Adolf Müller, Masarykova busta v Užhorodě, Zdeněk Slouka
Jen několik týdnů po svém návratu z exilu zemřel v Praze zakladatel exilového nakladatelství Index Adolf Müller, v ukrajinském Užhorodě byl po víc než půl století znovu odhalen pomník Tomáše Garrigue Masaryka. Čističem stok v Austrálii i profesorem politologie na Columbijské univerzitě byl náš redakční host Zdeněk Slouka.
26. března, pouhých osm týdnů po svém definitivním návratu z dlouholetého exilu, zemřel v Praze zakladatel vydavatelství Index Adolf Müller. Z Československa emigroval v roce 1968 a až do poloviny 90. let přednášel politologii na německých univerzitách. V Kolíně nad Rýnem současně vedl nakladatelství Index, kde vyšly desítky knih československých disidentů i emigrantů. Müller uveřejňoval knihy Václava Havla, Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, Jiřího Gruši, Evy Kantůrkové a dalších zakazovaných autorů. V archívu Radia Praha se zachoval záznam z roku 1991, kdy knihy z Indexu získaly v Praze ocenění. Adolf Müller se při té příležitosti zmínil o knize, která mu byla zvlášť blízká:
"Je to rozhodně jedna z knížek, která zde byla jmenována, Mráz přichází z Kremlu od Zdeňka Mlynáře. To byla jedna z nejúspěšnějších knih, jaké jsme vydali, hlavně v tom oboru věcné literatury. Ale my jsme jich vydali 170 za těch asi 18 let. Já myslím, že tam až na malé výjimky nevycházely špatné knížky."
Díla zakázaných autorů vydával v tehdejším Československu spisovatel Ludvík Vaculík v edici Petlice. Požádala jsem ho o srovnání, za jakých podmínek pracovala Petlice a zahraniční vydavatelství ineditní literatury. K Indexu Vaculík řekl:
"Činnost například Adolfa Müllera v Indexu, to byla skutečně nakladatelská činnost, která se vyznačovala mimo jiné i redakcí a výběrem toho, co po umělecké nebo politické stránce bylo cenné. Všechny ty knížky šly z ruky do ruky a velice se to oceňovalo. Samozřejmě byl rozdíl v tom, že Škvorecký se orientoval na uměleckou prózu, zatímco na toho nešťastného Adolfa Müllera vybývala díla, která byla povinnost dokumentovat, povinnost vydat, a nebylo to tak líbivé. Proto jsem i já sám považoval za trochu nespravedlivé, když, potom co byl vyznamenaný Josef Škvorecký za svou činnost, nebyl podobně ceněný Adolf Müller. Několikrát jsem se při různých příležitostech o tom vyslovil."
Ocenění své práce, byť nešlo o nejvyšší státní vyznamenání, se Adolf Müller přeci jen dočkal. V roce 1994 byl vyznamenán Medailí Jiřího z Poděbrad za svůj "podíl na rozvíjení vazeb mezi demokratickými silami československé společnosti a ostatní Evropy v dobách nesvobody". Müller ji převzal spolu s Františkem Janouchem či Jiřím Pelikánem. V roce 1999 mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy.
28. března byla v ukrajinském Užhorodě, centru bývalé Podkarpatské Rusi, odhalena busta Tomáše Garrigue Masaryka. O její instalaci se zasloužila především česká Společnost přátel Podkarpatské Rusi a tamní krajanské spolky. Masarykův pomník přitom v Užhorodě již stál - před více než šedesáti lety. Na jeho tehdejší odhalení dosud vzpomíná předseda Společnosti přátel Jaromír Hořec:
"Já jsem byl svědkem toho, jak v roce 1928 v Užhorodě odhalili nádhernou sochu T. G. Masaryka. Bohužel tu sochu v březnu 1939 maďarské vojsko, které obsadilo Podkarpatskou Rus a jižní část Slovenska, zničilo."
Další osudy Masarykova pomníku byly poměrně dramatické. Ke konci války jej Němci převezli do Pasova. Tam pomník objevili Američané a vrátili jej zpátky na Slovensko. Z Bratislavy se stěhoval do Hranic na Moravě, kde ho sice instalovali, už v padesátých letech však přišel příkaz pomník odstranit. Podruhé tu byl odhalen v roce 1968, na začátku semdesátých let byl ale stržen znovu. Tentokrát "důkladně"- byl roztaven v kroměřížských železárnách.
