Češka z ukrajinské Bohemky dnes učí děti v pražské mateřské škole
Od počátku 90. let se do Česka přestěhovaly tisíce Čechů z Ukrajiny. Je mezi nimi i osmadvacetiletá Sněžana Brodcová z vesnice Bohemka v Mykolajevské oblasti, která dnes pracuje v jedné z pražských mateřských školek. Jaký byl návrat českých krajanů do původní vlasti, s jakými problémy se setkávají a jací jsou podle nich Češi ve vztahu k "cizincům"? Na to vše se Sněžany v dnešní rubrice Češi v zahraničí zeptala Milena Štráfeldová. Nejprve ale pár slov o jejím původu:
To znamená, že vy jste doma mluvili česky? Nebo jste se tu musela znovu naučit?
"Ne, u babičky, když jsme přijížděli na prázdniny, se pořád mluvilo česky. A doma taky. Ve škole jsme se učili ruštinu, a doma česky."
Jaká vlastně v rodině panovala vzpomínka na Čechy? Když se mluvilo o Česku, jakým způsobem?
"To spíš babička vždycky něco vyprávěla. Že se museli přistěhovat a začít se vším od začátku..."
A ona sama byla někdy v životě v Čechách?
"To asi už ne. Ta vesnička byla založena v r. 1905 a babička je ročník 1932. Tak to už byla na Ukrajině."
A tam přišli její přímí předkové, její rodiče, nebo její prarodiče, babička s dědečkem?
"Jestli se nemýlím, tak asi její rodiče."
Jak se tam živili? Čemu se věnovali?
"Je to taková malá vesnička, obdělávali zem, měli krávy a tak dále. Nevím, jak to říct..."
Měli tam tedy vlastní hospodářství?
"Ano, vlastní hospodářství tam měli. Nejdřív byli samostatní, pak byl kolchoz, a teď jsou zase zvlášť."
Kdy jste přišla sem do Česka? Jak dlouho tu už jste?
"Byla jsem tu už dřív, před pěti lety. Byla jsem tu tři roky. Pak jsem odjela za manželem na Ukrajinu. A teď jsem tu od května tohoto roku s dětmi."
A s jakou představou jste sem jela poprvé?
"To jsem byla ještě moc mladá, tak ani nevím. Jela jsem prostě za rodiči a čekala na ten lepší život, že tu dokážu něco víc nežli tam."
A splnila se vám tahle představa?
"Tehdy moc ne. Teď už je to lepší."
Nežli jste sem jela poprvé, to už jste vystudovala, nebo jste ještě byla ve škole?
"Já jsem studovala dálkově pedagogiku."
A tu už jste dokončila před tou první cestou?
"Ne, to jsem ještě studovala a jezdila jsem tam do školy."
Co jste chtěla dělat jako svou profesi, lépe řečeno kde přesně jste chtěla učit?
"Myslíte tady, nebo na Ukrajině?"
Původně na Ukrajině. V mateřské školce, na základní nebo na střední škole?
"Já mám /aprobaci/ pro starší děti, pro základní školu, víc se mi ale líbí ve školce. Na Ukrajině jsem pracovala ve školce se zrakově postiženými dětmi, a tady jsem taky ve školce. Mně se to líbí víc. Dá se s nimi mluvit a je tam taky víc pochopení, jsou to malé děti."
Vy jste sem přijela za rodiči, čili jste tu už jakési zázemí od samého počátku měla. Je to tak?
"Ano, jsem tu s rodiči a mám tu všechny sourozence."
Vy tu tedy nejste v situaci typického cizince, který přišel do cizího prostředí, nedomluví se tu a teď tu získává ty první krušné zkušenosti...
"No úplně cizinci nejsme, je prokázáno, že jsme Češi. I tady v Praze ministerstvo vnitra prokázalo, že jsme původně Češi. Ano, mám tady rodiče a teď mi pomáhají. A taky mi pomáhají bratři, sestra."
Stalo se přesto, že jste narazila na nějaký problém, že vám někdo třeba zpočátku nerozuměl nebo že se na vás díval spatra, skrz prsty, že nejste Češka?
"Myslíte kvůli tomu, že špatně mluvím česky? Češtině zatím rozumějí všichni a já se teď ještě učím, snažím se zdokonalit. Byl ale jeden případ, stalo se to v nemocnici. Když jsem tam přišla, tak sestřička nadávala, že jsme si měli udělat pořádek na Ukrajině, a ne jezdit sem. Češi ale přece taky někam odjíždějí, do Německa a tak dále."
