Šťastné létající koberce afghánských žen
Islámský stát Afghánistán je jedním z nejchudších států světa. 23 let zde zuřila válka. Koncem roku 2001 byl za pomoci mezinárodní protiteroristické koalice svržen totalitní režim. Oficiálně je dnes v Afghánistánu vše na dobré cestě. Problém je, že zemi kromě války postihlo v posledních letech i tragické sucho i zemětřesení. Osmdesátiprocentní negramotnost, infekční nemoci, zoufalý stav komunikací i těžké přírodní podmínky činí Afghánistán zemí opravdu jen ztěží obyvatelnou. Zdálo by se, že jednotlivec sotva může pomoci. Přesto - opak je pravdou, jak dokazuje aktivita novinářky Petry Procházkové a sdružení Berkat.
Petra Procházková hovoří o projektu Happy Flying Carpets - Šťastné létající koberce:
"Když jsem byla v roce 2001 a 2002 v Afghánistánu, zjistila jsem, že ty slavné perské koberce tam skutečně vážou ženy, které vůbec neznají jejich hodnotu a vůbec nechápou, jak se to v Evropě cení. A říkala jsem si, proč by to tak mělo být, když ony tu hodnotu vytvářejí. A zjistila jsem, že ty ženy jsou ale i schopny určitého samostatného podnikatelského činu, protože jsou sice negramotné, ale jsou inteligentní a aktivní, a rozhodla jsem se, že jim pomůžeme trošku postavit se na vlastní nohy. Tak takhle mě to napadlo."
A teď co to konkrétně obnáší?
Našli jsme si asi hodinu cesty od Kábulu vesničku Fakiro, to znamená chudí, a tam byla skupina žen, které umějí už vázat koberce. To byla podmínka, my je to nemůžeme učit, protože to samy neumíme, jako ženy v Berkatu. Ty ženy neměly vůbec nic, ani střechu nad hlavou, my jsme jim nakoupily výrobní prostředky, vysvětlily jsme jim ten náš záměr (to tedy byla nejtěžší část projektu, vysvětlit jim to), no a v tuto chvíli už vážou, šijí a vyšívají. Takže to ani tak složité nebylo. Složité bylo sehnat na to peníze."
A máte dost zájemců o koberce?
"Zájemců máme strašně moc. Problém je trošku ten, že ten projekt je zatím strašně maličký, asi 15 žen, a vázání jednoho koberce trvá 3 - 5 měsíců. To nejsou vlastně obyčejní zájemci, ale naši sponzoři, kteří si chtějí ani ne tak koupit koberec, jako pomoct tomu projektu, a ten koberec je v tom tak trochu navíc. Je to vlastně sponzorský dar Berkatu a za to dostanou koberec, který byl uvázaný v té dílně, dostanou fotografii, budou vědět, která žena ho uvázala, takže to není žádný byznys, ale svépomoc."
Jaký je vůbec smysl projektu?
"My máme podobný projekt v Čečensku, v Grozném máme ženské centrum Imán. My bychom chtěly, aby ženy v těchto islámských oblastech, ženy, které nemají možnost se samy vzdělávat, které nemají možnost v těch poválečných nebo válečných oblastech najít práci, často jsou to válečné vdovy, které nemohou uživit rodiny, mají hodně dětí, aby byly samostatnější. Neříkám samostatné úplně. Aby prostě nejedly trávu, neměly hlad, aby když něco umí, si dokázaly zaopatřit rodinu i třeba bez pomoci humanitárních organizací, které jim rozdávají mouku. Ale to jednou skončí. Mně se nelíbil ten návyk, že ti lidé stojí ve frontě a čekají na kus chleba. Když někdo umí vázat perský koberec a stojí ve frontě na chleba, tak to mi připadalo absurdní. Takže ten záměr byl tohleto zlomit. A to se nám myslím daří."
Má smysl pro těch několik žen dělat takovou náročnou práci?
"Je to skutečně náročné a někdo může říct, že ten výsledek neodpovídá úsilí, které se tomu musí věnovat. Ale my jsme s tím teď začali, ve spolupráci s Člověkem v tísni, kteří slíbili, že nám postaví budovu pro ty ženy, a pokud se to rozjede, pokud si ty ženy dokážou vydělat nejen na základní potřeby ale i něco navíc, tak počítáme, že to rozšíříme i na okolní vesnice, že to je příklad i pro ostatní, a zároveň my tam máme už teď školičku pro ty ženy, ony neumějí číst a psát, ale díky tomu, že začaly pracovat a nějakou hodnotu vytvářejí, tak my jim už teď platíme učitelku, takže se učí číst a psát, a v budoucnu bychom chtěli, aby si takhle přivydělaly i na lékaře, na dalšího učitele. Protože ta vesnice nemá nic, tam není elektřina, není tam jediné auto, není tam lékař. A my doufáme, že z toho zbohatne celá komunita, nejenom ta skupina žen."
