Božena Němcová očima Jaroslavy Janáčkové
Před nedávnem si Vilém Faltýnek pozval jako hosta do své Knihovničky Petra Holmana. Mluvili spolu o objevu ztraceného rukopisu básníka Otokara Březiny a tento příspěvek zaznamenal u vás posluchačů velký zájem. Dnes bude o svých objevech hovořit odbornice na dílo Boženy Němcové profesorka Jaroslava Janáčková. Doufejme, že i tímto tématem vám přineseme zajímavý zážitek.
Jaroslava Janáčková se setkávala s literaturou 19. století po mnoho desítek let: jako profesorka na katedře bohemistiky Univerzity Karlovy se před přednáškami znovu a znovu vracela k dílům autorů, které známe jako pojmy z čítanek: Neruda, Světlá, Borovský, Erben... Málo už je bereme do rukou jako živou literaturu. K těmto dílům patří i texty, které za svého poměrně krátkého života stihla napsat Božena Němcová. Ve své poslední knížce se Jaroslava Janáčková vrací k její Babičce.
Zeptám se pro vás možná hloupě: máte pocit, že je ta kniha ještě vůbec živá?
"Je to kniha, kterou nemohu dneska dát číst dětem, v žádném případě. Ještě já jsem byla schopná jako vesnické děvče narozené v roce 1930 tu knihu číst na rozhraní dětského a dívčího věku. Pro dnešní děti už všechny reálie, které tam jsou, všechno je velice vzdálené. I mládež, která přichází na vysokou školu, na bohemistiku, konstatuje, že všechno je to tam limonáda a jenom Viktorka je ze života, jenom Viktorce oni rozumějí.
Na to potřebuje potom člověk jistou zralejší zkušenost, i čtenářskou. Víte, ona Babička není ze života. Babička je něco jako mytologický román, to co máme rádi na hispanoameriské literatuře. A na to člověk musí přijít. Dokud tu knížku bere jako obraz ze života, tak ji může jenom zesměšňovat, nebo ji brát jako tu limonádu, všechno je tam idealizované, je to vlastně směšné, jak to není pravda. Ale ve chvíli, kdy pochopím, že je to jinak, že to co se z jedné strany jeví jako nepravda, že je vlastně nějaká vize života a člověka, a že tato vize života nepřestává být přitažlivá, v té chvíli je to něco úplně jiného."
Kniha Jaroslavy Janáčkové se jmenuje Příběh tajemného psaní, s podtitulem O pramenech a genezi Babičky. Také nová kniha, kterou Jaroslava Janáčková připravuje, (tentokrát ve spolupráci s mladými literárními historiky) bude o Němcové. Půjde o souhrnné vydání její korespondence. Pozorným čtením nachází Janáčková nejen v Babičce ale i v dopisech nové skutečnosti.
"Feministky by v ní rády viděly ženu zaujatou pro svoje vidění světa od začátku až dokonce. Ale ono je to tak, že Němcová se vůči svému manželovi dlouho chovala jako ženy té doby. Až na to, že on byl velice vzdělaný, tolerantní a že ji respektoval a s nadšením přijímal její rozvoj. Z korespondence se zdá, až někdy do konce roku 1850, kdy Němcová odešla s dětmi do Prahy a Josef Němec odešel sloužit do Uher, že tam byl partnerský vztah a že ona měla k němu respekt, jaký mívaly vzdělané a moudré ženy k manželovi, který za něco stál. A Josef Němec za něco stál a ona to věděla. Ona si ho uměla vážit."
Kvalitní výklad je opravdu otázkou pozorného, nepředpojatého čtení.
"Ty dopisy byly víceméně známé, ale ono je to potřeba všechno přečíst a dostat do souvislostí. A my tu korespondenci budeme mít v chronologickém pořádku, to bude takový mnohohlas, jako se dělá moderní literatura, že si lidé vlastně jakoby skáčou do řeči."
Ještě k Příběhu tajemného psaní: 2. října dostala za tuto knihu její autorka cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu. Mimo jiné proto, že se jedná o knihu vzácně čtivou, napsanou jasným, čistým jazykem. A taky pro zcela nový přístup ke světoznámému literárnímu dílu. Janáčková hledá prameny a okolnosti, které zřejmě Němcovou při psaní inspirovaly, jejich význam ale nepřeceňuje. Podstatné pro ni zůstává jejich tvůrčí zpracování.
"Je to o výsostném umění, o tom, co je umění. Umělec čte texty zcela jiného řádu a provenience, ale protože má svou vizi světa a má velký dar tvořit fikci, tak on skvěle vmontuje ty stehy jiného textu do svého díla, takže to neznalec nepozná, ale to dílo se tím úžesně obohatí.
A o čem to je ještě? O tom, že umělecké dílo žije, dokud si je čteme, a dokud si je čteme s jistou pomalostí a se schopností respektovat, jak je to napsáno. A nepokládat nic za vedlejší, vnímat ho co možná nejvíc. Teď trochu mluvím proti sobě: rozhlas bude kolem Vánoc vysílat novou nahrávku Babičky. Ten text se musel krátit a to krácení jsem dělala já. Ještě jsem téměř plakala, že i ten zkrácený text je krásný. A věřím, že když ho bude číst paní Hana Kofránková a když ho bude pěkně rozhlas prezentovat, tak že to bude nádhera a že Babičku budou poslouchat nejen staří milovníci, ale že třeba - sem tam - i nějaké mladé ucho."
Až dosud Babičku četly starší herečky, a četly ji tedy z pozice titulní hrdinky. Tentokrát se však Hana Kofránková začte do knihy z pozice autorky, Boženy Němcové.
Předpremiérovou ukázkou četby na pokračování z Babičky, v níž účinkuje rozhlasová režisérka Hana Kofránková a kterou bude vysílat rozhlas na českých frekvencích v době Vánoc, jsme uzavřeli dnešní Knihovničku.
