Dva humanitární pracovníci Arcidiecézní charity Olomouc se před několika dny vrátili ze zemětřesením postiženého Haiti. Irena Klimková a Martin Zamazal tam působili s několika přestávkami půl roku.
Irena Klimková a Martin Zamazal se vrátili z půlročního působení na Haiti, kde pomáhali po zemětřesení, foto: ČTK
Nejprve jsme se Martina Zamazala zeptali, jaké plnili úkoly.
„Já jsem byl pověřený zajištěním logistiky v charitní pomoci. To znamenalo v podstatě jednak jednání s různými donory, v mém případě to byla mexická vláda, vykládání šesti mexických lodí, dále to byla francouzská vláda, vykládání francouzského kontingentu, dále to byl příjem pomoci z Caritas Peru a z Caritas Argentina, což znamenalo v podstatě vyjednávání a přebírání pomoci na letišti. Bylo to i jednání s OSN, konkrétně s agenturou pro potravinovou pomoc WFP, s kterou jsme organizovali potravinovou pomoc, a samozřejmě to znamenalo i jednání s místními partnery a zajišťování transportu.“
Z Haiti se vrátila i další humanitární pracovnice Arcidiecézní charity Olomouc Irena Klimková. Díky znalosti tamní řeči, kreolštiny, se věnovala mimo jiné také navazování kontaktů v haitských komunitách.
Foto: ČT24
„To znamená, že jsme v podstatě zjišťovali tu situaci, jaká je, ať už v rodinách, ať už v těch konkrétních oblastech, kde jsme nějakým způsobem chtěli působit. A navazování kontaktů díky tomu jazyku určitě třeba s našimi haitskými partnery, kteří třeba částečně umí anglicky, umí i francouzsky, ale vždycky radši jednají v té kreolštině a cítí se v ní jakoby sebevědomější a cítí potom i ten váš vztah. Protože zase už to, že mluvím kreolsky, pro ně znamená, že už Haiti trochu znám, že už jsem na Haiti byla a že je neopustím za týden. Takže určitě to pomáhá v tomhle.“
Život na Haiti, v zemi postižené zemětřesením, určitě není jednoduchý ani pro ty, kteří přinášejí pomoc. Irena Klimková si ale vůbec nestěžovala.
Provizorní školy, foto: ČT24
„Tak já musím říct, že proti mému prvnímu pobytu na Haiti, který byl opravdu v nejchudší oblasti, bez elektřiny, bez vody, beze všeho, tak život v Port-au-Prince nebyl až tak tragický. Protože vždycky tam seženete pitnou vodu. Ano, dá to práci nebo musíte někam jet, ale seženete ji. Teče tam prostě voda z kohoutku, taky ne všude, ale když to potřebujete, tak to tam někde je. Takže já musím říct, že můj život mi nepřišel nějakým způsobem tragický. Člověk strádá spíš tím, že je to opravdu stres a že žijete na stejném místě jako pracujete, takže ten stres je opravdu obrovský. Pracujete ráno, večer, odpočíváte stejně jen když najdete volnou chvíli. A taky to, že nemáte svou rodinu, přátele. Ale jinak základní životní potřeby byly naprosto bez větších problémů.“
