Aid Kid: Improvizování je můj útěk z reality
Za pseudonymem Aid Kid stojí muzikant, producent, multimediální umělec a DJ Ondra Mikula, vítěz posluchačského hlasování hudebně-exportní soutěže Rádia Wawe Czeching 2015 a držitel ceny Vinyla 2015 v kategorii Objev roku. Po vydání prvních dvou singlů (Sleep Start a Broken Arp) se zařadil mezi hvězdy pražské elektronické hudební scény.
Když někdo přijde na koncert Aid Kida, co má očekávat, že uvidí? Jak byste popsal jedno z vašich vystoupení? Typické vystoupení. Pokud něco takového existuje.
Typické je takové, že jsem to jen já za stolem, na kterém mám hromadu věcí, které používám k přehrávání nějakých zvuků, které jsem dřív nahrál, k jejich změně, nebo k vytváření nových zvuků za pochodu. Nedávno se ke mně přidal velmi talentovaný bubeník Jakub Švejnar. Odteď budeme vystupovat ve dvou, protože mi bylo na pódiu smutno. V pozdních hodinách je to lepší a pak si taky trochu zatancuju.
Když publikum tančí, tak mi to taky dodává energii.
Ale když publikum spíš poslouchá, tak je to hodně statické. Ale od toho jsou scénografové a světelní designéři. Protože elektronická hudba, DJing a tak, nemá takové vzrušení jako živé kapely. Nemůžete vidět lidi, kteří dělají každou část hudby, slyšíte až výsledek. Takže ke kapele se přidávají takové ty vizuální profese.
Myslíte si, že vizuální prvky vašich představení jsou stejně důležité jako hudební?
Opět záleží na představení. Pokud se show jmenuje audiovizuální, pak je to stejné, vizuální i hudební. Dříve jsem hodně spolupracoval s motion grafikem Pavlem Karafiátem. A stejně jako moje hudba je živá na pódiu, tak jeho vizuály byly živé.
Jak často vystupujete pro veřejnost? Řekněme, že za běžný měsíc, kolik koncertů odehrajete?
Mohlo by to být hodně, protože jsem součástí mnoha projektů. Takže v typickém měsíci, což je něco jako říjen, což je taková klubová sezóna, by to mohly být dva koncerty každý týden, pátek, sobota.
A kde hrajete? Jsou to jen hudební kluby, nebo i větší prostory jako stadiony?
Na stadionu jsem ještě nehrál, ale hrál jsem s kapelami, které hrají na velkých festivalech, jako jsou Colours of Ostrava. Ale taky hraju třeba na úplně malých místech, jako je Café V lese.
Když jste byl mladý a začínal jste, které kluby pro vás byly opravdu zásadní, kam jste chodil a viděl vystoupení jiných DJs, producentů, hudebníků, kteří dělají stejné věci jako vy, které tě opravdu inspirovaly?
No, musím zmínit promotérské aktivity Lunchmeat Collective. Bylo to na několika místech, ale nejčastěji ve Studiu Hrdinů v Národní galerii. A to je něco jako můj šálek kávy nebo moje krevní skupina. A tam se inspiruji nejvíc. Je to něco jako festival. A pak mají jako několik menších výstav během roku. Ale pokaždé, když jsem šel na ten festival, tak jsem si připadal jako v nějaké škole. To bylo velmi inspirativní.
Jaká jména vás v době vašeho uměleckého dospívání nejvíce inspirovala?
Měl jsem to štěstí, že jsem se setkal se Sophií (Sophie Xeon), když ještě žila a to díky právě Lunchmeatu, protože ji pozvali jako už mnohokrát. Potkal jsem ji a mluvil s ní. A to byl rozhovor. A také s češkými hudebníky, které mám rád. A je to pro mě zajímavé, protože všechny muzikanty, které jsem měl rád, když jsem byl dítě nebo když jsem byl jako teenager, teď potkávám díky své práci. A se spoustou svých spolupracovníků, jako je Lenka Dusilová a podobní lidé, se setkávám doteď. A některé z nich beru i jako přátele. A to je velmi obohacující.
Je pro vás důležité pomáhat mladým začínajícím talentům? Jste ještě hodně mladý, ale cítíte se někdy jako mentor pro mladé hudebníky?
Mladá generace se musí snažit mnohem víc než já. A musíš být nejen hudebník, ale taky nějak zábavný na internetu nebo prostě kreativní ve vizuálním smyslu.
Oni jsou do toho super zapálení a je vidět, že chtějí informace a tento druh energie mi opravdu něco vrací. A kdyby to s mojí hudbou šlo z kopce, zaměřil bych se na vzdělávání. Mezi mnou a současnou mladou generací je ale tak trochu rozdíl. Protože před deseti lety bylo cool dělat hudbu jen na počítači ve svém pokoji. Ale teď je to úplně běžná věc a dělají to všichni. Takže konkurence je silná.
Takže si myslím, že abyste se prosadili jako hudebníci, musíte dát dohromady víc talentů než jen hudbu.
Je to pro vás snadné, propagovat se a dělat si vlastní reklamu? Nebo je to něco, co je možná trochu obtížnější?
Ne, nesnáším to. A dokonce jsem teď asi rok nepoužíval Instagram. Ale pak jsem se setkal s manažerkou sociálních médií společnosti Lunchmeat a ta mi řekla: No, děláš si srandu? Je to, jako bys byl úplně sám proti sobě. Jo, kéž bych to nemusel dělat. Ale snažím se v tom najít něco zajímavého, jako je třeba editace videí, což je taky kreativní záležitost a to mě baví.
