. Po dlouhém a těžkém obléhání pustili Tilly a generál Pappenheim své muže na zteč. Hladoví a naštvaní obléhatelé v zuřivém střetu obranu prolomili a dostali se do města. To bylo pro Magdeburk osudné. Vítěze posedl amok. Zběsile a jako pomatení sekali po všem, co jim přišlo do cesty. Takhle rozsekali i pár katolíků, kteří je přišli vítat jako osvoboditele. Měšťané hledali záchranu a azyl v kostelech. Vojáci zatloukli dveře a kostely zapálily. Četné jednotvárné příběhy popisují příval zabíjení, znásilňování a bezbřehé krutosti. Děti nabodnuté na kopí, těla vláčená koňmi v ulicích hořícího města. A požár zkázu Magdeburku dokonal. Když bylo po všem, zůstala stát řada několika domů kolem kamenné katedrály. Všude se šířil zápach spáleného masa, ohořelé mrtvoly okusovali psi. Ti, kteří masakr přežili, museli tu spoušť uklidit. Na hroby nikdo ani nepomýšlel. Nezbývalo nic jiného než naházet mrtvoly do Labe. Dva týdny jezdily od spáleniště města ke břehu Labe povozy s nákladem spálených mrtvol.

Cestou k Magdeburku

Gustav II. Adolf kolem roku 1630, volné dílo

Švédský král Gustav Adolf o nebezpečí, které hrozí Magdeburku, věděl, a proto mu vytáhl na pomoc. Měl však málo peněz i proviantu, proto se zastavil před Frankfurtem nad Odrou. Město sice bylo protestantské, ale to mu nepomohlo. Frankfurt teď držela nepřátelská císařská posádka, a tak ho Švédi oblehli. Při zteči se vyznamenaly především skotské jednotky, které se do města dostaly průrvami k opevnění. Od krále dostaly před bojem žold a doporučení, aby nikoho nešetřily. Skotové tak připravili císařským krvavou lázeň. Gustav Adolf přislíbil svým mužům tři hodiny drancování „ovšem s mírou a bez zabíjení civilního obyvatelstva.“ Když ale rabování jednou začalo, nedalo se zastavit. Veškerý pořádek se zhroutil. U velitelů nezůstal jediný voják, rabovali, znásilňovali a zabíjeli všichni. Za svítání skýtalo město strašný pohled. Mrtvoly ležely všude, rozsekaní muži, nahé ženy. Trvalo šest dní, než byli všichni pohřbeni a „nakonec byli hromadně naházeni do velkých jam, po stovce do každé.“ Také vinou tohoto řádění přišli Švédové s pomocí Magdeburku pozdě.

Utrpení českých měst

Obléhání Brna Švědy, 1645|Foto: Wikimedia Commons, public domain

Nymburk čelil obležení už při prvním vpádu saských vojsk do Čech roku 1631. To právě začala po takzvané česko-falcké a pak dánské válce třetí část třicetiletého válečného konfliktu, když do Čech vyrazilo vojsko saského kurfiřta. Praha před ním bez boje kapitulovala, ale Nymburk, obsazený císařskou posádkou, svedl s útočníky lítý boj. Při dobývání město zničil rozsáhlý požár a následné vojenské rabování. Sasové se sem vrátili i o tři roky později a zmasakrovali většinu městského obyvatelstva. Chomutov v první půli května 1639 byl Švédy vypleněn hned pětkrát, místní obyvatelé byli často umučeni k smrti. Vojáci chomutovské měšťany dokonce lámali kolem, aby z nich dostali přiznání, kde mají ukryté peníze a majetek. Švédové se barbarsky chovali i v Brandýse nad Labem. Nestačilo jim loupit v kostelech. Pro pobavení například tahali ven mrtvoly z kostelních krypt. Damoklův meč visel nad Litoměřicemi. Prošli tudy už Sasové v roce 1631 při svém vpádu do Čech. Stejně jako Mělník nebo Stará Boleslav se staly i Litoměřice pro svou výhodnou polohu na Labi několikrát základnou, jednou Sasům, podruhé Švédům. Právě jejich vojevůdce Johan Baner chtěl biskupské město nakonec vypálit, přežilo jen díky přímluvě generálovy manželky. Ani císařští se ke svým podaným nechovali o moc lépe. Ve Vídni považovali evangelíky z Valašska za spojence Švédů, proto je v roce 1644 nemilosrdně potrestali. Jakmile švédské vojsko odtud odtáhlo na sever, nechali ve Vsetíně popravit dvě stě lidí.

Zpustošená země

Venkované napadají rabující žoldnéře, volné dílo

Ještě hůře postihlo plundrování armád venkov. Některé kraje, kterými se přelévala válka, připomínaly spálenou zemi. V průběhu třicetileté války i v době, kdy boje už skončily, ničily venkovní krajinu epidemie. Kroniky a dobové záznamy se zmiňují o takzvané „uherské nemoci“. Její podstatu dodnes neznáme, ale snad šlo o úplavici nebo syfilis. V rozsáhlých oblastech propukaly také epidemie tyfu, moru nebo kurdějí. V Čechách po třicetileté válce zmizely stovky vesnic i mnohá menší města. Demografický úbytek byl katastrofický… V českých krajích klesl počet obyvatel pod jeden milion, na méně než polovinu ve srovnání s rokem 1620. Na Moravě žilo po válce asi jenom šest set tisíc lidí. Většina obětí válečných útrap umřela hlady. Venkov se nájezdníkům snažil bránit, ale převaha vojáků byla příliš velká. Severně od Mnichova přepadla a zajala velká skupina švábských sedláků padesátku švédských vojáků. V návalu zuřivosti jim uřezali uši a nosy, usekli ruce, vypíchli oči a ponechali je jejich osudu. Pomsta švédského velení přišla okamžitě. V jediném dni Švédi vypálili dvě stě švábských vesnic.

Nic dobrého ale nečekalo ani poválečné generace. Dramatický úbytek vesnického obyvatelstva vedl k takzvanému druhému nevolnictví. Aby byla zajištěna produktivní pracovní síla, přišla nařízení, která sedláky připoutala k půdě, a také přibývalo roboty. Nikdo se nesměl ze své vesnice, nebo panství vystěhovat. Nikdy nebyl venkov tak svázán a poroben. Ne všichni ale sklonili hlavy. Hlavně z krajů na severu Čech sedláci a rolníci přebíhali s celými rodinami do Saska a dál do Braniborska, kde podmínky k životu byly pro exulanty příznivější. Dodnes tam jejich potomci žijí.