Animovaný film Myši patří do nebe se líbí. Na konci jsem byl hodně naměkko, napsal divák
Myška Šupito ráda všechny přesvědčuje o tom, že je nejodvážnější myší na celém světě a vůbec ničeho se nebojí. Ale opak je pravdou. Tak začíná animovaný film Myši patří do nebe.
Autorkou knižní předlohy je Iva Procházková. Film posbíral už řadu ocenění, naposled cenu filmové kritiky. Nejen loutky jsou teď k vidění na výstavě na zámku Chvaly. Povedený je u filmu i dabing zvířecích postaviček. Z plátna promlouvá Matouš Ruml, Ondřej Vetchý, Jiří Lábus a další. Tvůrci filmu Denisa Grimmová a Jan Bubeníček popsali, jak loutky vznikaly.
"Nejdřív je výtvarný návrh a potom si výtvarník buď vymodeluje loutku sám, nebo ji nechá vymodelovat. Nebo se modeluje ve 3D. Když je ten 3D model hotový buď v modelíně nebo v počítači, tak se vyrábí kostra. Určí se, jakou velikost ta loutka bude mít a pak se vyrábí ten mechanismus uvnitř, který je celokovový v koubky. Pak se z různých materiálů vyrábí ten obal. My jsme chtěli použít co nejvíc přírodnin i z důvodů množství těch věcí, protože všechno vyrábět a kašírovat by nebylo možné."
Každý si musí projít svojí zkouškou
Toužebným přáním myšky Šupito je být stejně statečná jako její tatínek. Ten se dokázal s nasazením vlastního života postavit děsivému lišákovi Tlamounovi, postrachu celého lesa. Za cíl si proto vybere spícího mladého lišáka Bělobřicha. Po nehodě se setkávají ve zvířátkovském nebi. Ačkoli byli za života zapřisáhlými nepřáteli, v nebi nastoupí cestu k překonání starých bolestí, i k novému začátku a přátelství. Mimo jiné se ocitnou v Lunaparku.
"To je místo, které na první pohled vypadá jako místo radosti a zábavy, co nikdy nekončí. Má také svého strážce, to je taková schizofrenická postava bílý papoušek/černý havran. Má dvě podoby a mění se. Jeden je u vchodu, druhý u východu, který vede rovnou do Lesa lesů, což je nejtemnější místo celého nebe.
Je to udělané tak, že zdánlivě se tam ta zvířátka baví, ale ten, kdo to nepochopí a nedospěje k tomu, že se chce posunout dál, tak se mu může stát, že v tom Lunaparku zůstane navěky. Jsou tam třeba k vidění dinosauři, kteří tam spí omotaní pavučinami. Tohle místo je taková nablýskaná past na slabochy. Každý má svoji speciální atrakci, kterou si musí projít, protože to je ta jeho osobní zkouška."
Na konci jsem byl hodně naměkko, napsal divák
Denisa Grimmová a Jan Bubeníček si oblíbili i další loutky.
"Já mám ráda hranostaje, ovečku, želvu. Honza má rád opičáka."
Ten souhlasí. "Z opičáka se stala taková nechtěná hvězda, původně to byla figura do pozadí. A pak dostal větší roli, protože chameleon si zlomil nohu a nebyl včas na place. Tak to odehrál opičák a je to místo, které se v tom filmu stalo takovým gagem, kterému se vždycky směje celé kino a od té doby se z něj stal takový oblíbenec."
"To je pravda, jak se s těmi loutkami hodně hraje, tak se často poškodí. My jsme tam měli 'paní doktorku', jednu slečnu z Itálie, která ty loutky opravovala od rána do večera,"dodává Denisa Grimmová.
A jak film působí na diváky? V diskuzi se objevil i tento komentář: Neskutečně silný a neuvěřitelně dojemný animák, který může právem aspirovat na jeden z filmů letošního roku. Dojetí, napětí, milý humor, parádní animace. Na konci jsem byl hodně naměkko a doufám, že tenhle poklad bude sbírat jednu cenu za druhou, napsal jeden z diváků. A to se filmu daří.
