Ceny Alfréda Radoka
V minulých dnech byly v pražském Národním divadle rozdány výroční ceny Alfréda Radoka. Největším překvapením letošního udílení je Miroslav Krobot, umělecký šéf Dejvického divadla, režisér, který od poloviny sedmdesátých let postupně působil v Chebu, Hradci Králové, Realistickém, dnešním Švandově, i v Národním divadle. Zvítězil v kategorii "talent roku". Petr Zelenka, autor a režisér "hry roku 2001", kterou pod názvem "Příběhy obyčejného šílenství" uvádí Dejvické divadlo, se totiž nenechal odradit nedostatkem Krobotových hereckých zkušeností a svěřil mu v této své hře roli Otce. Výsledkem jsou ony dvě Ceny Alfréda Radoka.
Za původní divadelní hru byly uděleny tři druhé ceny. A to Miroslavu Bambuškovi za hru "Past", Romanu Olekšákovi za hru "Neha" a Ivě Volánkové za hru "Stísnění".
"Hudbou roku" je "Koločava", kterou pro stejnojmenný muzikál Městského divadla Brno zkomponoval skladatel a zpěvák Petr Ulrych.
"Inscenací roku" byl vyhlášen "Vojcek", operní prvotina Albana Berga, kterou jako svou první zpěvoherní premiéru nového tisíciletí nastudovalo Národní divadlo. Cenu nesoucí jméno Alfréda Radoka převzal jeho syn režisér David Radok, a přítomna byla i paní Marie Radoková, vdova po významném divadelníkovi, kterého uznává celý svět. Obou jsem se zeptala na jejich dojmy...
"Samozřejmě, mám radost. Kromě toho, bylo to velice hezké, a já jsem byla spokojena. 
Potěšení neskrýval ani Ladislav Zeman, ředitel a umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové, které se i letos stalo "Divadlem roku"...
"Máme z toho obrovskou radost, protože je to už sedmá nominace, která třikrát po sobě vyústila v cenu Divadla roku. Radost je tedy obrovská, ale já bych si hlavně přál, aby to nepůsobilo dojmem, že děláme divadlo jenom kvůli cenám, protože tak to vůbec není. My to divadlo děláme, protože nás to strašně baví, a máme z toho radost především my. A pak z toho mají radost diváci v Hradci Králové a okolí, a všude tam, kam jezdíme. My jsme totiž ještě pořád takoví snílci, kteří dělají prostě a hlavně jenom to divadlo. To znamená, že se nerozptylují vůbec ničím jiným, a ono se to na tom strašně pozná. Teď máme před sebou ještě další dvě premiéry - premiéru hry Arnošta Goldflama 'Písek', což je v rámci projektu 'Velká tavba', kdy naším unikátním způsobem přetavujeme hry, kdysi slavné v dějinách českého divadla, a toto byla hra slavná na přelomu století v brněnské Ha-Divadle. My se na to dneska díváme trošku jinak, takže čekáme, že to bude velká divadelní událost. 18. června bude poslední premiéra sezóny, a zase v tom hraje roli Arnošt Goldflam, který tentokrát vystupuje coby režisér. Režíruje u nás 'Bohému', což je jakoby parafráze na Pucciniho operu, ale i ovlivněnou spoustou myšlenek avantgardy třicátých a čtyřicátých let minulého století. 
Za ženský herecký výkon v roli Madeleine ve hře "Terasa", kterou loni premiérovalo Divadlo Na Zábradlí, byla poctěna herečka Marie Málková, která v současné době exceluje i na jevišti Divadla v Dlouhé v Dostojevského "Běsech". Jak se cítila v úloze, za kterou byla oceněna..?
"V té ještě lépe, tu mám moc ráda. A je to takové vzpomínání na mládí. Je to taková reminiscence na šedesátá léta, jako kdyby neuběhl čas a člověk se vrátil do těch nejšťastnějších let, kdy ještě na všechno čekal, a myslel, že to bude šťastné. Tak jsem moc ráda, že je to zrovna za tuto hru, a že bylo celé představení nominováno. To jsem moc ráda."
Cena Alfréda Radoka za mužský herecký výkon byla udělena Davidu Prachařovi za titulní roli v Marlowově hře "Tragická historie o doktoru Faustovi". Za scénu k této hře byl odměněn i Petr Matásek, známý svým scénografickým uměním i ve světě, kterému jsem k úspěchu nejprve poblahopřála...
"Děkuji, je to bezvadné, je to pocta. Na druhou stranu to nebyla jenom moje zásluha, byla to především zásluha režiséra, který si vybral prostor a který nás vedl k tomuto výsledku. Já mám teď takovou nabídku z Tokia spolupracovat s jedním divadlem na delším projektu, takže tam budu nyní často jezdit. České divadlo je tam hodně známé. Když jsem odjížděl z prvního našeho setkání s japonskými umělci, zanechal jsem tam jednu skupinu, která mi později napsala, že tam založili divadlo, které se jmenuje česky 'ANO'. To je docela hezké, slyšet češtinu v Japonsku v tomto podání."
Slovo na slavnostním matiné dostal i Michal Dočekal, režisér zmíněného představení "Fausta", ověnčeného dvěma Radokovými cenami, který doplnil podrobnosti...
