Afghánistán na vlastní oči: Člověk v tísni významně pománá

r_2100x1400_radio_praha.png

Afghánistán patří 7 let po americké invazi stále k ostře sledovaným regionům světa. Obnovu válkami zpustošené země zajišťuje mezinárodní společenství mj. prostřednictvím nezávislých organizací a jednou z nich je česká společnost Člověk v tísni, která tu pracuje už od začátku 90. let. Vedle ní je tu také provinční rekonstrukční tým složený z vojáků a specialistů, a ten do oblasti vysílá česká vláda. Z návštěvy Afghánistánu se právě vrátil náš rozhlasový kolega Jaromír Marek a pro Radio Praha vysvětluje, jaký konkrétní význam má pomoc Člověka v tísni.

"Já bych skoro řekl, že množství práce, kterou Člověk v tísni v Afghánistánu odvedl, je větší než objem práce, kterou za poslední roky odvedl rekonstrukční tým. Pro zajímavost, Člověk v tísni patří mezi 31 zahraničních společností, neziskových organizací, které v Afghánistánu realizují vládní ´Projekt národní solidarity´. Ten platí Světová banka, japonská vláda, Evropská komise. A pokud mě paměť neplete, počet zaměstnanců, které má Člověk v tísni v Afghánistánu, se pohybuje kolem dvou set padesáti. Takže to je i na tamní poměry velmi významná společnost."

Jakého konkrétního typu jsou ty projekty. Dá se to shrnout do nějakých oblastí?

"Největší množství projektů se týká školství. Jsou to jednak stavby škol, vzdělávání učitelů, ale i třeba vzdělávání učitelů zemědělství a vůbec rehabilitace toho zemědělského sektoru, který utrpěl dlouhými dekádami válek. Ten program Národní solidarity vedle toho, že přináší do země infrastrukturu, buduje jakési zárodky občanské společnosti. Ta komunita sama určí, který projekt pro jejich vesnici bude nejlepší a který si z těch nabízených vybere. Je na nich, jestli si vyberou školu, nemocnici nebo vodní elektrárnu."

Když novinář dnes přiletí do té země, jaký je první dojem?

A jak v tomhle prostředí žije česká komunita?

"Komunita spojená s Člověkem v tísni je asi dvanáctičlenná. Je to pochopitelně složité. Bezpečnostní situace hodně ovlivňuje charakter toho života. Je to prostě život za zdmi domů, odkud se řídí projekty, a na některé projekty do některých oblastí ti čeští zaměstnanci Člověka v tísni vůbec nevyjíždějí a jezdí tam jenom místní lidé, afghánští inženýři a odborníci, protože pro Evropana by to tam už vůbec nebylo bezpečné."