"Já jsem jako chlapec si vždycky říkal, že ta socha se jednou musí obnovit. Stal jsem se potom po roce 1990, protože předtím to samozřejmě nešlo, předsedou Společnosti přátel Podkarpatské Rusi. A my jsme měli jako jeden z hlavních bodů, aby se Masaryk vrátil zpátky do Užhorodu,"řekl k současné obnově pomníku Jaromír Hořec.
Autorem nové busty se stal sochař Josef Vajce, který je i spolutvůrcem pomníku Tomáše Garrigue Masaryka na Hradčanském náměstí v Praze. Slavnostního odhalení busty v Užhorodě se kromě stovek krajanů zúčastnil i předseda českého Senátu Petr Pithart. K atmosféře, která slavnost provázela, předseda Společnosti přátel Podkarpatské Rusi uvedl:
"Tam přišli prostí lidé, kteří vzpomínali na První republiku. Přišel tam rusínský sbor, který zpíval českou hymnu, slovenskou hymnu a podkarpatskou hymnu. Bylo to neobyčejně dojemné, protože se tím oceňovala úloha Masaryka a První republiky, která na území Podkarpatské Rusi udělala ohromný kus práce po roce 1918."
A na závěr naší dnešní krajanské rubriky bych Vám ráda představila hosta naší redakce, politologa Zdeňka Slouku. Profesor Slouka prožil v emigraci prakticky půl století. Odešel totiž v první velké poválečné vlně československých uprchlíků - po takzvaně vítězném únoru.
"Odcházel jsem takříkajíc postupně, protože v době, kdy se změnily tady poměry v únoru 1948, jsem byl redaktorem Lidových novin v Brně, pod Peroutkou. Řada mých kolegů a přátel se potřebovala dostat brzy ven, a protože jsem měl spojení na lidi, kteří znali hranice, tak jsem jim napřed pomáhal. A když to začínalo hořet, tak jsem 13. prosince 1948 vykročil taky. Přes Mikulov a Břeclav do tehdejší sovětské zóny v Rakousku. Ve Vídni mi trvalo týden, než jsem si sehnal falešné papíry, abych mohl přejet ze sovětské zóny do americké, přes americkou do francouzské, do Innsbrucku. A dál už to nešlo, tak jsem zůstal v Innsbrucku asi půl roku a odtud jsem odjel do Austrálie na dva roky jako manuální dělník. Pracoval jsem, sekal třtinu, nakládal uhlí, chytal krysy v kanálech v Sydney, takové zajímavé práce to vždycky byly. Pak jsem něco napsal a nakonec jsem skončil v knihovně v New South Wales v Sydney. Tam jsem napsal takovou politickou studii, která se nějak dostala do ruky americkému velvyslanectví v Cannbeře. Od nich jsem pak dostal nabídku, abych šel pracovat jako politický analytik do Evropy. Tak jsem odjel v roce 1952 zpět do Evropy - Frankfurth, Mannheim, Heidelberg, Mnichov. To trvalo tři roky, pak mě přeložili v roce 1954 do Spojených států, do Washingtonu, do Pentagonu. Tam jsem už šel jako zaměstnanec americké vlády. A tam mě to otrávilo, protože jsem neměl co dělat, chtěl jsem študovat, tak jsem toho za rok nechal a šel jsem do New Yorku. Toužil jsem po tom být nočním vrátným, abych se přitom mohl trošku prospat a přes den študovat."
Kariéra od analytika Pentagonu po nočního vrátného je opravdu pozoruhodná. Zdeňka Slouku však takové životní skoky a náhody provázely dál. Právě při hledání místa nočního vrátného se totiž v New Yorku setkal s dalším významným emigrantem, Janem Stránským. A ten ho dovedl k Ferdinandu Peroutkovi do Radia Svobodná Evropa. Ve Svobodce zůstal Zdeněk Slouka celých jedenáct let, postupně se přitom vypracoval až na Peroutkova zástupce. Splnil si přitom i svůj sen - na Columbijské univerzitě vystudoval politologii.
"V roce 1964 nebo 65 jsem ještě pracoval pro Radio, na Columbii jsem už udělal doktorát a začal jsem učit. A od té doby jsem přes třicet let učil na amerických univerzitách mezinárodní politiku a právo. A to je celá historie, šlo to rychle."
Já bych k tomu jen dodala: historie jak z románu.