Setkala jste se s tím, jak se obecně Češi dívají na Ukrajince?
"No, to asi záleží na lidech. Jsou někteří, že jim to je jedno. Jsi z Ukrajiny, z Čech, nebo jsi Slovák, je to jedno. Baví se normálně. A některým to vadí."
Jak to dávají najevo?
"Jak to jen říct? Dělají to tak, že když mluví, dávají najevo, že jsou výš než my, že my jsme níž."
Co je to za lidi? Jsou to třeba starší generace? Můžete vůbec říct typově, kdo takhle mluví?
"Nedá se říct, že je to generační. Teď chodím k sousedce a pomáhám jí učit se rusky. Je ze starší genrace a skutečně se jí líbí ruština. Nemá odpor k Ukrajincům. A taky mladí, vždyť máme kamarády, ze starší i z mladší generace, a taky je to v pořádku."
Setkala jste se někdy s tím, že tady lidé hlavně ze střední a starší generace nemají rádi lidi z bývalého Sovětského svazu z politických důvodů? Vyčetl vám to někdo?
"Možná až do očí ne. Jediné, co ale vím, že Ukrajincům platí míň na stavbách. Pořád slyšíme, že třeba něco na stavbě špatně udělali, nadávají jim za tu stavbu, ale zase - řídí to Čech. Neřídí to Ukrajinec, Ukrajinci dělají tu nižší práci. Tak já nevím, kdo za to může. Ale spíš slyším tyhle nadávky."
Hodně Ukrajinců tu pracuje v manuálních profesích. Přitom ale často měli na Ukrajině daleko lepší profesi. Vím dokonce o případech, kdy tady opravdu lékař pracoval jako kopáč, na výkopech. Jak se sami Ukrajinci dívají na to, že tady ztratili profesi a že se tu s nimi zachází jako s lidmi druhé kategorie?
"Já si myslím, že je to taky na těch lidech, protože někteří opravdu mají vysokou školu, a nic nedělají proto, aby tu dokázali, že taky něco umí. Aby se třeba naučili česky, aspoň trošku, a šli prostě dál. Jim prostě stačí ta stavba, kopání a tak dále. A někteří zase chtějí dokázat svůj diplom a jdou dál, pokračují dál."
Čili myslíte, že je to spíš věc jejich vlastního přístupu, anebo že jim česká společnost klade tolik překážek, že tu třeba nemůžou tu svou vyšší profesi uplatnit?
"Já si myslím, že pro cizince je to tu těžší než pro Čechy, dá se to ale zvládnout. Je to těžší, ale dá se to překonat."
Vy sama jste tu už dostudovala?
"Ne, teď mne vzali do třetího ročníku, protože mluvím a taky trošku píšu. Chci to ale zlepšit. Takže mi to bude trvat ještě tři roky, je to státní škola tady v Praze. Taky se pokouším naučit anglicky, protože ve škole jsme neměli němčinu ani angličtinu."
Jak se vám vůbec daří skloubit práci v mateřské školce a studium?
"Tak školka mi taky pomáhá, protože tady pořád mluvím česky. Přijdu domů a zase mluvím česky. Ve škole to poznají, že celý den mluvím česky a mám už pak lepší přízvuk, věty a tak. A ze školky jdu rovnou do své školy..."
Studujete dálkově nebo v nějaké denní formě studia?
"Ne, večer, nebo spíš odpoledne."
Setkala jste se s tím, že třeba někdo z rodičů dětí ve školce by se pozastavoval nad tím, jak mluvíte česky, že nejste Češka?
"Ani jednou. Ani jednou se nikdo z rodičů ze školky nepozastavil, že špatně mluvím."
A co děti? Slyšela jsem, že jim prý i čtete české pohádky? Opravují vás někdy?
"Ani ne. Jsou spíš takové aktivní, takže je těžké je udržet, aby vůbec poslouchaly. Nic mi ale neříkají. Učí mne ale dětské písničky, protože ty české písničky neznám. A taky mne učí dětské básničky."
Chcete tady zůstat natrvalo?
"Ano, chci už tady zůstat natrvalo. Myslím, že to bude lepší pro mé děti."
Čili s nějakým návratem na Ukrajinu třeba i po letech nepočítáte?
"Ne, s tím už nepočítám, vůbec."
Takže o vás se dá už říct, že vy jste v Česku doma!
"Možná se to dá tak říct. Aspoň se o to pokoušíme."
