Česká střízlivost a kolektivní paměť
Podle průzkumů veřejného mínění odmítá válku v Iráku více než polovina českých občanů a neshoduje se tak s postojem vlády, která postup Spojených států chápe. Na rozdíl od zemí západní Evropy se ale v Česku nekonají žádné masové demonstrace odpůrců války. Jak soudí Zdeněk Vališ, tato česká zdrženlivost má své opodstatnění.
Ohánět se při argumentaci veřejným míněním bývá hodně ošemetné. Nelze si přece vůbec dělat iluze o tom, že hlas lidu je za všech okolností hlasem božím. Vždyť onen hlas lidu také vydal Krista na kříž, jak připomíná jedno francouzské přísloví. Je málo co vrtkavějšího než veřejné mínění. A také tak snadno manipulovatelného. V případě války proti iráckému režimu stačí třeba jen neustále přiživovat mýtus o tom, že Američanům jde jen o ropu, vybírat ze zahraničního tisku výhradně protiválečné komentáře a v televizi dokolečka ukazovat záběry z antiamerických demonstrací po celém světě. Za manipulaci veřejným míněním je ale možné považovat rovněž otázku, zda občan chce válku nebo ne. Přinejmenším to není korektně položená otázka. Je zcela pochopitelné, že většina lidí se války bojí a že pro ní tudíž ruku nezvedne.
Zbraní obyčejných lidí je také opatrnost. Nepřipomínají snad denně politici a média, že v poklidných českých městech a vesničkách vzdálených tisíce kilometrů od Bagdádu, Tel Avivu či New Yorku může vypuknout může kdykoliv vypuknout jiná válka - ta teroristická? Opatrnost přece převážnou většinu normálních, zdravých jedinců chrání po celý život před různými nepříjemnostmi. Hlavně nikoho moc nedráždit, nevystrkovat hlavu z teploučka domovů do sychravého povětří. A vůbec, proč přivolávat neštěstí kvůli nějaké tramtárii? Tato životní filosofie normálního člověka samozřejmě není vůbec českou specialitou. Stejně jako jí nejsou ani jiné skupinky odpůrců války.
Jde především o různorodou směsici oponentů globální role Spojených států ve světě a neméně různorodou směsici profesionálních moralizátorů. Ta druhá a zásluhou řady novinářů a umělců velmi vlivná skupinka není nijak nová. Například před druhou světovou válkou požadovala odzbrojení Francie a Velké Británie a světoznámý dramatik G. B. Shaw jí nazýval "loutková armáda dobroty". Pozorovatelé si nicméně všímají jednoho podstatného rozdílu mezi českými a zahraničními odpůrci války. Český pacifismus je mnohem střízlivější a zdrženlivější. Dostat na Václavské náměstí víc než pár stovek demonstrantů "za mír" snad ani není možné. A to ještě polovinu z nich většinou tvoří američtí intelektuálové žijící v Praze, arabští občané a komunističtí důchodci.
Zahraniční aktivisté jsou z té české pasivity zmateni a těch pár domácích zarmucuje. Na tomto fenoménu ale není nic záhadného. Češi mají s mírovými hnutími specifickou historickou zkušenost. Třeba už zmíněná "loutková armáda dobra" významně napomohla v druhé polovině třicátých let minulého století k zániku Československa a k německé okupaci. Po válce zase různá mírová hnutí na Západě pouze posilovala komunistickou říši a dnes už žádný soudný člověk nemůže pochybovat o tom, kým a jak byla cílevědomě řízena a podporována. To už tady bylo, myslí si dnes Češi při pohledu na davy pochodující městy západního světa s hesly proti "silám války a imperialismu" a hodně Čechům se z těch naivků, kteří celý život žili v míru, blahobytu a svobodě, dělá špatně. A i když sami po válce nikterak netouží, je jim zároveň nechutná představa, že by se měli identifikovat s těmi přízraky ze starých časů.
