Češi v ukrajinském Čechohradě žijí už téměř půl druhého století
Široké cesty tu jsou osázené stromořadím, večer co večer se tudy vracejí krávy z pastvy. Venkovské statky mají malované štíty a z hospodářských dvorů se ozývá bučení. Na březích potoka kejhají husy a v neděli se nad návsí rozklinká kostelní zvonek. To nejsou Ladovy Hrusice před sto lety, ale dnešní vesnice Čechohrad v Zaporožské oblasti na Ukrajině. Češi ji tu založili před sto čtyřiceti lety. Čím se ovšem Čechohrad zásadně liší od Hrusic, je to, že tu na náměstí stále ještě stojí obří socha V. I. Lenina. O Čechohradě uslyšíte v repríze dnešní krajanské rubriky:
Kolikátou generaci už tam žijí?
"Je to už asi sedmá generace."
A opravdu se tam dodnes mluví česky?
Vy tam ale právě máte české centrum, českou školu i českou učitelku...
"Máme české centrum, školu ale máme ruskou. A v centru máme českou učitelku, která k nám dojíždí."
Tam se vlastně pořád scházejí Češi, od dětí až po babičky...
"Ano, máme často setkání, slavíme různé svátky, takže i babičky a děti se spolu scházejí v centru."
"K českému původu se hlásí třicet až pětatřicet procent obyvatel."
Jak se Čechohrad změnil od chvíle, kdy se Ukrajina osamostatnila? Mělo to pro vás nějaký význam?
"Ne, moc se nezměnilo. Jak to bylo dřív, tak to i zůstalo."
Většina lidí se tam tedy dodnes živí hospodařením?
Máte i vy sami doma nějaké hospodářství?
"Mám, kačenky, slepičky, prasátka. A naše vedoucí Světlana má i kravičky..."
Světlana Čupr se pochlubila českým centrem, kde se čeští krajané scházejí. Na jeho rekonstrukci v minulých letech přispěl i český stát:
Děvčata z Čechohradu mi říkala, že chodí do centra každý den. Je to pravda?
"Ano, je to pravda, ty chodí každý den. A mají doopravdy zájem. Některé děti musíme nalákat nebo nahnat, chodit do školy za nimi, a tyhlety chodí pravidelně. Každý den se zastaví za učitelkou, optají, jakou od nich potřebuje pomoc. Něco se přitom naučí, rády tancují, zpívají české i ukrajinské písně."
"Babičky chodí, pravidelně. Když je nějaký svátek, tak se cestou z kostela staví v českém centru. Děcka pro ně mají připravený program, spolu si zazpívají. A taky na svátky dostávají od spolku dárky, takže z toho mají radost."
A kostel funguje?
"Ano, kostel funguje. Děti na Vánoce připravily divadelní představení. Do kostela chodíme i zpívat koledy."
"Ano! Lenin - to je historie."
Jaká, povězte?
"No prostě historie."
Necháte si ho tam?
"My tam nemáme co dát. Kdybychom ho dali pryč, tak tam zůstane jenom kámen. Na schůzi se už mluvilo o tom, že bychom ho měli někam odvézt. Říkají ale, že ho nemůžeme odvézt někam na pole nebo ho jenom někam vyhodit. Musí se odvézt někam do parku. A zatím tam je. A vždycky, když máme někoho na návštěvě, tak mají zájem o Lenina."
"Dostáváme tisíc hřiven, to je asi sto euro."
Jak je to u vás doktorem? Je tam stálá služba, zdravotní středisko?
"Máme tam zdravotní středisko, tam je zdravotní sestra. A úřad dostal nějaké peníze a chtějí na vesnici dělat malou nemocnici a bude tam rychlá pomoc a nějaký rodinný doktor."
"Oni k nám jezdí, jen když máme nějakou oslavu nebo když je pozveme. Slavili taky patnáct let založení spolku, tak jsme tam byli taky zvaní. A měli jsme tam vystoupení."
Dnešní povídání o české vesnici Čechohrad se Světlanou Čupr a Raisou Králíčkovou končí. V některé z příštích rubrik uslyšíte rozhovor s Evou Řezníčkovou, českou učitelkou, která v Čechohradě učí už přes tři roky češtinu.
Příspěvek jsme poprvé vysílali 22. března 2011, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
