Adaptace v exilu je dlouhý proces, říká psycholog Jiří Diamant z Nizozemí

Jiří Diamant, foto: Martina Stejskalová

Ve středu v Praze skončila odborná část konference o exilu v letech 1948 a 1968. Uzavřela ji přednáška Jiřího Diamanta, který se věnuje psychologii exilu. Sám odešel do exilu po srpnu 1968 a usadil se v Nizozemí. O psychologii exilu napsal i několik odborných studií. Vychází v nich ze svých dlouholetých klinických zkušeností s psychickými problémy emigrantů. Milena Štráfeldová ho požádala o rozhovor pro dnešní krajanskou rubriku:

Jiří Diamant, foto: Martina Stejskalová
S čím vším se podle vašich zkušeností lékaře a psychologa musí exulanti vyrovnat v okamžiku, kdy odcházejí do exilu?

"To je hodně individuální a různé. Záleží na tom, jak jste staří, jaká máte očekávání a jakou máte motivaci k odchodu. Je to velmi složitý proces. Jsou lidé, kteří nikdy tento proces nedovedou k rozhodnutí, a jsou lidé, kteří se rozhodují impulzivně. V našem případě hrála určitou roli taky anticipace toho, co by se mohlo stát, kdyby Československo bylo připojeno k Sovětskému svazu, jak se tenkrát říkalo. A co taky hrálo závažnou roli, byl okamžik v mém životě, kdy můj otec nebyl schopen rozhodnout za mého bratra, který byl o čtyři roky mladší, a za mne, že nás pošle do Anglie v době, kdy Hitler začal ohrožovat Československou republiku."

Rozumím tomu tak, že pocházíte z židovské rodiny?

"Pocházím z brněnské židovské rodiny, žil jsem tam až do roku 1942 a otcova nerozhodnost zavinila rodinnou tragédii. Já jsem zůstal ze čtyřčlenné rodiny sám a pro svůj život jsem se rozhodl, že nechci opakovat chybu svého otce. Právě proto, že jsme v té době měli dvě malé děti."

Takže vy jste odcházel do exilu s rodinou, odcházel jste jako hotový profesionál, opouštěl jste kariéru v Československu...

"Víte, záleží na tom, nakolik je vaše povolání společensky podmíněno. Povolání psychologa je hodně vázáno na národní kulturu. Čili když se rozhodnete odejít, máte mnohem větší nesnáze s přizpůsobením se jiné kultuře a s osvojením řeči. Například my jsme šli do Nizozemí proto, že se tam konal Evropský psychologický sjezd, jehož jsem se účastnil jako člen československé delegace. Bylo nás tam kolem čtyřiceti a /v exilu/ zůstali asi tři nebo čtyři, poněvadž v době, kdy jsme tam byli, vpadla vojska Varšavské smlouvy do Československa."

Zkusme se vrátit k problémům exulantů. Jaké jsou jejich první zážitky a co je vlastně čeká v prvních dobách v exilu?

"V našem případě to byl do značné míry skok do neznáma. My jsme jeli do Vídně, tam byly stovky nebo tisíce českých uprchlíků, kteří se rozhodovali, do které země mají jít. My jsme spěchali pryč, protože to bylo příliš blízko, a tak jsme autem jeli přes Německo do Nizozemí. Cestou na parkovišti se nás ujali Holanďané. Když nás viděli, řekli: pojďte, můžete u nás bydlet. Čili jsem viděl, že to byli lidé, kteří sociálně cítili a byli velice angažováni. Tak jsme se dostali do Holandska a do Amsterodamu a tenkrát jsem dostal hned nabídku pěti různých zaměstnání."

To byla tedy ta snadnější cesta do exilu. Určitě vím o horších cestách. Přesto, i když jste získal brzy zaměstnání a vlastně i velmi vlídné zacházení, je emigrace v prvním období šok?

"Psychicky je to veliký zvrat, poněvadž se dostáváte do neznámého prostředí, jste zavalena nejistotou a máte velkou odpovědnost za rodinu. A v té době jsme nevěděli, jestli jsme si nepřibouchli zadní vrátka natrvalo. Ty první týdny byly těžké. Mimo to emigrant si musí zvykat, že když se dostane do země s tak zvláštním jazykem, bude léta vystupovat jako polonegramotný, i když má vysokoškolské vzdělání. Člověk se mohl zachránit angličtinou, a to jsem taky musel dělat v prvních letech, to ale nebylo uspokojivé pro mne ani pro mé klienty. Když jsem vyučoval na amsterodamské univerzitě, musel jsem přednášet anglicky, musel jsem číst jejich disertační práci a začít u anglického souhrnu a pak prolistovat tu holandštinu. To byla velká překážka. Mimo to člověk prožíval trauma z toho, co všechno opustil."

Jak dlouho to trvalo, nežli jste se tam vy konkrétně začal cítit doma?

"To trvalo jistě nejméně dva roky, než jsem si zvykl. Prodělal jsem různé fáze adaptace, jsou ovšem taky různé zvraty."

Dva roky tedy trvala první fáze adaptace. Je to obvyklá doba, nebo jste se setkal s případy, kdy se exulantům nepodařilo adaptovat ani po pěti, deseti letech?

"Ano, setkal jsem se s tím. A někdy je to takové, že máte dojem, že jste adaptovaná, a teprve po čase se dostaví pocit, jestli to stálo za to? Co všechno jsem ztratil a co jsem získal? Projevuje se to taky na výkonnosti, u některých se dostavuje deprese, beznaděj a někteří to řeší tím, že jdou dál. Ovšem druhá emigrace je administrativně dosti obtížná."

O Češích v emigraci se říká, že se velice rychle asimilují a že jsou většinou úspěšní. Setkal jste se vy ve své klinické praxi s těmi opačnými případy?

"Setkal. Musím říct, že většina Čechů v Nizozemí se dobře uplatnila. Byly ale taky případy, kdy lidé nezvládli úkoly a odpovědnost, které na ně byly kladeny. Mám například známého, který od sedmačtyřiceti let je v jakési invaliditě, v důchodu. Od té doby se už osmadvacet let protlouká životem, dnes už je na vozíčku a psychicky není v pořádku."

Jak si lze vůbec v zahraničí uchovat identitu a jak identita "tam" vypadá?

"Lidé se snaží přizpůsobit. Přitom si ale každý přináší něco ze své osobnosti, ze svých tradic a ze svých zvyklostí. A ty se mísí s místními zvyky. Tyto zvyklosti se přitom někdy těžko kombinují. Je to vlastně boj o pozice. - Ono se snadno mluví o adaptaci a integraci, ale v mnohých státech, takřka ve všech zemích, jsou viditelné i neviditelné meze, které vám klade prostředí. A v ten okamžik si řeknete, proč vlastně ta snaha? A pak dostanete pocit, že bych se vlastně nemusel tak exponovat a mohl bych si udržovat svou původní identitu, poněvadž mi to stejně nepomáhá..."