Antonín Dvořák a Ztracená symfonie
Před 180 lety se v Nelahozevsi u Kralup narodil Antonín Dvořák, jehož díla se dodnes hrají po celém světě. Dvořákova symfonie Z Nového světa zazněla i na Měsíci.
Muzikant, řezník nebo strojvůdce?
Když se Františkovi a Anně Dvořákovým 8. září 1841 narodil syn Antonín, jeho otec byl v Nelahozevsi zavedený řezník. Tak nějak se nabízelo, že by v dospělosti mohl převzít tatínkův podnik, jak se celé generace českých školáků musely učit. Důkaz, výuční řeznický list Antonína Dvořáka, se ale ukázal jako plagiát se spoustou chyb a nesmyslů. Myšlenka, že by z Mistra Dvořáka měl být mistr řeznický, tak od počátku byla jen výplodem něčí fantazie.
Proč by ale Dvořák měl být mašinfírou? Rodný Dvořákův dům v Nelahozevsi stojí jenom pár desítek metrů od železniční trati, kousek od malého nádraží. 3. května 1850 nebylo malému Antonínovi ani devět let, když po nově položené železnici od Prahy na Drážďany přijela první parní lokomotiva. Malý Dvořák jejímu kouzlu okamžitě propadl. A byla to láska na celý život. Určitě pramenila z ohromných dětských zážitků. Ale za jeho pozdějším zájmem o tehdejší vrchol techniky skrývala fascinace z dokonalosti složitého soustrojí. Možná v tom viděl podobnost s dynamikou stavby symfonického díla. Tomu by odpovídal i často citovaný výrok: „Všechny své symfonie bych vyměnil za to, kdybych vynalezl lokomotivu.“ Dvořákův zájem o všechno, co souviselo se železnicí, byl opravdový. Jezdil vlakem často a rád. Pravidelně se na nádraží dával do hovoru se strojvůdci a vedl s nimi dlouhé zasvěcené debaty. Jeho oblíbeným ranním rituálem byla procházka k tunelu u Hlavního nádraží. Naštěstí pro českou a světovou hudbu se ve dvanácti letech přestěhoval do nedalekých Zlonic, kde se mu plně věnoval místní muzikus, učitel a varhaník Antonín Liehmann. Dvořák se u něho učil hudební teorii, hrát na housle, klavír a varhany. A šlo mu to tak dobře, že v šestnácti letech odešel do Prahy studovat hudbu na varhanické škole.
Talentovaný jedlík švestkových knedlíků
ČTĚTE TAKÉ
Antonín Dvořák žil v Praze více než patnáct let, vlastně až do své svatby v roce1873, u své tety Josefiny Duškové na Karlově náměstí. Sestřenice Anna Dušková na něho ráda vzpomínala, nejenom jako na rodícího se hudebního génia, ale také jako na velkého jedlíka: „U nás měl Antonín snídaně. Na obědy a často i na večeře chodil ke Zpěváčkům kousek od Národního divadla. Ale když dozrávaly švestky, tak pokaždé prosíval maminku o oběd. Vidím to jako dnes, jak mu odpočítávala na mísu třicet knedlíků, ze kterých nikdy nic nezbylo.“
Když se Duškovi odstěhovali do většího bytu v zadním traktu domu, Antonín Dvořák dostal do svého pokoje vypůjčené piano. Pokoj nebyl velký, naproti pianu stál stůl a hned za ním byla postel. Často komponoval hned, jakmile se vzbudil. Hudební nápady si nejprve přehrával ještě na čelu postele. Když psal u stolu, podržel si brko mezi zuby a prsty hrál na stole nebo na rukávě. Až za chvilku se obrátil k pianu, přehrával melodii, a k tomu si potichu pozpěvoval. Nejednou mohla Anna Dušková mladého Dvořáka při tom sledovat: „Díval se mi do očí, přitom si pohvizdoval a jistě ani nevnímal, že tam jsem..."
Ztracená symfonie
Svou první symfonii o čtyřech větách složil Antonín Dvořák začátkem roku 1865. Její premiéry se ale nedožil. Symfonie, kterou známe jako Zlonické zvony, poprvé zazněla až 4. října 1936 v Brně, 32 let po smrti autora. Traduje se, že ji Dvořák skládal pro nějakou skladatelskou soutěž v Sasku. Tam ji odeslal a tam také zmizela. Skladatel celý život považoval své první orchestrální dílo za ztracené. Ale po mnoha letech se symfonie objevila v pozůstalosti po jistém profesoru Karlovy univerzity, který si ji ještě jako student koupil v Lipsku. Nikdy se o tomto vzácném rukopisu nezmínil. A tak až v roce 1920, kdy originál díla přešel dědictvím na jeho syna, byla pravost symfonie jednoznačně prokázána.
První Dvořákova symfonie byla později hrána vícekrát, ale první kompletní záznam byl pořízen až v roce 1966 Londýnským symfonickým orchestrem.
Související
-
Hity klasické hudby
Česká klasická hudba je nejen součástí kultury, historie národa, ale doslova české duše. V letošním roce jsme pro vás připravili cyklus známých hitů české klasické hudby.
