seriál

2) Božena Němcová: Babička

Foto: repro Božena Němcová, 'Babička', 1984 / Slunovrat
0:00
/
0:00

Když Božena Němcová v polovině 19. století psala Babičku, jen stěží mohla doufat, že se její snivé obrazy z venkovského života zařadí nejen do zlatého fondu české literatury, ale najdou si čtenáře po celém světě. Babička dodnes zůstává jednou z nejpřekládanějších českých knih.

Božena Němcová na vyobrazení z roku 1845, foto: Archiv Muzea Boženy Němcové

„Kdyby člověk, zvyklý na hlučný život velikých měst, putoval údolím, kde stojí osamělé stavení, v němž Proškovic rodina žila, pomyslil by si: „Jak tu jen ti lidé mohou žít celý rok? Já bych tu nechtěl být, leda co růže kvetou. Bože, jakých pak tu radostí!“ A přece tam bylo velice mnoho radostí v zimě v létě! Pod nízkou střechou přebývala spokojenost a láska, kterou jen okolnosti někdy zakalily, na příklad odjezd pana Proška do hlavního města aneb nemoc někoho v domě.“

Martina Zálišová, foto: Ondřej Tomšů

„Je to zidealizované. Všichni, kdo Babičku četli, kdo trochu znají život Boženy Němcové, tak vědí, že ten ideál tam je a bylo to asi proto, aby si uchovala jen ty nejkrásnější vzpomínky z dětství. To, že babička byla v podstatě rázná žena, která se svou dcerou nevycházela a potom musela odejít, protože by spolu nedokázaly žít v jednom domě, to už se samozřejmě v Babičce neobjeví. To, že asi byla pro ni důležitou osobu, to zřejmě byla, a věděla to jenom Božena Němcová a možná i vzhledem k okolnostem té doby, ve které ji ona psala, tak si chtěla zlepšit náladu, mít nějaký hezčí svět. A proto vlastně nejenom Českou Skalici, ale i Babiččino údolí vnímala jako místo, kde prožila nejkrásnější roky svého života“, říká Martina Zálišová z českoskalického Muzea Boženy Němcové, odkud je to do Ratibořic a Babiččina údolí co by kamenem dohodil.

Božena Němcová skutečně píše Babičku ve velmi nelehkém období svého života: krátce předtím pochová syna Hynka. Spisovatelka čelí chudobě a kvůli svým kontaktům s českými národními buditeli je sledována tajnou policií rakouské monarchie.

Foto: Barbora Němcová

Mnohé z životních peripetií se v podobě úvah babičky promítají i v poeticky laděném textu, který ovšem nevzniká v „kraji českých luhů“, ale na dvou pražských adresách: v Ječné ulici v domě č. p. 516 a ve Vyšehradské ulici, č. p. 1378. Právě tam Němcová Babičku dokončuje.

„Po Hynkově smrti, když na mne všechny těžkosti, choroba, zármutek, bída, klam v lidech, jež jsem za přátely držela, - vše to když na mne doráželo a mysl moji tížilo, našla jsem v spisech svých lístek, na němž poznamenán byl plán k „babičce“ již od tří let. Čtu, s větším a větším zalíbením, a jako nějaká fata morgana začne tu přede mnou vystupovat luzný obrаz z malého údolíčka, do nejmenších podrobností, a v něm tichá domácnost Proškovic rodiny, v níž babička je hlavní osobou. – Nemohu to ani povědit, jak mne tenkráte vzpomínka ta, unášejíc mne z trudu života do utěšených dob mládí, umírnila, potěšila,“ píše samotná Němcová v dopise jednomu ze svých milenců – profesorovi přírodopisu Janu Helceletovi - v červnu 1855.

Foto: repro Božena Němcová, 'Babička', 1984 / Slunovrat
Foto: SNDK

Podle literární kritičky Jaroslavy Janáčkové ovšem Němcová, známá bohémským způsobem života a citovou přelétavostí, svým vyznáním o vzniku dobře přijímaného díla „mířila více dopředu než dozadu“. Dopisy blízkým přátelům „jsou spíše projekcí než zpovědí, pomáhaly jí prezentovat sebe samu důvěrněji a jinak, než mohla činit kdykoliv předtím,“ píše Janáčková v Příběhu tajemného psaní.

Ať tak či onak, od svého prvního vydání v roce 1855 se Babička dočkala více než tří set českých reedicí a byla přeložena do desítek jazyků.

„Tady jsou asi nejzajímavější překlady Babičky, já bych řekla, že je to jedna z nejpřekládanějších knížek nejenom u nás, máme tu verze do arabštiny, do japonštiny, do čínštiny, do katalánštiny. Poslední větší překlad, který byl, je do holandštiny, vidíte, že je i nejnovější. Leží tady i první vydání z roku 1855, která jsou podepsaná a redigovaná přímo Boženou Němcovou. Jsou tam i dopisy a vzkazy pro ty, kterým knihu věnuje, takže to je rozhodně zajímavé“.