Naši posluchači možná znají váš koncert s vybranými jazzovými hudebníky z Orchestru Českého rozhlasu. Bavil vás ten koncert?
Ano bavil. Bylo to ale těžké, protože to byl nový projekt, noví lidé, lidé, kteří se spolu nikdy nepotkali. A byl to první koncert. První koncerty jsou vždycky super těžké. A i když jsme měli zkoušky, člověk nikdy nenazkouší všechno.
Předpokládám, že je tam samozřejmě hodně improvizace. Když jsem sledoval ten koncert, všiml jsem si, že ostatní muzikanti byli tak nějak živí a dynamičtí a vy jste se jen soustředil na něco, co jste měl před sebou. Byl jste nějak v kontaktu s ostatními členy kapely během koncertu?
Ano, komunikoval jsem s nimi. Mám štěstí, že to nebyl můj první jazzový koncert s improvizací, protože předtím jsem měl několik koncertů s Tomášem Sýkorou, jazzovým skladatelem. Takže vím, jak improvizace v jazzové kapele funguje. A já jsem do toho zasahoval, a to doslova, protože jsem měl výstupy z ostatních nástrojů v mixážním pultu a manipuloval jsem s nimi naživo. Takže jsem interagoval přesně s těmi zvuky, které se hrály na pódiu. Ale ne vždycky. Někdy jsem si s nimi jen hrál.
Lidé si mohou myslet, že jazz a elektronická hudba nemají nic společného nebo že se nemusí doplňovat, ale v čem vidíš spojitost mezi nimi a jak se vlastně mohou hezky doplňovat?
No, je to obvyklá shoda asi všude na světě. Takže to není nic nového. Ale moje zkušenost je super pozitivní, protože si myslím, že jazz ze své definice hledá něco nového a hledá cesty, jak experimentovat. A v tom se ty věci z elektronické hudby hodně hodí, protože můžeš manipulovat se zvuky, aby zněly úplně jinak. A každý jazzový hráč, se kterým jsem se setkal, se o to zajímal. Vlastně teď hraju nejlepší koncerty, když hraju s jazzovými muzikanty. Opravdu mám pocit, že hraju. Miluju to.
Když už mluvíme o různých věcech a žánrech, složil jste také soundtrack k filmu. To je všechno dělané pomocí počítače, nebo jsi použil nějaké nástroje, jako je například tvoje kytara?
No, jak jsem říkal, každá hudba se teď dělá na počítači, protože bylo potřeba ji nahrát. Spoustu věcí jsme dělali na počítači, ale dělal jsem je s kolegou Jonathanem Pastirčákem alias Pjonim. A náš koncept pro film byl nahrát spoustu nástrojů, ale pracovat s nimi v tomhle elektronickém hudebním myšlení nebo hledat zvuky v živých nástrojích, například violoncellu. To je pro takovou práci ideální nástroj. Se vším se dá manipulovat a my se snažíme tuto zkušenost využít na skutečných nástrojích a skutečných hráčích. Bylo to strašně zábavné.
Všichni dnes říkají, že nás nahradí umělá inteligence. Nebojíte se, že vás někdy umělá inteligence nahradí jako skladatele?
Nebojím se. Myslím, že se to může stát. Svým způsobem se to stane, protože třeba komerční věci se určitě budou dělat s AI. Ale myslím si, že například režiséři filmů budou vždycky potřebovat další lidskou duši, která se nad filmem zamyslí a pokusí se hudbou dodat nějaké nové významy. A to, myslím, je a ještě dlouho bude velmi těžké reprodukovat pomocí AI.
Když hledáte surový materiál, který pak přetváříte v hudbu, co hledáte? Jaké jsou vaše oblíbené zvuky? Lidská řeč, industriální zvuky, vítr, déšť. Je to pro vás užitečné?
Ano, všechno je užitečné. Stále rád pracuji s nástroji. Mám moc rád staré syntezátory, třeba ze 70. a 80. let. Je to takový starý, hřejivý zvuk. Když máš správný syntezátor, stačí zahrát dvě noty a je to hotové. Už je to perfektní. Takže mám tendenci je hodně používat. Chci říct, že hodně pracuju se smyčcovými nástroji, třeba s nahrávkami smyčcových nástrojů, protože to je moc pěkná barva. Nebo samply jiných skladeb. A pak si beru práci jiných lidí. Například si pustím rádio a sampluju z něj. Nevím ani co je to za písničku. A pak to zmanipuluju a doufám, že nikdo nepozná, co to bylo za písničku. Ale to je taky skvělý zdroj inspirace.
Doteď jsme mluvili jen o práci. Jak ale relaxujete? Pokud vůbec?
Já nemůžu říct, že bychom mluvili jen o práci. Protože ano, sice za to dostávám zaplaceno, ale i kdybych nedostával, dělal bych to stejně. Když skládám pro někoho, tak jasně, je to práce. Ale když si jen tak poslouchám a skládám, tak to je můj relax, to je můj útěk z reality. A to je to, co na té práci tolik miluju.
Celý rozhovor, který je v angličtině, si můžete poslechnout v podcastu "Faces of Czech Music". Ten najdete ve všech podcastových platformách.
Související
-
Tváře české hudby
Vedle velikánů „klasiky“ nabízí současná česká hudební scéna jazzmany, filmové skladatele a skvělé interprety světové úrovně.