"Ta inscenace je zvláštní tím, že se nehraje v divadle, ale v podzemních prostorách vyšehradské pevnosti, sloužících už několik let jako depozitář soch z Karlova mostu. Je tam šest barokních soch, ta pevnost je také barokní, postavená v 18. století, a to prostředí je tak magické, že za nás, myslím, udělalo velký díl práce, a také nám strašně pomohlo v tom, že nás prostě někam posunulo. Jde o první zpracování faustovské legendy od Marlowa, inspirativní, velmi radikálně textově zkrácené. Hrajeme to v sedmi lidech, a je to poměrně komorní hra. Zdá se mi, že pro diváka by to mohl být takový komplexní zážitek - od toho, že ve sklepení je zima, že tam hoří oheň, teče voda, a že herci skutečně, protože David Prachař se do té vody noří, hrají o život. Taky proto, že Viktorka Čermáková leze do sedmimetrové výšky bez jištění, a podobně. Myslím, že to by mohl být tan komplexní zážitek, řekl bych nejcennější skoro."
Režisér Dočekal se vrátil ještě blíže k výkonu Davida Prachaře...
"David je z těch herců, kteří role tvoří. To není člověk, kterým by režisér musel a měl nějakým způsobem posunovat. To je výsostný partner celé inscenace, vyjímečně talentovaný herec, zároveň umělec i v tom, že vnímá, co je kolem něj, dokáže to reflektovat, svůj výkon tomu ne podřídit, ale nějakým způsobem se v tom inspirovat, a také inspirovat lidi kolem sebe. To znamená i mne. A pravda je, že to zkoušení v těch podmínkách, jak jsem je popsal, nebylo vůbec jednoduché. Nemít tam nejenom jeho, ale všechny ostatní, kteří se toho zúčastnili, a také produkci, která v tomto představení byla důležitá, tak bych to v životě nemohl udělat. Vzájemná důvěra a vzájemné inspirování bylo tak důležité, že se nám podařilo představení, že je skvělé, že David dostal cenu a koneckonců to představení dostalo i Cenu Divadelních novin a Petr Malásek za scénografii. Ale to nejsou, myslím si, jenom jednotlivé výkony. Toho představení si cením jako týmové práce. A z toho mám velkou radost."
Titul "Nejkrásnější kniha roku 2001" dostalo nedávno v pražském Památníku písemnictví 7 českých knih. Jednou z nich - nejkrásnější českou publikací o výtvarném umění - je monografie Roberta Piesena, které se obdivovali v těchto dnech i návštěvníci mezinárodního veletrhu "Svět knihy" na pražském Výstavišti. Soupis díla, kalendárium a bibliografii pro knihu připravovala Ivona Raimanová, která je dalším hostem u našeho mikrofonu...
"Životopis Roberta Piesena byl vpodstatě do dnešních dnů velice neprobádanou záležitostí. Byly to nejméně dva důvody, které stály v pozadí tohoto problému: Svou povahou byl velice introvertní člověk, o svém životě mluvil jenom s málokým. Ti, s nimiž se přátelil, a kterým sděloval některé důvěrnosti, už bohužel nejsou mezi námi. To byl jeden důvod, proč jsme nezískali mnoho podrobností. Druhý byl jeho osobní životní osud. Za druhé světové války byl nejprve nucen se skrývat, pak se mu podařilo pracovat jako totálně nasazený v Berlíně, a pro svůj židovský původ celá jeho rodina zničila veškeré dokumenty, takže vlastně vůbec nic se nedochovalo. Zejména první polovina jeho života je zahalena tajemstvím."
O rozhovor jsem požádala i doktorku Mahulenu Nešlehovou z týmu kolektivu autorů - výtvarných odborníků a historiků, kteří se na zpracování monografie věnované Robertu Piesenovi podíleli...
"Kromě mne se na té monografii podílí Marie Klimešová, Arno Pařík, a podílel se na ní i nedávno zemřelý František Dvořák, jenž byl duší skupiny 'Máj', která byla významnou skupinou českého umění druhé poloviny padesátých let minulého století. Byla založena v roce 1957, František Dvořák byl jejím teoretikem, a Robert Piesen do tohoto uskupení 'Máj' rovněž patřil. Tak to byla sestava nás, kteří jsme se ujali sepsání monografie tomuto významnému českému umělci, který žil v Čechách, na začátku roku 1965 emigroval přes Rakousko do Izraele se svojí ženou Pavlou Mautnerovou, a pro nás, pro všechny, byla tato osobnost velice přitažlivá, a je stále přitažlivá, protože jeho dílo patří k stěžejním hodnotám českého umění druhé poloviny 20. století. V Čechách je většinou v povědomí jeho tvorba z padesátých let a počátku let šedesátých. Ale v takové větší souhrnnosti byla představena až v roce 1991. O to se pokusila kolegyně Klimešová, která v Galerii hlavního města Prahy uvedla jeho tvorbu jak z konce čtyřicátých let, kdy víme, že Robert Piesen začal s realistickými kolážemi, i jeho krajinomalbu, která je takovým těžištěm, a figurální tvorbu. Uvědomili jsme si tehdy, jak hluboce byl vázán k odkazu umělců jako byli Jan Zrzavý a Pablo Picasso. A další část, kterou jsme tehdy obdivovali, byla jeho nepředmětná malba, která je těžištěm jeho vrcholné tvorby, především cykly 'Ghynnom' a 'Prostory neexistence', kterým předcházely velké cykly 'Magma', 'Vrypy' a 'Kamotvary'. Robert Piesen umírá v roce 1977 a oběma cyklům - 'Ghynnom' i 'Prostory neexistence' se věnoval od začátku šedesátých let až do své smrti."
