Pobělohorská doba nebyla jen dobou temna

Knihy Kordy, foto: Archiv Stanislava Běhala

Historický román Kordy zavádí čtenáře do bouřlivého období třicetileté války. Autor architekt Stanislav Běhal v něm chtěl ukázat, že to nebylo jen období úpadku.     

Stanislav Běhal, foto: Archiv Stanislava Běhala

Autorem románu je ing.arch. Stanislav Běhal. Muž, který se aktivně podílel na navrácení Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. RPI poskytl u příležitosti vydání knihy rozhovor, i když distribuce byla nakonec kvůli koronavirové epidemii zastavena.

Spolu s mladým žoldnéřem se čtenář dostane na slavná bojiště třicetileté války, ale i do honosných paláců. Co vás přimělo zvolit si právě toto téma?

Běhal: „Celou dobu mám zájem o historii, jsem vystudovaný architekt, věnoval jsem se rekonstrukcím  památek a štvalo mě, že se pobělohorská doba prezentuje jako doba úpadku, doba temna. Tady se pomalu člověk nemohl nadechnout. Já jsem se za svou praxi věnoval spoustě barokních kostelů. Skoro každá vesnice má barokní kostel. Celá krajina, která se v té době vytvářela, průhledy, poutní místa, to všechno je vytvořeno v baroku. Ten nepoměr mě jako katolíkovi vadil. Také mi vadil jednostranný pohled na výklad historie, že všechno, co bylo po Bílé hoře, bylo špatně a byli tu trpící české stavy. Takže jsem si řekl, že napíši tendenčně pro-katolický román. Nakonec to tak není, snažil jsem se, aby to bylo vyrovnané.“

Překvapilo vás něco na zvyklostech tehdejšího běžného života?

Třicetiletá válka, zdroj: Dcander, CC BY-SA 3.0

„Samozřejmě třicetiletá válka byla strašně krutá, byla to první válka, která dopadla plnou vahou i na civilní obyvatelstvo. Když se pak člověk dočte, co vesnic zaniklo, to se potom dá srovnat s husitskými válkami. U nás během třicetileté války vymřela třetina obyvatelstva. Zajímavým postřehem je, že mnohem více vojáků zemřelo hlady a na nemoci než v bitvách.“

Třicetiletou válku můžeme označit za první celoevropský konflikt s náboženskou podstatou. Co bylo podle vás prvním impulsem vypuknutí konfliktu?

V Čechách to bylo to, že tu byla velká většina nekatolíků, ale katolický císař. Ten začal uplatňovat zásadu Cuius regio, eius religion-  což znamená koho země, toho víra. To vzniklo na základě selských válek v 16. století. Nebylo to ani tolik o utiskování náboženské svobody, ale o redukci stavovských svobod.“

Vy jste se podílel na navrácení Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Jaká byla jeho symbolika v té době a jaká je jeho symbolika dnes?

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, foto: Ian Willoughby

„Symbolik je spousta. Základní dedikcí bylo poděkování za to, že se Praha v roce 1648 ubránila Švédům, kteří na sklonku třicetileté války dobyly Hradčany a Malou stranu a snažili se dobýt Nové a Staré město, aby je mohly vyplenit. Bylo to chvíli před uzavřením vestfálského míru. Dokonce i několik dnů poté, kdy se už vědělo, že vestfálský mít je uzavřen, Švédové chtěli Prahu dobýt a odnést si kořist, o to jim šlo. Bylo mnoho tisíc profesionálních žoldnéřů proti několika stovkám dobrovolníků. Stavěli se studentské legie, jednotka ze sloužících, Židé museli sloužit a ubránili se. V té době byl na Staroměstském náměstí votivní obraz Panny Marie tzv. Panny Marie Rynecké, který visel na jednom domě, a lidé se k němu chodili modlit o ochranu. V té době už byla Praha katolická. Na základě toho, že se ubránili, chtěli poděkovat Panně Marii za ochranu. Samotný sloup vznikl jako schránka pro ten gotický obraz Panny Marie Rynecké. Při nynějším návratu se tam vrátila kopie, originál je zachován a je umístění v kostele Panny Marie před Týnem. Druhým účelem bylo, že Ferdinand III. tím chtěl Praze poděkovat a přispěl na výstavbu Mariánského sloupu. Původně ho chtěli dát před Klementinum, ale nakonec si Pražané prosadili Staroměstské náměstí. Další symbolikou je, že na místě vztyčení Mariánského sloupu byla dříve šibenice, tudíž je to takový symbol smíření mezi panovnickou větví Habsburků a mezi pražským lidem. Už to není ta kacířská Praha, která byla dobyta v roce 1620, ale že už je všechno smazáno. Což císař stvrdil tím, že mnoho vůdců primasů a konšelů povýšil do šlechtického stavu. Praha dostala do znaku obrněnou paži. Dalším symbolem bylo odčinění pohany Staroboleslavského palladia. Když Sasové dobyli Prahu, tak dobyli také Starou Boleslav, ukradli Staroboleslavské palladium a na pohanu ho přibili na židli pod šibenicí, což tehdy Pražané, hlavně katolíci, nesli jako obrovskou potupu. Pak to snad sami Sasové sundali, protože se jim tu lidé začali bouřit.“