Ještě v 19. století se objevují překlady do němčiny (1885), francouzštiny (1881), ruštiny (1871), později se dílo překládá do němčiny, španělštiny, estonštiny, litevštiny, slovinštiny, chorvatštiny, lužicko-srbštiny, rumunštiny, dánštiny, polštiny, maďarštiny, portugalštiny, ukrajinštiny, bengálštiny a dalších jazyků. První anglický překlad vzniká koncem 19. století v Americe, kolem roku 1960 se objevuje i britské vydání.

Mapa překladů Babičky, foto: Ondřej Tomšů

„Přede mnou teď leží asi nejzajímavější - není to překlad do cizího jazyka, ale je to vlastně vytištěná Babička, přesněji první díl Babičky – do Braillova písma. Pro nás vidomé to samozřejmě nic není, ale pro ty, kteří nevidí, to rozhodně byl dobrý počin. Byla vydaná v roce 1954 slepeckou tiskárnou v Praze“.

Čím si odborníci vysvětlují nebývalý úspěch díla, popisujícího příběhy českého venkova, které spojuje postava moudré, skromné a odvážné babičky?

„Mě osobně na ní nejvíc zaujala ta poetika toho vyprávění. Ani tak nešlo o ty příběhy, ale o tu náladu, a vlastně o ten zidealizovaný svět, že dobro zvítězí. Vždycky to nějak dobře dopadne. Třeba příběh s Jakubem Mílou… Nejtragičtější postavou je pochopitelně Viktorka, kde to nedopadne dobře, ale zas tam ta šance je. A vlastně i příběh s komtesou Hortensií, kterou Kateřina Zaháňská chce provdat za někoho jiného, než do koho je zamilovaná, má šťastný konec. Je to taková, nechci říct, pohádka, poetický příběh, který oslovuje už od roku 1855. Minimálně přes sto padesát let ji lidé čtou, a pořád ji čtou, není to tak, že by upadla v zapomnění“.

„Na panské louce kvítí až strakato; uprostřed louky mez, na mezi mateří doušky jak by nastlal. V mateří doušce jako v podušce sedí Adélka; dívá se po malé berušce, která jí běhá po klíně sem tam, s klína na nožku, s nožky na zelenou botku. „Neutíkej, malá, zůstaň u mne, vždyť já ti nic neudělám,“ povídá děvčátko berušce, berouc ji do prstů a opět si ji na klín sázejíc.“

Foto: repro Božena Němcová, 'Babička', 1984 / Slunovrat

„Každý si tam musí najít nějaký příběh, který ho zaujme, protože samozřejmě bavit se reáliemi 19. století – to by nám asi v dnešní době nestačilo. Tam je hluboký lidský příběh obyčejné ženy, která dokáže být šťastná, byť chudá. A to si myslím, že vnímavé čtenáře zaujme zdaleka nejvíc,“říká Milan Horký, českoskalický rodák a člen skupiny, zkoumající DNA Boženy Němcové z pramínku vlasů, uchovaného v místním muzeu.

Milan Horký, foto: Ondřej Tomšů

Knize na popularitě neubírá ani to, že dnes již dobře víme, že skutečná Barunka nebyla pilnou žákyní, bláznivá Viktorka, byť má předobraz, se kterým se Božena Němcová skutečně znala, v reálném životě nezemřela po úderu blesku, ale přežila samotnou Němcovou o několik let a autorka nebydlela ve „starém bělidle“, kde se odehrává děj Babičky, ale o několik kilometrů dál. Vlastně ani splav, nad kterým právě stojíme, a kde sedávala do noci Viktorka a zpívala, se nenacházel přímo v místech, kde je dnes. Přesto do malebného Babiččina údolí, klikatícího se pod ratibořickým zámkem, každoročně proudí davy turistů.

„My trpíme problematickým syndromem, že Babičku neustále srovnáváme se skutečným životem Boženy Němcové. Někteří to těžko nesou a tvrdí, že tak tedy životopis nemá vypadat, ale Němcová nepsala životopis, ona psala povídku, fiktivní záležitost, a tím, že to napsala tak dobře, nás přesvědčila, že ty příběhy, které jsou v ní obsažené, se skutečně tak staly. Není to tedy tak, že nás Němcová podvedla. Ona byla tak brilantní spisovatelka, že nás přesvědčila o tom, že se to tak skutečně stalo, a proto Babička dodnes táhne čtenáře“, uzavírá Horký.

Božena Němcová (4.2.1820 – 21.1.1862) - česká spisovatelka, která výrazně ovlivnila národní kulturu a literaturu. V Ratibořicích, kde se odehrává děj jejího nejslavnějšího díla, prožila většinu dětství. Provdána za Josefa Němce, komisaře finanční stráže. Matka tří synů a dcery. Božena Němcová byla úzce spjata s českým emancipačním hnutím.



Podle literárního kritika Martina C. Putny se kolem Němcové vytvořil dvojí mýtus: na jedné straně obraz ženské, mariánské svatosti, na druhé straně „antimýtus“ morálně nekonvenční spisovatelky s bouřlivým milostným životem a touhou patřit k vyššímu světu.

klíčové slovo: